Život, lásky a pád semínkového generála

Kdo byl generálmajor Jan Šejna? Proč se rozhodl nejvyšší politik na ministerstvu obrany uprchnout do země úhlavního imperialistického nepřítele? Proč právě jeho činy vedly k takovým dalekosáhlým politickým důsledkům a přispěly k politickému pádu Antonína Novotného?

Jan Šejna


Letos uplynulo padesát tři let od útěku generála Jana Šejny do USA. Přesněji řečeno do Itálie, odkud byl do zámoří dopraven speciálně vypraveným americkým letadlem. Jeho zmizení způsobilo koncem šedesátých let politické zemětřesení, protože šlo o jednoho z nejvyšších důstojníků tehdejšího socialistického Československa. Důsledky jeho činu posloužily jako vhodná „mediální munice“ k odstranění prezidenta a prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa Antonína Novotného. Muže, jehož postavení se zdálo dlouhou dobu neotřesitelné. Šejnova aféra se stala zároveň jakýmsi prologem Pražského jara roku 1968, protože umožnila reformistům v čele s Alexandrem Dubčekem chopit se otěží moci pod záminkou odstranění Novotného zkorumpovaného vedení. Korupce, nejvíc zneužívané a zároveň zázračné slovo, které je také dnes motorem velkých politických změn, nebo dokonce státních převratů, sehrálo skutečně i tehdy nezanedbatelnou roli.


Léčba chudobou


Jan Šejna prožil své dětství a léta dospívání v rodině chudých rolníků na Strakonicku. Později vzpomínal, jak se v jeho rodné vsi špatně žilo. Nebyl tam ani kostel, ani škola. Jediným místem, kde se lidé scházeli, byla místní hospoda. Děti musely chodit denně pět kilometrů lesem do školy v sousední vesnici. Vyrážet musely již brzy ráno za tmy, v zimě se dokonce brodily sněhem. Otec Jana Šejny byl rolník, zřejmě tak trochu bohém, milující divadlo. Matka tvrdě pracovala a vlivný generál později dojatě vzpomínal, jak ji jako chlapec viděl plakat, když nemohla dát svým dětem nic k jídlu. Tehdy jí slíbil, že až vyroste, postará se o ni. Zřejmě tehdy uzrálo v malém chlapci přesvědčení, že musí v životě něco dokázat, aby prolomil bludný kruh chudoby. Slib nakonec nesplnil, ba co hůř, ani se s matkou nerozloučil. Věděl, že kdyby se jí svěřil s plánovaným útěkem na Západ, nejspíš by to nepřežila. Přesto se domníval, že matka při posledním setkání intuitivně cítila, že syna už nikdy nespatří.


Základní školu Šejna ukončil jako premiant a odešel studovat na střední školu do blízkých Strakonic. Ve třídě byl jediný, kdo pocházel z venkova, a zdálo se, že se před ním otevírají příznivější životní vyhlídky. Sen o lepším životě však brzy skončil, když musel školu opustit. Později tvrdil, že ve studiích nemohl pokračovat kvůli tomu, že jeho rodiče vyšetřovalo gestapo. Ve skutečnosti byla skutečnou příčinou krádež potravinových lístků. Nejtěžší protektorátní období po vyhlášení stanného práva jako odvety za atentát na Heydricha tak mladý Šejna prožil v klatovském vězení, kam ho poslal německý soud.

Potravinové lístky za protektorátu


Po vyloučení ze studií pracoval na statku. Na počátku roku 1945 byla porážka nacistické Třetí říše už jistá. Tehdy povolali nedostudovaného chlapce na Moravu, aby tam pomáhal budovat protitankové zátarasy. Šejna tvrdil, že se mu podařilo za pomoci kamarádů uprchnout a vrátit se domů. Vyprávěl, že musel asi tři týdny putovat pěšky, než svého cíle dosáhl.


Cesta na vrchol


Konec války znamenal také pro mladého muže a jeho rodinu naději na lepší život. Československá vláda slíbila chudým rolníkům půdu a hospodářství po odsunutých Němcích. Šejnovi se odstěhovali na Litoměřicko, kde mladý Šejna brzy vstoupil do komunistické strany. Po únorovém převratu v roce 1948 se stal členem oblastního výboru strany a na starost dostal zemědělství. Pro svůj další kariérní růst měl ideální kádrové předpoklady. Nejenže pocházel z chudých poměrů, ale jeho strýc byl předválečným členem strany, jenž skončil za okupace ve spárech nacistů.


