Česká tvář anglického rebela

Mezi nejvýznamnější anglické literáty 20. století patří Gilbert Keith Chesterton. Neproslavily jej pouze detektivky, ale i břitké úvahy o odvrácené tváři moderní společnosti. V českém kulturním prostředí zanechal stopu, o níž se již dnes – k naší velké škodě –

téměř neví.

Gilbert Keith Chesterton


Byť to není statisticky potvrzeno, snad nebude příliš smělým tvrzení, že v České republice připadá nejvíce knih anglického spisovatele Gilberta Keitha Chestertona na hlavu. A není to jen – ve srovnání s jinými zeměmi – malým počtem obyvatel, ale též díky řadě vydání jeho knih.


Prvními dvěma Chestertonovými knihami přeloženými do češtiny byly Kamarád Čtvrtek v roce 1913 a Heretikové roku 1915, tedy ještě v době, kdy byla naše vlast součástí rakousko-uherského mocnářství. V roce 1913 pak vyšla v prvním ročníku časopisu Česká kultura stať Alfreda Fuchse věnována právě Chestertonovi. Tento židovský novinář, který se později spřátelil s Karlem Čapkem a patřil do osobností blízkých T. G. Masarykovi, nakonec vstoupil roku 1921 do katolické církve, čímž o dvanáct měsíců předběhl Chestertona.


Chesterton na druhou stranu přispěl svou předmluvou do sborníku Bohemia's Claim for Freedom („Nárok Čech na svobodu“) vydaného v roce 1915 Londýnským českým výborem u příležitosti Husova výročí. Anglický spisovatel v ní hájil malé národy proti prušáckému útlaku a s nadějí pro nás psal: „Ono pojetí zrození, které počíná smrtí, je pro severního barbara nemyslitelné; a nesmrtelnost zmučených národů mu nejde na rozum a uvádí ho do rozpaků. Tyto malé křesťanské státy nejenže přežily svoji porážku, ale oslavují svoji porážku. Datují se od porážky; nikoli jako pohané ab urbe condita [‚od založení města‘], nýbrž ab urbe capta [‚od dobytí města‘].“

Kamarád Čtvrtek se dostal až na prkna Národního divadla


Pro pořádek zmiňme, že se vztah autora zmíněné předmluvy později k České republice změnil, k čemuž paradoxně přispěly oficiální Husovy oslavy v roce 1925, jež katolík Chesterton vnímal jako projev kacířství.


Katolíci, humanisté, komunisté


S obnovením státní samostatnosti nastal u nás skutečný chestertonovský boom. Anglický spisovatel inspiroval řadu kruhů a osobností zastupujících nejrůznější, často protichůdné proudy kulturního a politického života.


Chestertonovy texty a texty o Chestertonovi se např. objevovaly nejen v konzervativním Řádu, pravicových Národních listech a katolickém literárním časopise Archa, ale také v „středoproudových“ Lidových novinách či Peroutkově Přítomnosti, až po vyhraněně levicový tisk jako Rudé právo nebo studentský komunistický Trn, případně ostře antiklerikální Šibeničky. Jeho knihy vycházely u katolických nakladatelů, zejména Ladislava Kuncíře, bibliofilů, jakým byl Alois Srdce, i v rámci edice Knihy dobrých autorů, za kterou stála Kamilla Neumannová, tedy první choť básníka a anarchokomunisty Stanislava Kostky Neumanna.


V levicovém prostředí mnohé přitahovalo Chestertonovo „rebelství“, slabost pro utlačované a zdánlivě nepatrné a jeho kritika kapitalismu a nespravedlivého rozdělení majetku. Chestertonova věta z Heretiků o poštovní schránce, která se „nezdá být poetickou, protože jsme ji ještě nikdy neviděli v básni“, měla Jiřího Wolkera podnítit k napsání známé básně „Poštovní schránka“. Báseň se ostatně nese i v duchu chestertonovských Ohromných maličkostí. Jan Werich neskrýval, že inspirací pro jeho povídku „Muž, který sbírá fotografie rozzuřených“, která se stala základem pro představení Osvobozeného divadla Vest pocket revue, byla Chestertonova kniha Klub podivných živností. Jaroslav Čecháček, prvorepublikový marxistický novinář netající se svým jistým náboženským sentimentem, vnímal Chestertonovo dílo velmi kladně a hájil anglického katolického spisovatele tím, že jeho odmítání socialismu je pouze zdánlivé. Dodejme však, že Chesterton měl na levici také nemálo zapálených odpůrců, mj. známého proletářského poetu Josefa Horu, který odhalil, že jeho romány „jsou jedinou, ovšem chytrou dialektikou zakrytou obranou a propagandou katolického světového názoru“ a představují „nebezpečný propagační prostředek [… ] nevíry v laický pokrok, neřku-li v socialismus“.

