• MY

Výročí Nagana: Hokejoví bozi po 20 letech

Hrdinové z Nagana 1998 Šlégr a Hašek připomínají čtenářům MY osobní zážitky a okamžiky, na které se nedá zapomenout. Přijde zas někdy nové národní “sportovní” obrození? Ptala se Lucie Dobešová.

Zdá se až neuvěřitelné, že je to dvacet let od doby, kdy naše česká hokejová reprezentace dokázala vzbudit v lidech neochvějný pocit národní hrdosti a jednotící radosti. Lidé skákali na náměstích, objímali se a byli pyšní na to, že jsou Češi. Stále se k této události vracíme a doufáme, že přijde další „Nagano“. Na vyřazení týmu Kanady v semifinálovém utkání měly zásadní podíl dvě výrazné osobnosti, obávaný obránce Jíří Šlégr a neprůstřelný brankář Dominik Hašek. Jak na tento historický úspěch vzpomínají dnes?


Jak vzpomínáte na zimní olympijské hry v Naganu?


JŠ: Když jsem prožíval v sezóně nějakou krizi, vždycky jsem si pustil „Nagano“ a zaručeně mě to nakoplo. Ještě dnes, když to vidím v televizi, naskakuje mi husí kůže a mám pocit, jako by to bylo včera. To je srdeční zážitek, který má pro mě obrovský význam i po dvaceti letech.


DH: Bohužel už to není bezprostřední. Po čase už je jedno, jestli to je pět nebo dvacet let. Ale byl to každopádně nejkrásnější okamžik mé kariéry. Jako kluk jsem o něčem takovém ani nesnil. To, co stále zůstává, je pocit nesmírné hrdosti.


Proč zrovna hokej vzbudil v lidech pocit národní hrdosti?


JŠ: Tehdy tomu pomohla zajímavá shoda okolností. Nebyla to zrovna šťastná doba, lidé nebyli moc spokojení. Do Nagana jsme jeli na turnaj století, protože to byla první olympiáda s účastí profesionálních hokejistů. Navíc jsme v roce 1996 odehráli katastrofální Světový pohár, kdy jsme dostali „po tlamě“ úplně od každého včetně Němců. V podobném složení týmu jsme jeli do Nagana s tím, že takovou ostudu už udělat nemůžeme. Už jsme po sobě nechtěli nechat házet plechovkami a chtěli jsme za každou cenu urvat medaili. Hned od začátku do sebe všechno zapadalo, a když lidi viděli, že to jde, začali být euforický a vzhlížet spolu s námi k vysněnému cíli. Chodily nám nekonečné štosy faxů od fanoušků a my jsme nemohli pochopit, co se to doma děje.


DH: Tehdy nám nikdo nevěřil, ale stejně jsem tam jel s tím, že chci medaili, dokonce jsem snil o zlatu. Hokej byl vždy náš národní sport. Jsou s ním spojené určité společenské a politické milníky. Třeba v roce 1950, kdy bylo uvězněno skoro celé naše mužstvo a hráči dostali vysoké tresty. Nebo v šedesátém devátém na mistrovství světa, když si naši hokejisti přelepili hvězdy a dvakrát porazili Rusko. Každé takové utkání i v dalších letech hýbalo společností. Národní hokejový tým byl vždycky fenomén a Nagano bylo jeho pokračováním.


Pamatujete si nějaký zajímavý příběh z Nagana?


JŠ: Ve čtvrtfinále s Amerikou nás podržel Hašek, celou první třetinu vychytal. Než jsme šli do kabiny, prohrávali jsme 0:1. Na buly se mnou stál Tony Amonte (americký hokejový útočník, pozn. redakce), šťouchl do mě a řekl: „Tak co, už máš zabaleno?“ A já mu jen odpověděl: „Ještě není konec.“ Možná i to nás nakoplo a ve druhé třetině jsme jim dali tři branky. Vyhráli jsme 4:1, a když jsme si na konci podávali ruce, tak jsem mu řekl: „Tak vidíš, ono je to trochu jinak.“ Tony se sklopenou hlavou odjel..


DH: Pamatuji si, že nám chodily faxy od spousty fanoušků, ale třeba také od pana Abrháma a paní Libuše Šafránkové nebo od biskupa Karla Otčenáška. Dočetli jsme se, že ve školách se během zápasů neučí. Cítili jsme, že doma se děje něco velikého. Dodnes také vzpomínám, jak za mnou přišel Jirka Šlégr a chtěl, abych mu půjčil svou průkazku. Nechal na ni projít jednoho známého fanouška, který celý turnaj spal s kluky z Pittsburghu na pokoji. Jezdil s námi autobusem a všude se nějak dostal. To se klukům povedlo, dnes už je něco takového nemožné.


Po vítězném triumfu ve finále s Rusy nastaly doma bujaré oslavy. Překvapilo Vás to?


