Čecha může porazit jen Čech

Bitva u Lipan patří zdánlivě k nejznámějším mezníkům našich národních dějin. Jejím příčinám, okolnostem a významu však dodnes rozumí jen málokdo.


30. května 1434 proti sobě stanula vojska vedená znepřátelenými husitskými hejtmany Divišem Bořkem z Miletínka a Prokopem Holým. Šlo o situaci stejnou měrou paradoxní, jako logickou. Nad hlavami válečníků obou vojsk vlály korouhve se znamením kalicha, na obou stranách se bojovníci kryli za legendární vozovou hradbou. Mnozí ze včerejších přátel však nyní byli protivníky a mnozí z nepřátel spojenci. V sázce bylo mnoho, možná více, než si účastníci uvědomovali: Země stála na rozcestí mezi temnotou permanentní revoluce a možností obtížné, ale nutné cesty k míru a obnově.

Bitvu u Lipan zachytil malíř Luděk Marold na svém velkolepém panorámatu


Husitské období českých dějin se vzpírá jednostranným výkladům. Idealizace „Božích bojovníků“ stojí v protikladu k hospodářskému a kulturnímu úpadku, do kterého se země během husitských válek propadla. Realitě však neodpovídá ani zjednodušující kritika, líčící husity bez potřebného rozlišení jako pouhé „lupiče a žháře“.


Obě tato hodnocení přehlížejí skutečnost, která je pro dějiny husitství příznačná, totiž že nešlo o kompaktní hnutí s jednotnou organizací, pevnou hierarchií, přehlednou náboženskou naukou a jasnými válečnými cíli. Naopak, šlo o široké řečiště názorových proudů, skupinových zájmů, ideálů i osobních ambicí. Jeho jednotlivé frakce byly sice schopny pod vnějším tlakem spolupracovat, nikdy však mezi nimi nebylo dosaženo skutečné jednoty.


V zásadě lze rozlišit tři základní proudy husitských skupin, které je možno - s vědomím hrubého zjednodušení - označit novověkým politickým názvoslovím jako pravici, střed a levici. První z nich tvořili Pražané, universitní mistři a husitská šlechta. Střed představovala většina husity ovládaných měst a na levici stála táborská obec, lidové vrstvy a nonkonformní náboženské skupiny. Všechny tyto aspekty se promítly i do situace a rozložení sil v předvečer bitvy na jaře 1434.

Prokop zvaný Veliký


Od roku 1426 stál v čele táboritů kněz Prokop Holý (1380-1434). Jako kněz odmítal vzít do ruky meč, byl však vojsku prospěšný svým pronikavým intelektem. Prokopův životní příběh se zásadně lišil od všeobecně známějšího příběhu Jana Žižky. Jednooký hejtman vzešel z chudých poměrů nižší šlechty. Od mládí se živil jako profesionální válečník, přičemž sbíral bojové zkušenosti na válečných polích u nás i v Evropě v polských službách.

Radikální husity vedl kněz a vojevůdce Prokop Holý


Prokop pocházel z bohaté pražské patricijské rodiny. Jak se dostal do řad husitů, není přesně známo. Každopádně jej roku 1420 nacházíme v řadách táborského kněžstva, kde zprvu působí jako radikál ovlivněný extrémními náboženskými proudy tzv. pikartů. Později se jeho pozice mění a již v roce 1423 zastává v náboženských otázkách konzervativnější postoj (radikálové mu vyčítali, že „slouží mši v ornátu“). Odpůrce husitů italský historiograf Eneáš Silvius Piccolomini (1405-1462), pozdější papež Pius II., který s Prokopem osobně několikrát jednal, nemohl zamlčet jistou míru obdivu k jeho vzdělání, bystrosti a osobnímu charismatu.


Jednání v Basileji a nedobytná Plzeň


Od roku 1431 probíhal v Basileji nový církevní koncil. Papežský legát kardinál Cesarini, který osobně zažil debakl křižáckých vojsk u Domažlic, byl pověřen vyzvat husitské vůdce k účasti na koncilu a k jednání o požadavcích vyjádřených ve Čtyřech artikulech pražských. Prokop se v čele husitské delegace zasedání koncilu osobně zúčastnil. Ačkoli učené disputace v Basileji zprvu nepřinesly očekávaný smír, nebyla jednání přerušena. Během let 1433-1434 pokračovala v Praze prostřednictvím smíru nakloněného diplomata Jana Palomara.


Značná část husitské šlechty byla během těchto jednání získána pro uzavření míru za příslib církevního povolení přijímat pod obojí způsobou, tedy pro dohodu později známou jako Basilejská kompaktáta. Prokop Holý neměl proti obsahu kompaktát námitky, nicméně věděl, že mezi radikály budou ústupky církve vnímány jako nedostatečné. Ostatně i jeho samotného popuzovaly invektivy některých koncilních představitelů, kteří vytrvale husity označovali za kacíře. Své pobouření nad tím dával zřetelně najevo již v Basileji. Úvahy o možném přijetí císaře Zikmunda za českého krále pak chápal jako faktickou zradu.

Někteří byli s Basilejskými kompaktáty spokojeni, jiní je považovali za nedostatečné


Jelikož byl přesvědčen, že ochota papeže a koncilu k ústupkům, stejně jako ochota husitské šlechty k dohodě, je přímo úměrná demonstraci síly, rozhodl se obnovit obléhání Plzně, která byla centrem českých katolíků a dlouhodobě odolávala všem pokusům husitů o dobytí. V létě 1433 shromáždil Prokop před plzeňskými hradbami třináct tisíc bojovníků. K nim ještě na podzim přibylo vojsko vracející se z výbojů, takzvaných spanilých jízd. Vedl je hejtman Jan Čapek ze Sán, který se později stal známou postavou bitvy u Lipan.


Přes vojenskou sílu bylo však i čtvrté obléhání Plzně husity neúspěšné. Obráncům se podařilo nejen odrážet husitské útoky, ale také vlastními výpady útočníky ohrožovat. Při jednom z nich Plzeňané dokonce ukořistili v nepřátelském ležení velblouda, někdejší dar polského krále husitům. Ukořistěný velbloud se tehdy dostal i do plzeňského městského znaku (a dodnes zdobí etiketu každé pivní lahve Prazdroje).


Zájmy jednotlivých křídel husitů se mezitím stále více vzdalovaly a Prokop potřeboval pro svou autoritu úspěch. Plzeň se mu však nezdařilo ani dobýt, ani vyhladovět. Naopak, nedostatkem zásob začali brzy trpět sami obléhatelé. Táborský hejtman Jan Pardus byl vyslán získat potřebné zásoby rabováním v Bavorsku, na zpáteční cestě však byl zaskočen bavorskými vojsky. Do husitského ležení se vrátil se ztrátou několika stovek mužů a veškeré kořisti.