Ženevský konsensus v ohrožení?

O budoucnost rodiny se nehraje jen uprostřed našich vlastních domácností, obcí a státu, ale i na mezinárodní úrovni. Globalisté na ni útočí, a lidé se zdravým rozumem se brání. Kdo v této osudové bitvě nakonec zvítězí?

Záběr z konference u příležitosti podepsání Ženevského konsenzu


Dne 22. října 2020 byla mimo pozornost médií podepsána mezinárodní deklarace s názvem Ženevský konsensus. Je odpovědí na vzrůstající tlak nadnárodních institucí zasahovat do státní suverenity v otázkách rodiny a ochrany života. Hlavním organizátorem této deklarace je Trumpova administrativa, společně s Brazílií, Maďarskem, Indonésií a Egyptem. Deklaraci podepsali představitelé 32 států, na jejichž území žije přes 1.6 miliard obyvatel.


Je osvěžující číst mezinárodní dokument, zrcadlící základní banální pravdu, že „…harmonické partnerství mezi mužem a ženou je zásadní faktor pro jejich blahobyt a blaho jejich rodin.“ Ani náznak ideologie, který by se snažil do jazyka dokumentu propašovat boj o moc mezi mužem a ženou, do něhož nás tlačí čím dál tím radikálnější verze feminismu. Jen pro srovnání: „Uvědomujíce si, že násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví a že násilí na ženách je klíčovým společenským mechanismem, nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům.“


Ženevský konsensus především reaguje na zvyšující se tlak ze strany nadnárodních organizací, jako jsou Světová zdravotnická organizace či Výbor pro lidská práva OSN. Ty ve svých nezávazných (zatím) doporučeních například usilují o povýšení potratu na úroveň základního lidského práva. Proti tomuto dlouho trvajícímu trendu vystoupila Trumpova administrativa, která od počátku usilovala o snížení či úplnou blokaci státní podpory ze zdravotního pojištění pro organizaci Planned Parenthood propagující a provádějící potraty. Hlavní roli v tomto boji hrál Trumpův ministr zdravotnictví Alex Azar.


Nejde však jen o potraty. Mezinárodní orgány schovávající se za „lidská práva“ mají širší agendu, kterou již delší dobu prosazují. Jako příklad za všechny mohou složit standardy sexuální výchovy, vydané organizací UNESCO ve spolupráci s WHO, UNICEF a několika dalšími agenturami.

Text prohlášení Ženevského konsenzu


Velmi oblíbeným tématem je vyvracení údajných stereotypů o mužích a ženách. U nás byla doporučení nadnárodních organizací již bohužel také vyslyšena, například vydáním omalovánek Máma-táta, táta-máma, v kuchyni i u fiata. Dle autorů publikace popisuje: „…osm situací z běžného rodinného života, nahlížených optikou genderové rovnosti. Obrázky jsou doplněny básničkami, které humorně popisují denní události, ve kterých se na péči o děti a domácnost podílejí oba rodiče.“ Ještě že tak, doma totiž děti vidí jen tátu pijícího pivo u fotbalu a matku, která se z kuchyně vzdaluje pouze při úklidu domu, že? Bylo by to možná úsměvné, pokud by to autoři nemysleli vážně. Proč nevěří nadnárodní organizace rodičům, že jsou dle vlastního uvážení schopni svým dětem předat hodnoty, které jim budou dostačovat k tomu, aby mohli žít plnohodnotný život?


Další oblastí, kde se rodinám nevěří, je postoj k tzv. genderu, tedy k pojetí vlastní identity bez ohledu na biologické pohlaví. Na základě „osvícených“ postupů mají být děti vedeny k poznání své „genderové identity“ již od 5 let. Jestli je něco skutečným šílenstvím posledních let, pak je to rychlost, s jakou se šíří transgenderová ideologie, která ve zranitelných letech utváření osobnosti identity dítěte může napáchat zásadní a nezvratné škody. Sledujeme-li data o počtu dětí trpících genderovou dysforií, tak je vidět, že v zemích, kde je toto téma s dětmi probíráno od raného dětství, počet diagnostikovaných dětí prudce roste. Jen ve Velké Británii mezi lety 2009 až 2016 to činí neuvěřitelných 930 %.


Všechny tyto zrůdné požadavky se na národní státy valí jako povodeň. Proto bylo třeba začít stavět hráz, a to napříč světem. Tato nová koalice však bude v blízkých měsících vystavena velké zkoušce. Pokud Donald Trump neobhájí post amerického prezidenta, lze očekávat rychlou změnu kurzu. Mezi smluvními státy Deklarace ženevského konsensu je mnoho afrických států. Ty mají, díky míře porodnosti, před sebou větší budoucnost než evropské země, páchající demografickou sebevraždu. Ale ani v Evropě ještě nemusí být všechno ztraceno. Jak ukazuje příklad Maďarska, nemusíme být stamilionovou zemí, abychom mohli přiložit ruku k dílu zachování normality a důvěry v občany a v suverénní rozhodování vlastní země.


Takže otázka zní: Kdy se přidá Česká republika k této Deklaraci a který politický reprezentant by neměl strach se pod ni podepsat?

Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon