Čecha může porazit jen Čech

Bitva u Lipan patří zdánlivě k nejznámějším mezníkům našich národních dějin. Jejím příčinám, okolnostem a významu však dodnes rozumí jen málokdo.


30. května 1434 proti sobě stanula vojska vedená znepřátelenými husitskými hejtmany Divišem Bořkem z Miletínka a Prokopem Holým. Šlo o situaci stejnou měrou paradoxní, jako logickou. Nad hlavami válečníků obou vojsk vlály korouhve se znamením kalicha, na obou stranách se bojovníci kryli za legendární vozovou hradbou. Mnozí ze včerejších přátel však nyní byli protivníky a mnozí z nepřátel spojenci. V sázce bylo mnoho, možná více, než si účastníci uvědomovali: Země stála na rozcestí mezi temnotou permanentní revoluce a možností obtížné, ale nutné cesty k míru a obnově.

Bitvu u Lipan zachytil malíř Luděk Marold na svém velkolepém panorámatu


Husitské období českých dějin se vzpírá jednostranným výkladům. Idealizace „Božích bojovníků“ stojí v protikladu k hospodářskému a kulturnímu úpadku, do kterého se země během husitských válek propadla. Realitě však neodpovídá ani zjednodušující kritika, líčící husity bez potřebného rozlišení jako pouhé „lupiče a žháře“.


Obě tato hodnocení přehlížejí skutečnost, která je pro dějiny husitství příznačná, totiž že nešlo o kompaktní hnutí s jednotnou organizací, pevnou hierarchií, přehlednou náboženskou naukou a jasnými válečnými cíli. Naopak, šlo o široké řečiště názorových proudů, skupinových zájmů, ideálů i osobních ambicí. Jeho jednotlivé frakce byly sice schopny pod vnějším tlakem spolupracovat, nikdy však mezi nimi nebylo dosaženo skutečné jednoty.


V zásadě lze rozlišit tři základní proudy husitských skupin, které je možno - s vědomím hrubého zjednodušení - označit novověkým politickým názvoslovím jako pravici, střed a levici. První z nich tvořili Pražané, universitní mistři a husitská šlechta. Střed představovala většina husity ovládaných měst a na levici stála táborská obec, lidové vrstvy a nonkonformní náboženské skupiny. Všechny tyto aspekty se promítly i do situace a rozložení sil v předvečer bitvy na jaře 1434.

Prokop zvaný Veliký


Od roku 1426 stál v čele táboritů kněz Prokop Holý (1380-1434). Jako kněz odmítal vzít do ruky meč, byl však vojsku prospěšný svým pronikavým intelektem. Prokopův životní příběh se zásadně lišil od všeobecně známějšího příběhu Jana Žižky. Jednooký hejtman vzešel z chudých poměrů nižší šlechty. Od mládí se živil jako profesionální válečník, přičemž sbíral bojové zkušenosti na válečných polích u nás i v Evropě v polských službách.

Radikální husity vedl kněz a vojevůdce Prokop Holý


Prokop pocházel z bohaté pražské patricijské rodiny. Jak se dostal do řad husitů, není přesně známo. Každopádně jej roku 1420 nacházíme v řadách táborského kněžstva, kde zprvu působí jako radikál ovlivněný extrémními náboženskými proudy tzv. pikartů. Později se jeho pozice mění a již v roce 1423 zastává v náboženských otázkách konzervativnější postoj (radikálové mu vyčítali, že „slouží mši v ornátu“). Odpůrce husitů italský historiograf Eneáš Silvius Piccolomini (1405-1462), pozdější papež Pius II., který s Prokopem osobně několikrát jednal, nemohl zamlčet jistou míru obdivu k jeho vzdělání, bystrosti a osobnímu charismatu.


Jednání v Basileji a nedobytná Plzeň


Od roku 1431 probíhal v Basileji nový církevní koncil. Papežský legát kardinál Cesarini, který osobně zažil debakl křižáckých vojsk u Domažlic, byl pověřen vyzvat husitské vůdce k účasti na koncilu a k jednání o požadavcích vyjádřených ve Čtyřech artikulech pražských. Prokop se v čele husitské delegace zasedání koncilu osobně zúčastnil. Ačkoli učené disputace v Basileji zprvu nepřinesly očekávaný smír, nebyla jednání přerušena. Během let 1433-1434 pokračovala v Praze prostřednictvím smíru nakloněného diplomata Jana Palomara.


Značná část husitské šlechty byla během těchto jednání získána pro uzavření míru za příslib církevního povolení přijímat pod obojí způsobou, tedy pro dohodu později známou jako Basilejská kompaktáta. Prokop Holý neměl proti obsahu kompaktát námitky, nicméně věděl, že mezi radikály budou ústupky církve vnímány jako nedostatečné. Ostatně i jeho samotného popuzovaly invektivy některých koncilních představitelů, kteří vytrvale husity označovali za kacíře. Své pobouření nad tím dával zřetelně najevo již v Basileji. Úvahy o možném přijetí císaře Zikmunda za českého krále pak chápal jako faktickou zradu.

Někteří byli s Basilejskými kompaktáty spokojeni, jiní je považovali za nedostatečné


Jelikož byl přesvědčen, že ochota papeže a koncilu k ústupkům, stejně jako ochota husitské šlechty k dohodě, je přímo úměrná demonstraci síly, rozhodl se obnovit obléhání Plzně, která byla centrem českých katolíků a dlouhodobě odolávala všem pokusům husitů o dobytí. V létě 1433 shromáždil Prokop před plzeňskými hradbami třináct tisíc bojovníků. K nim ještě na podzim přibylo vojsko vracející se z výbojů, takzvaných spanilých jízd. Vedl je hejtman Jan Čapek ze Sán, který se později stal známou postavou bitvy u Lipan.


Přes vojenskou sílu bylo však i čtvrté obléhání Plzně husity neúspěšné. Obráncům se podařilo nejen odrážet husitské útoky, ale také vlastními výpady útočníky ohrožovat. Při jednom z nich Plzeňané dokonce ukořistili v nepřátelském ležení velblouda, někdejší dar polského krále husitům. Ukořistěný velbloud se tehdy dostal i do plzeňského městského znaku (a dodnes zdobí etiketu každé pivní lahve Prazdroje).


Zájmy jednotlivých křídel husitů se mezitím stále více vzdalovaly a Prokop potřeboval pro svou autoritu úspěch. Plzeň se mu však nezdařilo ani dobýt, ani vyhladovět. Naopak, nedostatkem zásob začali brzy trpět sami obléhatelé. Táborský hejtman Jan Pardus byl vyslán získat potřebné zásoby rabováním v Bavorsku, na zpáteční cestě však byl zaskočen bavorskými vojsky. Do husitského ležení se vrátil se ztrátou několika stovek mužů a veškeré kořisti.


Jeho návrat definitivně zlomil bojovou morálku obléhatelů, kteří vypověděli poslušnost i samotnému Prokopovi. Napadli jej, zajali a dočasně uvěznili. Když jej po několika dnech zase propustili a žádali, aby se znovu chopil vrchního velení, odmítl, a vojsko opustil. Znechucen úpadkem disciplíny v řadách táborsko-sirotčí koalice zamířil do Prahy, kde pak v dalších měsících pobýval na Novém městě.

Část radikálů se po neúspěšném obléhání Plzně postavila proti Prokopu Holému


V listopadu 1433 v Praze zasedal tzv. Svatomartinský sněm, jehož se Prokop aktivně účastnil. Sněm zvolil za zemského správce Aleše Vřešťovského z Rýzmburka, který patřil ke stoupencům dohody s koncilem. Navzdory tomu, možná i po hořkých posledních zkušenostech, Prokop tuto volbu podpořil. Poté se na čtyři měsíce prakticky stáhl z veřejného života.


Praha ve varu


V březnu 1434 se k alianci šlechty a měst přidali také Pražané, vedení zástupci Starého Města pražského. Staroměstští husité patřili k umírněnému křídlu a přáli si smír s koncilem i se Zikmundem. Naopak husitští představitelé Nového Města pražského, mezi nimiž pobýval od svého odchodu z vojska i Prokop Holý, představovali radikální směr. Byli v úzkém spojení se sirotčími vojsky, jež dosud s tábority obléhala Plzeň.


Příklon pražského svazu k příznivcům dohody nesli novoměstští velmi těžce, a nakonec se rozhodli zvrátit vývoj událostí násilím. Oblehli Staré Město a snažili se jeho představitele přimět ke změně postoje vůči koncilu a Zikmundovi. Marně. Staroměstští doufali v pomoc zemského správce Aleše Vřešťovského. Ten v té době shromažďoval vojsko o síle 6 000 mužů v blízkosti Kutné Hory a hrozil sirotkům a táboritům, aby nestáli v cestě míru, jinak bude nucen proti nim zasáhnout.