JŠ: Tak ty oslavy pro nás nastaly už tam, nespali jsme ani minutu. Tu okamžitou euforii s lidmi jsme si ale bohužel a pochopitelně nemohli užít tady. Po necelých dvou dnech, když jsme přistáli v Čechách, jsme byli v šoku z toho, co se dělo. Tolik lidí na letišti jsme nečekali, cestou do centra Prahy jsme viděli neuvěřitelné věci. Lidi mávali v kánoi na střeše auta, na Staroměstském náměstí se objímali, byli šťastní a měli se najednou všichni rádi.


DH: Nejkrásnější je ta bezprostřední radost, kterou jsme prožili na ledě a pak v kabině. Pan prezident pro nás poslal letecký speciál a šéf NHL nám dovolil letět domů. I když ta radost byla tak obrovská, že bychom letěli, i kdyby to nedovolil. Já jsem mimochodem určitě půlku cesty prospal. Hodně jsme si vážili toho, že nás pan Havel přijal na Ořechovce, ale pak už jsme se těšili na Staromák.


Myslíte si, že to byla jen okamžitá euforie, nebo mělo Nagano dlouhodobější význam?


JŠ: Já jsem jako poslanec objel asi dvě stovky škol a byl jsem v šoku, když jsem zjistil, že malé děti, které Nagano nezažily, o něm věděly téměř všechno. Pochopil jsem, že pro generaci, která to zažila, bylo Nagano tak hluboký zážitek, že se o tom dodnes baví a předávají ho dál. To je pro mě ta největší odměna. Vždy jsem hrál pro fanoušky a cítil národní hrdost, ale Nagano mělo ještě další význam.


DH: Euforie vždy vyprchá. Ale další dva roky to bylo hodně silné a pořád jsem tu radost silně cítil a vnímal i u lidí kolem mě. Skoro každý, komu bylo tehdy aspoň deset, si stále dobře pamatuje, s kým a kde se koukal na finále a jak vítězství oslavoval. Takže v lidech to určitě nechalo něco víc.


Může přijít další „Nagano“?


JŠ: Dvacet let uteklo jako voda. Když se sejdou zase ty podstatné okolnosti, tak ano. Olympiáda s profesionálními hráči se zase zrušila. Třeba se to zase změní a nám se podaří znovu poskládat mužstvo a přijde nový impuls. Popravdě řečeno si to nedovedu představit, ale myslím si, že bychom potřebovali, aby se lidi zase stmelili.


DH: Já jsem přesvědčen, že dřív nebo později zase zlatou medaili přivezeme, a věřím, že jako divák to ještě zažiju. Nechtěl bych ale na tomhle očekávání být závislý. Čas od času potřebujeme cítit euforii, ale myslím, že důležitější je udržovat pocit hrdosti. Abychom dovedli říkat, že naše země je nejkrásnější, abychom si uvědomovali, že to, co my v České republice umíme, je fantastické. Čím více tohle dokážeme, tím je to lepší.


Co pro Vás znamená pojem „národní obrození“? Jak můžeme naši společnost zase semknout?


JŠ: Byl bych strašně rád, kdyby na sebe lidi nebyli oškliví a nebyli tak závistiví. Když se o Vánocích dívám na pohádky říkám si, že všichni jsme takový „nesmrtelný tety“. Místo toho, aby nám revoluce přinesla štěstí a uvědomění, že se máme dobře, tak si jeden druhému závidíme, a nejvíc asi úspěch. Hodně rychle jsme zapomněli, v jaké době jsme žili, a je třeba si to připomínat. Díky sportu jsem zvyklý na to, že občas spadnu dolů, a pak je těžké se zase dostat nahoru. Není to tak dávno, co Litvínov získal titul, a dneska je zase dole. V tom je důležitá pokora. Je to příběh o neustálých začátcích. Buď musí přijít nějaká katastrofa, aby nás to semklo, anebo je to právě sport, který dokáže pomoct k lepší náladě ve společnosti. Bohužel to je ale nejisté, a když se nedaří, tak máme tendenci hodně kritizovat.


DH: Tím, co děláme, můžeme vzbuzovat národní hrdost. Také tím, že si připomínáme minulé národní úspěchy, tomu můžeme pomoct. Ať už to byli jednotlivci nebo týmy, sportovci nebo třeba vědci, kteří dokázali něco pro naši zemi. Každý ale musí začít u sebe. Stačí pomoct sousedovi, a pak můžu být na sebe hrdý, že jsem to já, kdo udělal něco dobrého. Někdy jen říct něco, co není jednoduché, nebát se a vystoupit, vyžaduje obrovskou odvahu. I takové skutky se musí ocenit a připomínat. To jsou věci, na které bychom měli být hrdí.


Má heslo „Kdo neskáče, není Čech“ pro lidi hluboký význam, nebo je to jen povrchní heslo mistrovství a olympiád?


