Člověk nad dějinami

Bohdan Chudoba patřil mezi nejoriginálnější osobnosti první republiky i poválečného období. Historik, novinář a politik, zásadně odmítal kompromisy s poúnorovým režimem. Na rozdíl od současných salónních antikomunistů (když už se to smí) však dokázal vnímat jeho ideologii totality – s vědomím filosofických kořenů, z nichž vycházela – v širším kontextu.

Bohdan Chudoba


Patřil mezi kritiky prezidenta Masaryka i jeho nástupce Edvarda Beneše. Prvorepublikovou kulturní elitu v čele s Karlem Čapkem a Ferdinandem Peroutkou považoval za spoluviníky národní tragédie. Za ty, kdo komunismu fakticky otevřeli brány země dokořán. Podobně chápal liberalismus, jenž pro něj byl předstupněm komunismu, neboť oba systémy odmítají tradiční civilizační hodnoty, a představují tak jen rub a líc téže mince. Do jejich blízkosti stavěl i nacismus: ideologický triptych, který pomáhal ničit křesťanskou identitu Evropy.


Není proto divu, že se o tomto velikánovi české kulturní scény dnes mlčí stejně důsledně, jako před listopadem 1989. Se svými názory by byl dnes stejně nepohodlný, jako mnozí současní obhájci tradičních křesťanských hodnot a státní suverenity.


Chudoba viděl dějiny jako souboj dobra a zla, přičemž obě kategorie mu nebyly jen neurčitými pojmy, ale konkrétními metafyzickými subjekty. Ve svém zásadním díle Člověk nad dějinami mimo jiné píše: „Pokud člověk zůstává naživu, zúčastňuje se boje, protože celý vesmír je boj a nelze v něm žít jinak. Nejde o boj krve proti tělu, ale proti energiím, které tísní, útočí a snaží se ovládnout vesmír právě tak, jako již ovládají temnou nicotu.“

V tomto pětisvazkovém monumentálním díle, na kterém pracoval ve španělském Madridu v sedmdesátých letech minulého století, prochází dějinami lidstva od starověku až po současnost a přináší křesťanský konzervativní pohled na historické drama lidské existence. V kapitole O slovech, neslovech a výrazech zakázaných, která je v dnešní době svázané politickou korektností zvláště aktuální, mimo jiné píše: „Kdokoli se pustí do rozpravy s moderní dobou, dříve nebo později shledá, že se po něm požaduje, aby mluvil určitým jazykem, jediným, který je moderní době přijatelný.“


V kapitole Člověk v zrcadle vlastních věd a umění varuje před genetickými experimenty, které se až po jeho smrti staly běžnou realitou současného globalizovaného světa. „Mnoho biologů si dnes hraje s myšlenkou „reorganizace genetického kódu“, aniž by si vzpomnělo, že člověk může „znova upravit“ cokoli ve vesmíru jen podle vlastního vzoru. Podrobná znalost chromozomů a genů neznamená, že by si někdo mohl být jist plným charakterem a účelem jejich uspořádání a že toto uspořádání může měnit s jistotou, že nepřivodí nějakou genetickou Hirošimu.“


Zvláštní důraz věnoval v tomto díle i významu umění a kultury. „Jsme zavázáni odhalovat historickou skutečnost v pravém smyslu toho slova. Učíme a hodláme učit dějinám, které vrcholí jako každé drama nejpronikavější událostí. Pro nás jsou touto událostí první velikosti Velikonoce. Vedle potměšilých útoků na historii budeme již jsme vystaveni zesměšňování zejména v umění.“

Dr. Bohdan Chudoba (po pravici dvou žen v kloboucích) v Brně v roce 1947


Narodil se ve zbožné moravské rodině 21. listopadu 1909 v Brně. Jeho otcem byl anglista František Chudoba. Bohdan složil maturitu na Českém státním gymnáziu v Brně, následně studoval historii na univerzitách v Brně, Oxfordu, Římě, Vídni a Madridu. V roce 1933 byl promován na doktora historických věd na španělské královské Universidad de Alcalá. V letech 1934–1936 absolvoval vojenskou službu, v období let 1937–1942 pracoval jako učitel dějepisu na středních školách v Brně a v Tišnově. Za protektorátu spolupracoval s protiněmeckým odbojem. Byl propuštěn ze školství a nastoupil jako komisař archivní služby a archivář Českého zemského archivu, kde působil v letech 1942–1945. Po válce nastoupil jako úředník na ministerstvo informací.