Šejnovi se začali angažovat v kolektivizaci venkova, což se neobešlo bez problémů. Šejna ve svých pamětech, vydaných na počátku osmdesátých let v Londýně, zmínil dosti divokou historku z té doby, nad jejíž pravdivostí visí veliký otazník. Jeho otec se prý postavil v roce 1949 do čela okresní kolektivizace. Protože však nebyl dobrý zemědělec, dostavily se neúspěchy a jeden důstojník Státní bezpečnosti ho obvinil ze sabotáže. Jenže dotyčný důstojník se prý silně opil a ještě téhož večera se po riskantní jízdě na motorce zabil.


Zásadní obrat v životě ambiciózního mladíka způsobila základní vojenská služba v Plzni, kterou nastoupil na podzim 1950. Otec ho prý dovezl na železniční stanici traktorem. Velitel praporu se dozvěděl o jeho dosavadní stranické angažovanosti a udělal z mladého vojáka propagandistu. Pouhý týden po Šejnově nástupu na vojnu se komunistický vůdce Klement Gottwald rozhodl přizpůsobit československou armádu sovětskému vzoru. Odvolal proto dosavadního ministra obrany Ludvíka Svobodu a nahradil ho svým zetěm Alexejem Čepičkou. Ten provedl požadované změny velmi rychle a zavedl v armádě také systém politických komisařů – tzv. politruků. Tuto příležitost si Šejna nenechal ujít, a tak rychle stoupal po kariérním žebříčku.

Generál Šejna hovoří s vojáky v Litoměřicích


Na X. sjezdu KSČ byl v pouhých sedmadvaceti letech zvolen členem ústředního výboru KSČ. Tam se také poprvé setkal s vůdcem sovětských komunistů N. S. Chruščovem. Ten prý Šejnu vnímal vzhledem k jeho nízkému věku jako komsomolce. Šejna na oplátku poznamenal, že Chruščov měl špatně ušité boty a celkově působil dojmem archetypálního mužika. Účast na stranickém sjezdu však přinesla Šejnovi zkušenost se zákulisní politikou. Zúčastnil se několika kuloárových jednání a jedno z nich se mu stalo inspirací do budoucna.


Během diskuse se Chruščov znenadání obrátil na prezidenta Novotného s dotazem, kde je generál Svoboda. Novotný vyhýbavě odpověděl, že pracuje v jednom zemědělském družstvu. Kdysi se prý objevilo podezření, že chová sympatie k Západu, a musel opustit vysokou politiku. Nablízku seděl i Alexej Čepička, který rovnou prohlásil, že Svoboda byl západní špión. To však Chruščova rozpálilo do běla. Obrátil se k Čepičkovi s krajním znechucením: „Generál Svoboda je velký vlastenec, který za války bojoval po boku Sovětského svazu za osvobození své vlasti. Co jste za války dělal vy? Pracoval pro Hitlera?“ Šejnovi v tu chvíli došlo, že se Čepička právě definitivně odepsal. Dobře si tento rozhovor zapamatoval, protože pochopil, jak mu může pomoci posunout se dál.


O dva roky později na dubnovém plénu ÚV KSČ vystoupil Šejna se zdrcující kritikou Čepičky, který byl 20. dubna odvolán z funkce ministra národní obrany a Šejna se stal náčelníkem sekretariátu nového ministra Bohumíra Lomského. Měl prý ve skutečnosti hlídat pramálo zkušeného nového šéfa rezortu a správně ho usměrňovat.


Život na hraně


V šedesátých letech to zprvu vypadalo, že Šejna je skutečně miláčkem štěstěny. V roce 1964 byl jmenován do funkce vedoucího tajemníka výboru KSČ na ministerstvu národní obrany. S jistou mírou nadsázky lze říci, že se stal nejvyšším politrukem v československé armádě. V okolí úspěšného důstojníka se začali objevovat vlivní lidé, dokonce ti nejvlivnější. Přátelství se synem Antonína Novotného mu otevřelo cestu až na Pražský hrad. V roce 1966 ho nejvýše postavený muž v zemi podržel, i když to zprvu vypadalo, že bude muset vysokou funkci na ministerstvu opustit. Prezident Novotný nakonec prohlásil, že Šejna pracuje dobře a že je s ním spokojený. V říjnu 1967 první muž strany a státu povýšil Jana Šejnu i přes odpor části generality včetně ministra Lomského na generálmajora. Tak se stal Šejna nejmladším generálem.

Jan Šejna na oslavě narozenin syna prezidenta A. Novotného


Vstupenka mezi společenskou smetánku ho však přišla draho. Pobíral vysoký armádní plat a k tomu disponoval i příjmem poslaneckým. Choval se jako grand, když jako první vytahoval peněženku při placení častých opulentních dýchánků. Dříve skromný muž, který se červenal při letmém seznámení s jakoukoli ženou, si už v roce 1959 opatřil svou první milenku. Jeho sekretářka Míla Votrubová, mladé děvče okouzlené Šejnovou pozorností a štědrostí, si po boku svého šéfa v kanceláři ministra obrany slibovala skvělou budoucnost. Šejna však dal nakonec zpátečku a zůstal se svou manželkou Viktorií. Důvod? Nechtěl si zbytečně komplikovat kariéru. Mladá praporčice, která se kvůli Šejnovi rozvedla, musela opustit armádu a přejít na méně výhodné místo. Šejna jí ale každý měsíc zasílal peníze a přispěl jí velkoryse i na vybavení nového bytu.


Dával okázale najevo, že je „někdo“. K velkému údivu svých spolupracovníků a známých si přes známé z Tuzexu opatřil mercedes, nedbaje četných varování, že to přehání. Vzhledem k tomu, že se pomalu začínal topit v dluzích, půjčil mu na koupi drahého vozu Jan Horský, obstarávající zároveň nezbytné tuzexové bony. Zde bychom se ale měli na okamžik zastavit. Horský je totiž patrně nejzáhadnější postavou, která se jako červená nit prolíná celým příběhem „semínkového“ generála. Antonín Novotný po svém politickém pádu poznamenal, že Horský měl za úkol Šejnu kompromitovat, a následně ho vydat do rukou západních rozvědek.

Komunstický tisk shrnul plénum ÚV z ledna 1968, kde došlo ke změně ve vedení strany


Obchod se „semínky“


Kdo vlastně byl Jan Horský? Původním jménem Herman Berger se před válkou živil jako obchodník s koloniálním zbožím na Podkarpatské Rusi a za války se stal hlavním zásobovačem Svobodova armádního sboru v SSSR. Po válce si změnil jméno a byl jmenován národním správcem na Liberecku. Zde bylo proti němu vedeno řízení pro podezření ze zpronevěry. Horský měl potíže, brzy se však oklepal a získal vysoké postavení v několika podnicích.


Možná i proto, že se v březnu 1956 stal spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Naverbován byl proto, že působil i jako externí spolupracovník několika západních firem. V roce 1965 se objevilo podezření z dublérství ve prospěch Američanů, ale nepodařilo se to prokázat. Lidé, kteří s ním přišli do styku, si o něm většinou žádné iluze nedělali. Byl považován za hochštaplera, snažícího se zkompromitovat a poté využít každého, kdo mu mohl být nějak užitečný.


Horský měl na Šejnu obrovský vliv a občas vystupoval jako jeho tajemník. Ne vždy však byly jejich vztahy idylické. Občas se Šejna posměšně zmiňoval o jeho židovském původu a stěžoval si, že mu nedá vydělat. Po útěku Šejny do USA byl Horský zatčen, nakonec byl však z vazby propuštěn. V lednu 1970 mu bylo překvapivě dovoleno odcestovat do USA, odkud se už nevrátil. Tajné služby získaly informace, že se tam setkal s uprchlým Šejnou a dostal peníze za vyvezené patenty a důležité informace.


Právě v luxusním mercedesu od Horského si generála Šejnu v roce 1965 „stopla“ mladičká studentka FAMU, začínající televizní pracovnice Evženie Musilová. Tento nový vztah Šejnovi zcela převrátil život, když s ním jeho „osudová láska“ nakonec uprchla v nejvypjatějším okamžiku jeho života do zahraničí. Také ji Šejna velkoryse dotoval - přispíval jí na studium, kupoval jí oblečení a dokonce jí obcházením zákona pořizoval za pomoci známých byt.


Život na vysoké noze však stál Jana Šejnu příliš. Nezbývalo mu než hledat další prostředky ke krytí nákladného života. Týdně utrácel na tehdejší dobu závratné tisícové částky ve sportce. Pokoušel se psát filmové scénáře, ale scházel mu talent. Pomoci mu proto měli zkušení scénáristé, jako byl Pavel Juráček. Ti ho však brzy přesvědčili, že šíbři z Barrandova mu stejně „nedají zobnout“. Na krytí rostoucích dluhů už nestačila ani půjčka od spořitelny, hledal tedy pomoc jinde. Prostřednictvím svého podřízeného podplukovníka Moravce obchodoval s ojetými armádními auty, pak s pomocí dalších známých s novými západními vozy z Tuzexu. Na jaře 1967 se s Moravcem pustil do patrně zatím největšího kšeftu svého života: pro několik zemědělských družstev začal opatřovat nedostatková semena vojtěšky a jetele, čímž získal statisícové částky na krytí svého půlmilionového dluhu. Zároveň se tím ale ocitl – i s Moravcem - v hledáčku bezpečnostních orgánů.

IV. Sjezd československých spisovatelů v červnu 1967, kde zazněla kritika politiky strany


Osudný „osmičkový“ rok


Píše se konec roku 1967. Začala narůstat celospolečenská krize, politicky ohrožující jeho největšího ochránce, prezidenta Antonína Novotného. Kritika zazněla na IV. sjezdu československých spisovatelů a v říjnu propukly studentské nepokoje na strahovských vysokoškolských kolejích. Koncem měsíce požadoval na schůzi ÚV KSČ tajemník ústředního výboru Komunistické strany Slovenska Alexander Dubček rozdělení funkcí spojených v jedné osobě, což byla rukavice hozená přímo Novotnému. Dubček požadoval rovněž řešení národnostních problémů Čechů a Slováků, což Novotný označil za nacionální úchylku.


Šejna měl ze souběhu všech těch událostí pořádně zamotanou hlavu. Po říjnovém plénu strany byl otrávený a skleslý. Naštvaně prohlásil, že Novotný „nevidí, neslyší, ujíždí mu koberec pod nohama a nebude to prý trvat dlouho a půjde do hajzlu“. Na Novotného politickém přežití byl však fatálně závislý, takže vyrazil znovu do boje.


Od poloviny prosince 1967 bil na poplach a organizoval na ministerstvu obrany Novotného stoupence. Mocenský souboj s jeho odpůrci interpretoval jako boj za záchranu socialismu a kritiku prezidenta ze strany Slováků vykládal jako ohrožení celistvosti státu. Na žádost prezidentova syna vypracoval text rezoluce komunistů z ministerstva národní obrany, která měla ve stranickém měření sil podpořit Antonína Novotného. Šejna totiž zastával názor, že „kdyby byl jenom prezident, byl by jen figurka, zatímco my potřebujeme, aby zastával funkci prvního tajemníka“.


Jenže v první polovině prosince navštívil Prahu Leonid Brežněv. Odmítl podpořit Novotného památnými slovy: „Jak si to vyřešíte, je vaše věc.“ Šejna později tvrdil, že Brežněv Novotnému nikdy nezapomněl přátelské vztahy s jeho předchůdcem Chruščovem, kterého před jeho pádem hájil i proti jeho nástupci Brežněvovi. Prosincové plénum ÚV KSČ se neslo v duchu neúprosné kritiky Novotného, ale nakonec se ukázalo, že konečné rozhodnutí padne až v lednu. Šejna se na přelomu roku scházel kde s kým, nejvíce však s generálem Vladimírem Jankem. V této souvislosti se později vyšetřovalo, zda Šejna a jeho přátelé neorganizovali zásah armády v Novotného prospěch. To se sice neprokázalo, ale generál Janko měsíc po Šejnově útěku do zahraničí spáchal sebevraždu, když předtím označil Šejnu ve svém deníku za „hanebníka“.

Leonid Brežněv i přes okázalá gesta nakonec Antonína Novotného nepodržel


Plénum ÚV KSČ v lednu 1968 přece jen dokončilo rozdělení funkcí. Novotný sice zůstal ve funkci prezidenta, ale vedoucí místo ve straně získal Alexander Dubček. Šejnou organizovaná rezoluce komunistů z ministerstva národní obrany dorazila ústřednímu výboru KSČ, až když bylo po všem. Novotný tedy mocenský boj prohrál, což mělo za následek, že se do velkých problémů dostal také Šejna.


Útěk


Na konci ledna byl kvůli „semínkové“ kauze zatčen Moravec, který jen několik dní poté začal vypovídat proti Šejnovi. Ještě předtím na něj Šejna naléhal, aby vzal vše na sebe, že jej z toho poté „vyseká“. Moravec však už evidentně Šejnovi nevěřil a začal bojovat za svou záchranu na vlastní pěst. Je zajímavé, že Šejna se téměř okamžitě dozvěděl o tom, že Moravec začal před vyšetřovateli mluvit a že na něj byl 12. února vydán zatykač. Odkud mohl tyto informace získávat? Je jisté že sešel přesně před měsícem ve vinárně Golem s náčelníkem vyšetřovacího odboru Městské správy SNB v Praze podplukovníkem Jiřím Počepickým. Schůzku zorganizoval – kdo jiný, než velký zákulisní hráč Horský. Měl právě z tohoto zdroje svůj informační náskok? Faktem je, že dva měsíce po generálově útěku se Jiří Počepický zastřelil.


Zatčení Šejny však nebylo zdaleka tak jednoduchou záležitostí jako v případě Moravce. Generál byl poslancem Národního shromáždění a parlament ho musel zbavit imunity. V tom spočívala jeho šance. 20. února schválila Generální prokuratura návrh žádosti o zbavení Šejny imunity. Generální prokurátor Samek se kvůli tomu sešel s místopředsedkyní Národního shromáždění Helenou Leflerovou a zdůraznil nutnost přísného utajení, zejména kvůli obavám, že Šejna spáchá sebevraždu. Šejna se totiž v parlamentní komisi zabýval vězeňstvím a říkal, že než skončit ve vězení, je lepší spáchat sebevraždu.

Šejna našel v USA druhý domov


Šejna v těchto dnech neztrácel čas. V práci se příliš nezdržoval a zařizoval vše potřebné k útěku. Setkal se ještě jednou s Horským a možná i s Počepickým. Od Horského, podle svědectví Šejnovy manželky Viktorie, prý dostal doporučující dopis určený pro jeho strýce, bohatého amerického průmyslníka. Na ministerstvu se objevil naposledy v sobotu 24. února dopoledne. Druhý den ráno, vybavený diplomatickým pasem, nasedl do auta se svým synem Janem. K nim se přidala i milenka Evženie Musilová. Ještě téhož dne překročili maďarské a večer jugoslávské hranice. Druhý den již byl Šejna v Itálii, kde v jednom římském hotelu čekal na transport do USA.


Výbuch


27. února se na Pražském hradě konalo zasedání Národního shromáždění s jediným programovým bodem - zbavení generála Šejny poslanecké imunity. Zdá se, že také některé vlivné osobnosti tento krok záměrně oddalovaly, protože si nepřály, aby Šejna skončil před soudem, protože Šejnův výslech mohl ohrozit je samotné.


Útěk „semínkového“ generála způsobil politický výbuch. Padl ministr obrany i náčelník generálního štábu. Nakonec rezignoval ze „zdravotních důvodů“ také prezident Novotný. Jeho politická skupina byla odstraněna a nahrazena stoupenci Alexandra Dubčeka. Vypuklo tzv. „Pražské jaro“, které ukončila až srpnová invaze armád Varšavské smlouvy.


Generál Šejna byl po svém přistání v USA dopraven do střediska obranného zpravodajství (DIA) v Lengley. První výslechy byly patrně určitým zklamáním. Američané brzy pochopili, že vysoký československý důstojník není vojenský odborník, ale spíše „politický“ generál. Přesto nelze vyloučit, že si Šejna ofotografoval některé významné dokumenty, které se mu podařilo vyvézt z Československa. Spekulovalo se dokonce o mobilizačních plánech.


Nejvíce však byl Šejna využíván v ideologické oblasti, dnes bychom řekli v informační válce. Znal se s celou řadou vysoce postavených lidí, znal jejich slabosti a mohl je nepříjemně kompromitovat. Snad největší rozruch způsobil tvrzením, že zajatí američtí vojáci, zejména černoši, byli nejprve v korejské válce a později také ve Vietnamu využíváni k lékařským experimentům za využití drog. Nelze však zapomínat, že Šejna, pokud mu to mohlo přinést prospěch, dokázal být dokonalým fabulátorem. Každopádně věrohodnost těchto informací se nepodařilo prokázat.


Českoslovenští zpravodajci se snažili získat zprávy také ze soukromého života uprchlého generála. Dozvěděli se tak, že v prvních letech pobytu v USA se Šejna bál odvety a strachoval se o svůj život. Používal proto příjmení své milenky Musilové. Aby však celý tento fantastický případ měl téměř hollywoodskou pointu, Evženie si nakonec vzala Šejnova syna Jana, jemuž dokonce porodila dítě. Generál prý udržoval vztah s francouzskou mulatkou.


Bez zajímavosti však není fakt, že vojenská kontrarozvědka považovala informace ze soukromí za těžko ověřitelné, někdy si odporující, a nevylučovala ani možnost, že se může jednat o dezinformace ze strany nepřítele. Na oficiální úrovni byl v Československu případ Šejna uzavřen v dubnu 1970, kdy byl generál v nepřítomnosti odsouzen k desetiletému nepodmíněnému trestu. Převážně za hospodářské delikty, protože zradu či vyzvědačství se nepodařilo prokázat.


Podivuhodný konec.


Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.