JŠ: To vzniklo v roce 1996. Tehdy v tom byla opravdu národní hrdost. Ale teď už je to spíš jen pokřik fanoušků. Taky jsem zažil na mistrovství světa v roce 2004 v Praze čtvrtfinále s Američany, kdy fanoušci skandovali do poslední chvíle při nájezdech „kdo neskáče, není Čech“. Když se ani ten poslední nepovedl a prohráli jsme, nastalo ticho. To mi bylo asi nejvíc úzko z toho všeho, co jsem v kariéře zažil.


DH: Zpočátku to byl fotbalový pokřik a je fakt, že na ledě se skáče hůř než na trávníku. Je to hezké, chytlavé a dobré heslo, které se už dlouho používá v různých sportech. Ale národní hrdost je spíše v něčem jiném. V Naganu vzniklo jiné silné gesto. Při nájezdech si kluci na střídačce stoupli a chytili se kolem ramen. V tom byla obrovská síla. Jen já jsem si vždycky sedl, a jak tam tak všichni stáli, nic jsem přes ně neviděl. (směje se)


Jak žije extraligový hokejista po skončení kariéry?


JŠ: To hodně závisí i na přístupu rodičů. Ve chvíli, kdy začne vydělávat peníze, logicky nechce slyšet o tom, že si má šetřit, protože je to dočasné. Pokud tohle nepochopí ani rodiče, tak to leckdy končí tragicky. Mají peníze, auta, užívají si, pak přijde konec kariéry a samé problémy. Jsou ale i takoví, kteří vedle hokeje studují nebo začnou podnikat a po skončení kariéry se uchytí. Samozřejmě hodně jich dělá trenéry, ale pro to nemá každý vlohy. Já sám jsem také začínal trénovat malé děti a tehdy jsem si vzpomněl na svého trenéra, malíře pokojů, který nám po tréninku za odměnu rozdával obrázky. Na to jsem se těšil a makal jsem, abych ho dostal. Děti se musí motivovat a zároveň se při tréninku bavit. Pokud na ně z tribuny pokřikují rodiče, co dělají špatně, tak je to trápení. Já měl štěstí, že když se mi v zápase dařilo, tak mi táta srazil hřebínek, a když jsem naopak někomu „namazal“ na gól, tak mě obrovsky podržel.


DH: Velmi malá část bývalých hokejistů u hokeje zůstane, ať už jako trenéři nebo funkcionáři. Ti zbylí se většinou kolem hokeje taky nějak pohybují, ale neživí je. To je zrovna můj případ. Kluci, kteří u hokeje zůstanou, mají velkou výhodu, protože zapadnou do té práce automaticky. Ale ti, kteří začínají pracovat jinde, mají zhruba deset patnáct let ztrátu a začínají znovu od nuly. To, že byl úspěšný hokejista, mu nepomůže. Pokud vím, tak všichni hráči z Pardubic se v novém zaměstnání chytli, někdo byl úspěšnější a někdo míň. Ale i kdyby podávali cihly na stavbě, tak můžou být šťastní. Jsme spolu stále v kontaktu, a když měl někdo problém, tak jsme si vždycky pomohli.


Jaký význam má pro vás hokej v souvislosti se sportováním dětí a akademiemi?


JŠ: Myslím si, že jakýkoliv sport a děti by měly jít dohromady. Akademie jsou systémovou záležitostí, která by se měla podporovat. I u nás v Litvínově máme hokejovou akademii, ale bylo období, kdy nám děti utíkaly k fotbalu. Důvodem nebylo nic jiného než peníze. Nabídli jsme proto výstroj malým dětem zdarma, a díky tomu se nám děti do klubu vrátily. Mají možnost se rozhodnout, aniž by do toho rodiče vložili velkou investici. Problém je, že akademie funguje až od dorostenců, a tam přispívá český hokejový svaz. Byla by dobrá podpora také mladším dětem, ale s tím si extraligový klub umí poradit.


DH: Moje děti vyrůstaly v Americe, takže sportování dětí u nás jsem jako rodič nemohl poznat. Já jsem jako dítě pokaždé po škole hodil tašku do kouta a běžel ven sportovat. Dnes to mají děti těžší, jejich životní styl je ovlivněn počítači a chytrými telefony. Na druhou stranu některé rodiny si nemůžou dovolit ani to sportování. Proto jsem v roce 2001 založil charitativní program pro děti Hasek’s heroes. I když je to v Buffalu, stále se na tom aktivně podílím. Několikrát jsem byl také osloven, abych dal své jméno pod nově vznikající akademie s tím, že pro samotný projekt nemusím nic dělat. Vždycky jsem to ale odmítl, protože jsem nechtěl, aby moje jméno bylo pod něčím, za co nemohu nést zodpovědnost.


Vyšlo v MY 2/2018.

#MY22018 #MY #Dobešová #Hašek #Šlégr #Hokej #Sport

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon