Několik vybraných

čtenářských ohlasů...

Leden a únor 2018

VLADIMÍR SYNÁČ: „Časopis se mi líbí, zaměřením může být přínosem pro široký okruh čtenářů zajímajících se o zemi, kde všichni žijeme, o její historii i současnost. Opravdu se mi líbí, a jsem rád, že jsem si zajistil odběr tohoto měsíčníku jeho předplatným. Těším se už na jeho další číslo.“

MY: Milý pane Synáči, váš vzkaz přesně vyjadřuje, co jsem řekl výše. Díky za to. A pokud se ve svém okolí či z doslechu dozvíte o něčem zajímavém, co by měli vidět a o čem by měli číst také ostatní, neváhejte nám poslat tip. Nepochybuji, že našemu zaměření přesně rozumíte. 

 

-

RADEK POKORA: „Zdravím, ve kterých trafikách je měsíčník k dostání ? Někde v Brně ? Chci otestovat první číslo.“ 

MY: Pane Pokoro – tohle je otázka, která se nám často opakuje. Na redakčním telefonu i v poště. Je to logické. Distribuce je oříšek vždycky, u prvního čísla dvojnásob. A tak prostě je řada trafik či prodejen (zvláště v obchodních řetězcích), kam se MY nedostalo. Opravdu nelepší je předplatné – nemluvě o tom, že časopisu, který není napojen na žádný velký vydavatelský dům, tím současně pomůžete. Obecně by měl být časopis k dostání téměř všude – leč není. Ale MY jsme optimisté... 

 

-

BEATRICE V. Q.: Konečně se ledy hýbou. Jsem hrdá žena že jsem narozena v srdci Slezska. Když jsem kdekoliv v Čechách, na otázku, “odkud pocházím” odpověděla, “ze Slezska“; tak skoro všichni, pokládali další otázku “ a kde to je?” Že čast dnešní severní Moravy je Slezsko, ví dnes málokdo. Děkuji za znovuzrození rovnocenných národnosti v ČR - Slezanů, Moravanů, a Čechů.

 

-

KAREL VÁŇA: Dobrý den, velmi rád bych si Váš měsíčník objednal, ale žiji ve Spojených státech, čili má otázka zní, jestli vydáváte i elektronickou verzi? Děkuji za případnou odpověď a přeji hezký den.

MY: Vážený pane Váňo, elektronickou verzi časopisu prozatím nevydáváme, pouze zveřejňujeme některé články na našich webových stránkácH. 

Zároveň si na našich webových stránkách v záložce "Předplatné" můžete objednat zasílání měsíčníku MY na Vaši adresu, protože distribuujeme časopis do celého světa (právě kvůli našim krajanům).

Při této příležitosti Vám nabízím, máte-li zajímavý příběh o životě Čechů v USA (třeba konkrétní rodině), můžete se s námi o něj podělit a bude-li to pro redakci zajímavé, můžeme jej dokonce v některém z příštích čísel otisknout. Snažíme se totiž dát vědět o našich krajanech a propojovat je prostřednictvím našeho časopisu. Děkujeme za přízeň. 

 

-

PETR SCHEUER: „Dobrý den, s radostí vítám vznik nového časopisu a těším se, že bude podobný Reflexu, než se stal bulvárem. 

Ale jen proto bych vám nepsal, takových ohlasů máte určitě spousty. Píšu vám, protože jsem četl rozhovor - tuším, že pana Hájka, ve kterém použil termín „myčko“ jako zkrácený, nebo „lidový“ tvar názvu vašeho časopisu. A protože mi to (zatím) přijde až moc přitažené za vlasy, hledal jsem, jak bych si o něj mohl u stánku říct sám, a napadlo mě, že bych mohl chtít „ten náš časopis“, pokud se chci počítat mezi vás, tedy nás, samozřejmě. Ano, zní to také dosti pitomě, ale myslím, že pokud by to prošlo nějakou zatěžkávací časovou zkouškou, že by se z toho mohl stát dobrý, nebo přesněji výborný slogan. 

Pokud by to tedy prošlo. Ale je pravda, že stejně by mohlo obstát i „myčko“. Kdo ví...

Ale když už jsem se nad tím zamýšlel, tak jsem rovnou udělal i letmý návrh, jak by se ten slogan mohl použít. Myslím, že to není ani příliš dotěrné, ani ztracené.“

 

MY: Vážený a milý pane Scheuere, také vy jste mi udělal radost. Nejen vzpomínkou na „starý“ Reflex (je to, pravda, už docela pár let, co jsem ho založil a řídil), ale především „tvůrčí reakcí“. Představím ji tady (s Vašim dovolením) ostatním čtenářům a budu se zájmem očekávat jejich názory. Ostatně zdaleka ne jen na to. 

 

-

VĚRA FABIÁNOVÁ: „Zdravím MY! Včera jsem poslala roční předplatné, doufám že nezklamete!“ 

MY: Milá paní Fabiánová, patříte k těm, kteří, jak doufám zase já, začínají vytvářet velkou rodinu MY. Podobně jako další, kteří se již hlásí ke členství ve Spolku Má vlast či posílají první příspěvky do Nadačního fondu stejného jména – s nimiž úzce spolupracujeme. Je to naše společné dílo. Jako otec tří dětí a děda od pěti vnuků a vnuček velmi dobře vím, že v žádné rodině se občasnému zklamání nelze vyhnout. Není na světě člověk ten... Ale ta radost ze společenství, které si vzájemně pomáhá, nakonec vše přebije. Moc si přeji, aby tomu tak bylo i s námi! 

 

-

PETR REKTORYS: „Jarka Nohavicu mám rád!“

MY: Tak to už jsme, pane Rektorysi, nejméně dva! O pár stránek dál uvidíte (a na webu můžete v jeho podání i slyšet), že jeho další opus v „České galerii“ míří opět na srdce doby... Není proto divu, že Jarek je nejen naším kamarádem, ale přímo jednou z „dobrých sudiček, které stály u kolébky MY. 

 

-

IVO PLESKAČ: V prvé řadě přeji novému měsíčníku mnoho zdaru, čtivých článků a zajímavých informací.

Proč ale píši. O měsíčníku jsem se dozvěděl z Protiproudu, kterým jsem stálým čtenářem. Hned druhý den jsem si ho šel koupit. Byl to čtvrtek a trochu mě to připomnělo dobu za minulého režimu, když jsem měl volno a mohl jsem stát ráno před knihkupectvím a mít to štěstí, že na mě vyšel knižní titul od autora, který nebyl tak oblíben u kulturní fronty. 

MY v trafice byl a dokonce byl za výlohou. Večer jsem jej skoro celý přečetl a byl jsem krásně překvapen. Výborné.

Jenom pro zajímavost. Bylo to právě i v roce 1968, kdy byl koupen v trafice mými rodiči měsíčník MY 68, mě bylo tehdy za pár měsíců 8 let. A mohu říci, že v pozdějších létech to byly první články, které jsem četl mimo normalizační hlavní proud. Pro oživení posílám v příloze obálku a obsah MY 68.

MIROSLAV VOZNICA: Nedávno jsem zase něco četl v Protiproudu a mezitím objevil informaci, která mi ten obyčejný všední den náhle změnila v neobyčejný.  Na okamžik jsem zase pocítil to uvolnění, závan skutečné svobody, něčeho nového, začínajícího. Někdo si vzpomněl na časem zaváté, ve své době nedostižné Myčko. A nejen to, dokonce se rozhodl v jeho duchu pokračovat. Najednou jsem byl opět v šedesátých letech, jež jsou bezesporu neopakovatelným fenoménem nejen u nás, něčím co je nepřenosné, nesdělitelné, něco, co se musí pouze prožít.  Díky Vám, pane Hájku, za ten neskutečný zážitek. Časopisy už hodně dlouho nečtu, protože, až na výjimky, nedovedu odlišit obsah jednoho od druhého. Pak ale přišel den, kdy jsem otevřel první číslo Vašeho Myčka a nejméně po dvaceti letech zase jednou přečetl celý časopis od první stránky do poslední. To je přesně ono, to chci číst, tohle jsme přece MY. Druhé číslo jsem už netrpělivě vyhlížel a pro jistotu si Myčko raději předplatím. Držím palce a nesnižujte, prosím, laťku, která je hodně vysoko!

MY: Vážený a milý pane Voznico, opravdu moc díky za Váš dopis.

 

Naprosto přesně jste vystihl, proč jsme se s kolegy, spolupracovníky – a především čtenáři v celé naší zemi – do tak nejistého podniku pustili. Bez zázemí velkého vydavatelského domu, se skromnými prostředky, bez možnosti dát o nás vědět v nějaké velké „zaváděcí kampani“. Spoléhajíce pouze na to, že skrze několik internetových médií, k nimž máme přístup, se o nás lidé dozvědí – a najdou své MY. A řeknou dalším, o tom, že jsme tady.

 

Přemostit naši složitou dobu s životy, které mnozí z nás žili v době předchozí, ale také s dobami našich statečných předků, je jedním z hlavních motivů tohoto našeho pokusu: Abychom se, coby národy žijící v našem mnohokrát tak draze ubráněném prastarém státě, cítili opět jako MY. Abychom si nenechali vnutit, že před „dnes“ nic nebylo – a když, tak jenom děs a hrůza. To prostě není pravda.

Jsem přesvědčen, že pokud si toto uvědomíme, „závan skutečné svobody, něčeho nového, začínajícího“ – radostného a nadějeplného můžeme opět prožít. MY – a tedy i naše děti a vnuci. „Myčko“ k tomu chce svou troškou přispět právě tak, jako činili naši předchůdci v oněch „zlatých šedesátých“.

 

Jsem rád, že si nás předplatíte. Nejen kvůli složitostem s (drahou a zdaleka nikoli plošnou) distribucí: stále odpovídáme mnoha zájemcům, kteří MY ve svých prodejnách nenašli. Podstatné je to ale i kvůli tomu, že „udržet vysokou laťku“ – a nebýt jako ostatní od sebe nerozlišitelné časopisy – není právě levná záležitost. Sířit klidný, nevulgární a tak trochu „buditelský“ časopis v naší neklidné, vulgární a zapomínající době má naději na úspěch pouze tehdy, když se na tom budeme podílet všichni, kteří se cítíme jako MY. A to Vy, vážený a milý pane Voznico (stejně jako již několik prvních tisíců čtenářů) určitě jste.

 

Ještě jednou Vám za Váš podnětný dopis moc děkuji. Petr Hájek

-

V. KORANDA: Asi víte, že v 60.letech vycházelo tzv. "myčko". Čtvercový formát, kvalitní papír, nádherné fotky, na tehdejší dobu (možná i na dnešní) na výsost zajímavé články. Doufám, že navážete na jeho tradice. 

MY: Vážený pane Korando, o „myčku“ šedesátých let dobře víme. Nesnažíme se jej napodobit, ale necháváme se jím inspirovat. Mnoho výtisků nám dokonce leží v redakci, protože shodou okolností můj otec byl v šedesátých jedním z redaktorů. S přátelským pozdravem Lucie Dobešová.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon