Československý jazyk a jazykový zákon

Řeč, jazyk, mateřština je jedním ze základních znaků národů a států. Připadá vám, že čeština je u nás tak jednoznačná, že není o čem mluvit? I kdež! Je to o rok a půl více než sto let, co zákonodárci nově zrozené republiky rozhodli:

Právník Zdeněk Koudelka


29. 2. 1920 byl přijat československý jazykový zákon spolu s ústavou jako její součást. Předtím byly zemskými jazyky v Čechách čeština a němčina. Na Moravě se do 19. století nazýval místní slovanský jazyk jako jazyk moravský. Je-li moravština domácí označení češtiny či svébytný jazyk, úřady neřešily a instituce užívající moravštinu-češtinu označovaly jako slovanské. Dalším jazykem Moravy byla němčina. Na Opavsku, i v pruské části, byla užívána němčina a moravština. Místní moravštinou argumentovalo Československo jako důvodem pro připojení pruské části Opavského vévodství, což se stalo roku 1920 (Hlučínsko). Jinak byla ve Slezsku dominantní němčina a na Těšínsku významná polština. Na Slovensku se užívala slovenština a maďarština. Jazykový zmatek byl na Podkarpatsku, kde probíhal spor, zda místní jazyk je dialektem ruštiny, ukrajinštiny, či zda je to jazyk rusínský, zatímco Židé mluvili jidiš.


Jazykový zákon zřídil státní jazyk československý s variantami českou a slovenskou, což byl důsledek politického záměru vytvořit jednotný státotvorný československý národ. Zákon umožňoval užívání jazyků menšin tam, kde měly aspoň 20 % obyvatel, a přijetí zvláštního jazykového zákona Sněmem Podkarpatské Rusi. Od roku 1926 rovnost české a slovenské varianty českoslovenštiny vedla ke střídání českých a slovenských bankovek. Až do zániku Československa byl na 20, 100, 1000 koruně text český, zatímco na 10, 50, 500 koruně slovenský.

Bertsch a Slámečka


Za německého Protektorátu Čechy a Morava byly úředními jazyky němčina a čeština. Formálně si byly rovny, ale němčina byla zvýhodňována. Příkladem je jmenování říšského Němce Waltera Bertsche (19. ledna 1942) protektorátním ministrem hospodářství, což prosadil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Bertsch byl německý občan, nikoli občan protektorátu, což Heydrich v dopise Adolfu Hitlerovi označil za státoprávní kuriozitu. Heydrich tím sledoval nejen ovládnutí hospodářství protektorátu, ale i to, že protektorátní vláda musela začít užívat němčinu. Bertsch totiž česky neuměl, zatímco ostatní ministři němčinu ovládali. Heydrich tak fakticky dosáhl změny jednacího jazyka vlády, aniž to nařídil. Ostatně i ve vládě Jana Fischera (2009-10) byl ministrem dopravy Slovák Gustáv Slamečka, který též nemluvil česky, ale to naštěstí nemělo na jednání vlády vliv.


Jazyk bez zákona


Jazykový zákon byl zrušen ústavou z 9. května 1948. Po odsunu Němců, postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu a snížení počtu Maďarů na Slovensku výměnou obyvatel nebylo už jazykového zákona zapotřebí. Jazykové právo je významné v jazykově smíšených státech, kde se vedle úředního jazyka užívají jiné jazyky. Je-li jazykově stát jednotný, netřeba zvláštního jazykového zákona, jelikož se přirozeně užívá jeden jazyk. Přestože při sčítání lidu v roce 2011 uvedlo asi 108 000 obyvatel za jazyk mateřský moravštinu (a lze užívat slovenštinu a na území Těšínska polštinu), má jazyk český v Čechách, na Moravě a ve Slezsku monopolní postavení, neboť příslušníci menšin jsou dvojjazyční.

Složité jazykové poměry se projevily i na popisu bankovek


Přijde čas, nebo už je tady?


Dnes nemáme zákon o jazyku, ale čeština je stanovena jako jednací jazyk úřadů (správní řád, soudní řády), je umožněno podání ve slovenštině a příslušníci národních menšin mohou jednat ve svém jazyce. Dle živnostenského zákona je povinná přítomnost osoby znalé češtiny (slovenštiny) v prodejnách.


Češtinu dnes ovšem vytlačuje angličtina. Příkladem je podivuhodné rozhodnutí Masarykovy univerzity z roku 2017, že habilitační práce uchazečů o docenturu musejí být v angličtině. Je přinejmenším podivné, že tento habilitační řád registrovalo bez mrknutí oka ministerstvo školství. Došlo tedy k tomu, že univerzita a ministerstvo při jmenování docentů odvrhly jazyk obyvatel státu, jenž je zřídil a financuje.


To je v rozporu s platným zákonem o zřízení Masarykovy univerzity i se smyslem úsilí T. G. Masaryka zřídit druhou českou univerzitu. Součástí vědy je rozvoj odborného pojmosloví v národním jazyce, jde tedy o součást národní kultury. V hrobě se jistě obrací dělník František Pavlík, který byl roku 1905 v Brně zastřelen rakouským vojskem při demonstracích za moravskou univerzitu s českým, nikoli anglickým akademickým jazykem.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.