O Chestertonovi vycházela celá pojednání


Peroutkovy rozpaky


Agnostičtí humanisté, zastoupení zejména Ferdinandem Peroutkou a Karlem Čapkem, na Chestertonovi oceňovali jeho obranu demokracie a obyčejného člověka. Peroutka se na Chestertona nejednou odvolával a anglický spisovatel patřil mezi nejčastěji překládané autory, které ve svých periodicích tiskl. Dokonce mu přímo věnoval některé ze svých statí, např. Filosof půvabné demokracie z roku 1924. Peroutkovi byl Chesterton také blízký optimistickým postojem vůči světu, psal, že „je reakcí na vývoj evropského duchovního života za posledních padesát let. Tento vývoj vedl k pesimismu, nihilismu, skepsi, diletantismu, k hrůzám materialismu a determinismu, omrzení, nudě, nervose. Chestertonův vlastní význam je v boji proti slzavosti tohoto údolí“. Český novinář měl ale s anglickým spisovatelem jeden závažný problém, a to jeho víru. Stěžoval si, že „způsobil svým opravdovým přátelům těžké rozpaky, háje a velebě církev katolickou, a způsobil jim rozpaky ještě větší, když během posledního roku začal vyhledávat společnost těch, kdož jsou zváni bojovnými katolíky“. Proto nepřekvapí, že Peroutka k němu přistupoval dosti vybíravým způsobem a snažil se mírnit nebo zamlčovat náboženské pointy v jeho díle.


Plagiátor Čapek?


Snad ještě myšlenkově blíže měl k Chestertonovi Karel Čapek, kterého dokonce někteří (Durych, Vodička, Šalda) obviňovali z plagiátorství. Nelze přehlédnout, že tvorba obou autorů si je v lecčems velmi podobná. Rádi se zaobírají všednímu věcmi, které v nich vyvolávají úžas, nacházejí hrdiny v obyčejných lidech, používají paradox, aby vyjádřili svou myšlenku, a vnímají kriticky bezuzdný kapitalismus. Ale více než o vědomé Čapkovo „opisování“ od Chestertona, jednalo se pravděpodobně spíše o určité souznění duší či jakousi podprahovou inspiraci. Čapek navíc zůstává v duchovní rovině daleko opatrnější nebo se jí vyhýbá. Čapek psal shovívavě o Chestertonově „bizarním a roztomilém zpátečnictví“ a „katolickém reakcionářství“. Oba spisovatelé se také setkali během Čapkova dvouměsíčního pobytu v Anglii roku 1924, na základě kterého také vznikly Čapkovy Anglické listy. Čapek u této příležitosti nakreslil také půvabnou karikaturu svého anglického kolegy. O Čapkově vřelém vztahu k Chestertonovi pak svědčí slova, která mu napsal v dopise: „Přátelé mi darovali několik Vašich knih a já Vám nemohu nepoděkovat za útěchu a posilu, kterou jsem v nich našel ‒ tak jako vždy a mnohokrát.“ A Chestertonův román Koule a kříž pak údajně považoval za svůj vůbec nejoblíbenější.

Čapkova karikatura Chestertona z Anglických listů


Velkému zájmu se Chesterton pochopitelně těšil mezi katolíky. Důležitou roli zde hráli lidé kolem vydavatele Josefa Floriana ze Staré Říše, a to zejména Antonín Stříž a Ladislav Kuncíř. První přeložil již uvedené Heretiky, tedy druhou Chestertonovu knihu, která u nás vyšla, a později ještě Prostotu otce Browna, druhý pak již jako samostatný nakladatel obohatil čtenáře dokonce deseti knihami tohoto spisovatele. Chesterton byl v katolických kruzích vnímán nejen jako spisovatel, ale také apologeta, filozof a sociální reformátor. Redemptorista Konstantin Miklík ho ve svém Klíči k dobré literatuře dokonce označil za „největšího pozemského myslitele“, a pokud jde o celkový počet knih, byl Chesterton v Klíči nejdoporučeníhodnějším autorem vůbec. Literární kritik Timotheus Vodička se nejen vlastnoručně ujal některých překladů knih anglického spisovatele, ale sepsal o jeho díle pojednání Chesterton čili filosofie zdravého rozumu. Nutno podotknout, že Vodička přistupoval k Chestertonovi zcela nekriticky a stavěl se trochu do role jeho jediného „pravověrného“ vykladače. Okouzlení Chestertonem ale nebylo vlastní všem katolickým literátům či myslitelům. Jaroslav Durych uvedl, že po původní náklonnosti, „odpadl mi od srdce Chesterton, poněvadž osoby jeho próz vyzařují ze sebe blahobytnou spokojenost ze

života, ve kterém marně hledám stopy přestálých bolestí“. Něco podobného ostatně Chestertonovi vytýkal z levicové strany barikády i Zdeněk Nejedlý. Politický a sociální rozměr Chestertonovy tvorby zdůrazňovali zejména lidé spojení s revue Řád, mezi něž patřil i Karel Schwarzenberg starší. Ten řadil Chestertona mezi své oblíbené spisovatele a často z něj citoval. Věnoval mu také medailonek v jednom ze svých dílů Pravicových postav, které psal pod pseudonymem Bojna.

Gilbert Keith Chesterton


Po roce 1948 se s Chestertonem naložilo jako s „buržoazním“ a „reakčním“ autorem. Teprve v roce 1960 vyšly ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění Příběhy otce Browna, ovšem s náležitým ideologickým doslovem, jak se to dělávalo (a stále dělá). V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století už byl Chesterton jakožto „humanista“ a „demokrat“ vzat zčásti na milost a tak se na pultech objevilo několik jeho románů.


A když v roce 1971 vyšla na sedmipalcové vinylové desce skladba s textem Jiřího Suchého Kamarádi, Jiří Šlitr v ní zpíval: „Pan Chesterton, ten rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn...“


Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.