Boj o Prahu


Tato varování vytvořila obecný pocit, že se zemský správce chystá zasáhnout na pomoc Plzni. Skutečnost však byla jiná. 5. května 1434 vpadl Aleš Vřešťovský v čele svého vojska do Prahy. Obsadil Hrad i Staré Město a zaútočil na novoměstské radikály. Po krátkých potyčkách Nové Město ovládl. Jen nemnozí vůdcové radikálů si zachránili životy útěkem, většina byla pobita. Také Prokop Holý onoho dne uprchl z Prahy. Ačkoli se v mnohém od typických husitských radikálů lišil, přece nebyl schopen vyrovnat se s představou uzavření smíru se Zikmundem. Raději se proto znovu vrátil k sirotčímu vojsku.


Předvečer osudové bitvy


Válečná situace se nevyvíjela pro radikály příliš šťastně. Téhož dne, kdy vojsko Aleše Vřešťovského obsadilo Nové Město, došlo k rozhodujícímu zlomu také v boji o Plzeň. Do obleženého města se podařilo dostat zásoby potravin postačující minimálně na dva měsíce. Zasloužil se o to husitský pán Přibík z Klenové, muž, který se o osm let dříve proslavil, když dobyl s minimem mužů město Stříbro. Tentýž Přibík ovšem nyní stál na straně stoupenců dohody a dokázal doručit obráncům katolické Plzně tolik potřebné zásoby.


Bylo zřejmé, že další obléhání města je beznadějné. Prokop prchající z Prahy proto napsal do ležení obléhatelů list, aby opustili západ Čech a vydali se pomstít „krev bratří“ padlých na Novém Městě.


V půli května se na Prokopovu výzvu skutečně shromáždila před Prahou vojska radikálů. U vsi Jirny se utábořilo sirotčí vojsko vedené Janem Čapkem ze Sán, u Krče leželo vojsko táboritů. Radikálové věřili, že se jim podaří vylákat vojsko zemského správce z městských bran. To se však nestalo. Obránci se disciplinovaně se drželi za hradbami – a věděli proč. Na pomoc Praze totiž přicházeli katoličtí bojovníci z Plzně a ze západních Čech, kteří hodlali radikálům vrátit útrapy minulých let. Před Prahou se plzeňští spojili s oddílem vypraveným z Karlštejna a s rožmberským bojovým sborem, vedeným rytířem Mikulášem Krchlíbcem.


Když se sirotci a táborité dozvěděli o blížícím se nebezpečí, urychleně od Prahy odtáhli směrem ke starobylé Kouřimi. Nedlouho po jejich odchodu se u Záběhlic sešla vojska novopečených spojenců: umírněných husitů a katolíků. Jejich spojeným silám stál v čele známý husitský hejtman Diviš Bořek z Miletínka. Bořek zahájil postup ve stopách sirotků a táboritů. Aby je pak vylákal z opevněné Kouřimi, předstíral 27. května útok na sirotky ovládaný Český Brod. Sirotčí a táborská vojska vytáhla Brodu na pomoc. Když však jejich vůdci zjistili, že před městem stojí značné množství nepřátel, kteří se ale nemají k rozhodnému útoku, dostali oprávněné obavy, aby nepadli do pasti. Zastavili se proto u vesničky Lipany, na půl cesty mezi Kouřimí a Českým Brodem, kde zaujali strategicky výhodnou pozici na svahu Lipské hory.

Utrakvisticko-katolickou alianci vedl husitský polní hejtman Diviš Bořek z Miletínka


U nedaleké vsi Hřiby rozvinulo své řady vojsko Bořkovo. Obě seskupení měla zhruba stejnou výzbroj – v obou se nacházely vozové hradby, cepníci, práčata a legendární hejtmani minulých let. Počty byly také obdobné. Bořek disponoval asi 13 000 muži pěchoty a 1 300 jezdci, Prokop, který se opět stal vůdcem radikálů, měl asi 10 000 pěších a 700 jezdců, zato však výhodnější – takřka nedobytné – postavení.


U vědomí přibližné vyrovnanosti sil a ve snaze zabránit bratrovražednému boji nabídl zemský správce Aleš Vřešťovský radikálům nejprve vyjednávání, zda by sporné otázky nebylo možno rozhodnout dohodou. Prokop Holý souhlasil. Začala jednání zástupců obou stran, jež se však brzy ukázala jako marná: o dalším osudu království se mělo rozhodnout „pěstmi“. V předvečer bitvy se v táboře radikálů odehrála kuriózní epizoda. Ke shromážděným bojovníkům začal naléhavě promlouvat jeden z táborských bojovných kněží hejtman Bedřich ze Stržnice, vyzývaje je, aby za každou cenu přijali nabízenou dohodu. Setkal se s hromadným odporem a musel okamžitě opustit tábor radikálů. Odjel z bojiště i se svým jízdním oddílem čítajícím plné tři stovky jezdců, což byla pro Prokopovo vojsko citelná ztráta.


Zvrat


Druhého dne byla nikam nevedoucí jednání ukončena a v odpoledních hodinách vypukla bitva. Zahájili ji táborité nepříliš účinnou palbou z děl. Vojska spojenecké aliance zachovala klid a jejich bojovníci v čele s Divišem Bořkem poklekli ke společné modlitbě. V jejím závěru se z nebe spustil lehký déšť, což měli mnozí za povzbudivé znamení Boží milosti.

Utrakvisticko-katolické alianci se podařilo proniknout do otevřené vozové hradby radikálů


Rožmberský sbor rytíře Krchlíbce pak zahájil čelní postup proti vozové hradbě nepřátel, což zprvu působilo poněkud sebevražedně. V dostatečné vzdálenosti – v bezpečí před střelbou sirotčích či táborských kuší – Krchlíbec pochod svého sboru zastavil a rozvinul jeho řady do šířky.


Velitelé táborsko-sirotčích vojsk se odhodlali k triumfálnímu útoku. Dali otevřít vozovou hradbu, z níž se okamžitě vyvalily zástupy nadšených bojovníků. Chování rožmberských bojovníků radikály ještě povzbudilo. Když rožmberští viděli, jak se na ně táborité a sirotci ženou, sklonili kopí a dali se na rychlý ústup.


Nadšení radikálů neznalo mezí. Zdálo se jim, že se opakuje některé ze slavných drtivých vítězství minulosti, že prožívají nové Domažlice či nový Tachov. Jenže co to? Muži z Krchlíbcova rožmberského sboru se náhle zastavují, otáčejí se a stavějí se překvapeným radikálům se zbraní v ruce.


A co více, na bojišti se náhle objevuje početný oddíl jízdy, dosud Bořkem chytře ukrytý pod svahem hory. Šlo o husitskou jízdu v čele se známými šlechtickými bojovníky Janem Malovcem z Pacova, Mikulášem z Landštejna a Petrem Zmrzlíkem ze Svojšína. Jezdci se hnali vpřed s jasným úkolem: proniknout do otevřené vozové hradby radikálů. To se jim také v krátké chvíli podařilo, což rozhodlo o výsledku celé bitvy. Když jezdci do vozové hradby pronikli, ještě ji rozšířili zborcením několika vozů, aby mohli dovnitř proudit běžící zástupy útočníků.

Po bitvě: „Čecha může porazit jen Čech.“


Pro radikály začal urputný poslední boj, trvající až do pozdního večera. Smrt v tomto boji prokazatelně našel i vůdce sirotků, kněz Prokůpek. Mrtvé tělo Prokopa Holého však nebylo na bojišti nalezeno. Nad osudem tohoto mimořádného vojevůdce se proto vznáší řada otazníků. Opustil snad bojiště a bitvu přežil?


O veliteli sirotčí jízdy Janu Čapkovi ze Sán a jeho spolubojovníku Ondřeji Keřském se to ví jistě. Když tito zkušení válečníci viděli, že bitva je ztracena, vyvedli své jezdce pryč z bojiště a zamířili směrem na Kolín, kde Keřského bratr Matěj zasedal v městské radě. Zpoza bezpečných kolínských hradeb pak oba velitelé uzavřeli s Bořkem z Miletínka 2. června 1434 příměří, které ukončilo léta nepřetržitých bojů.


I když cesta k trvalému míru byla ještě složitá, lipanská bitva k němu otevřela dveře. Potvrdila přitom slova italského spisovatele Eneáše Piccolominiho: „Čecha může porazit jen Čech!“


Článek vyšel v měsíčníku MY 3/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.