Od roku 1933 byl redaktorem katolického časopisu Akord, psal i do Durychova Rozmachu a do revue Řád. V letech 1945–1946 působil v týdeníku Obzory. V parlamentních volbách v roce 1946 byl za Československou stranu lidovou zvolen poslancem Národního shromáždění. Na sjezdu v květnu 1947 byl zvolen předsedou mládežnické organizace strany, kde reprezentoval křídlo odmítající kompromisy s komunisty.


Po únorovém převratu odešel do emigrace, hranice překročil pouhé tři dny po 25. únoru 1948. Lidová strana ho vzápětí vyloučila ze svých řad. Krátce pobyl v Německu, pak odešel do Francie, kde nastoupil jako tlumočník na francouzském ministerstvu obrany. V roce 1949 odjel do USA, kde se spolu s Josefem Kalvodou a Simeonem Ghelfantem podílel na založení exilového Křesťansko – demokratického hnutí. Později přešel k exilové skupině Český národní výbor vedeného generálem Lvem Prchalou.


Přednášel historii a politologii na řadě amerických univerzit. Od konce 50. let opakovaně pobýval ve Španělsku, kam se později trvale přestěhoval a kde také v roce 1982 v Madridu zemřel.

Chudobovo historické a literární dílo je dodnes nedoceněno a čeká na své podrobné zpracování. Čítá desítky svazků, mezi nimiž je i několik románů, pohádky, povídky i práce esejistické a memoárové. Navíc některé rukopisy stále čekají na své vydání. Vrcholem jeho díla je kniha Člověk nad dějinami, esejisticko-literárně-historické uchopení vývoje evropské civilizace od pravěku až po dvacáté století. V českém kontextu jde o dílo svou šíří zcela jedinečné.


Kromě této práce se podrobně věnoval i fenoménu Baroka v knize Počátky barokní myšlenky (1934) či působení španělského vlivu u nás po Bílé hoře v knize Španělé na Bílé hoře: tři kapitoly z evropských politických dějin. (1945). Osobitý pohled na české dějiny nabízí i v knize Jindy a nyní: dějiny českého národa (1946).


Nebezpečí liberalismu rozebral tento jasnozřivý autor v knize Liberalismus v české výchově (1940), která je i v dnešní době nesmírně inspirativní. Chudoba byl zásadový křesťanský autor, jak dokazuje i v knize Co je Křesťanská politika? (1947). V ní mimo jiné uvádí: „Křesťané nikdy nikomu netvrdili, že nějakou revolucí změní svět v ráj a lidskou společnost ve společnost bezvadnou. Zejména právě proto, že křesťanská nauka nepřipisuje společnosti nějakou jednotnou duši nebo vůli, ani netvrdí, že celá lidská společnost je řízena nějakými neproměnnými přírodními zákony, jak to říkají například marxisté. Křesťané jsou si naopak vědomi toho, že každý člověk má svou vlastní vůli a že nelze nikterak předvídat, kam se ta neb ona vůle zaměří. Každého člověka je třeba zvlášť získávat pro tu a onu myšlenku. Na tom, kolik a pro jaké myšlenky se jich podaří získat, záleží osud společnosti.”


V knize historických a teologických esejů nazvané Vím, v koho jsem uvěřil, se ukazuje bohatství Chudobovy osobnosti pro vlastenecké konzervativní myšlení, které je tak potřebné právě v dnešní době, kdy se státní ideologií postupně stává rudozelený liberálfašismus. Není proto překvapivé, že kolem této velké osobnosti naší kultury je velké ticho.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.