Jsem Karviňák, jsem Pražák, jsem Američan. Na školách jsem strávil dvacet let života. Nejlíp se cítím mezi svými v kdysi zakouřené čtyřce, po jejíž návštěvě hrozně smrdělo oblečení a kde nedávno štamgastům u pivka kouřit zakázali.
Bydlím v jiné zemi, než ve které jsem se narodil a prožil mládí. Život mě do ní zavál bez velkých dramat. Díky rozumnému uspořádání světa jsem rád, že pro mě může být domovem Evropa i USA. Přátelé se mě ptají, kde je moje srdce.
Budu dnes staromódní. Úmyslně až odporně staromódní budu. Člověk vytáhne paty z rodné země na mizerných pětadvacet let a za tu krátkou dobu jedno ze základních slov mateřského jazyka českého změní svůj význam k nepoznání.
