Hrobař Richard Coudenhove-Kalergi

Evropa jako prostor obývaný pouze jedinou smíšenou rasou bez autentického původu a historické paměti, jež bude žít a pracovat podle plánu nově ustavených elit? Unifikovaný kontinent zbavený staletého dědictví, řízený novými patriciji ovládajícími tuto snadno manipulovatelnou masu? Právě tak si představoval integraci Evropy v Čechách narozený aristokrat, jehož zvrácené sociálně-inženýrské ideje se dnešní vůdci EU pokoušejí v praxi naplnit a otevřeně se k nim hlásí.

Richard Coudenhove-Kalergi se narodil před 125 lety a jeho jméno je běžné veřejnosti málo známé. Přitom právě tento šlechtic, putující meziválečnou Evropou s československým diplomatickým pasem v kapse, byl teoretikem a zároveň architektem dalekosáhlých změn, které měly být završeny hlubokou proměnou tradičních evropských států a národů.

Richard Mikuláš Coudenhovo - Kalergi autor panevropské vize

Evropská aristokracie se vyznačovala zemským patriotismem. Svými příbuzenskými vazbami a majetkovými državami však často hranice jedné země překračovala. Byla jí proto blízká myšlenka evropského univerzalismu a propojení historických států v jeden celek. Otto von Habsburg a Richard Coudenhove-Kalergi patřili k nejvýznamnějším ideologům tohoto projektu, který chtěl po svém nejprve prosadit Adolf Hitler a jejž současně s diktátorovým pádem převzali a do dnešní podoby dovedli otcové zakladatelé Evropské unie. Na počátku však stál právě Kalergi. Na svět přišel v roce 1894 v Čechách na česko-německé jazykové hranici, což mělo na jeho další vývoj důležitý vliv. Po první světové válce se proslavil jako zakladatel panevropského hnutí, které chtělo sjednotit starý kontinent na nových principech. Vysnil si však jinou „novou“ Evropu než tu, která byla domovem po staletí se utvářejících svébytných a často i soupeřících národních států. Tradiční evropské národy považoval za minulost, přestože dokázaly navzdory vzájemné rivalitě vytvořit kontinent s nezaměnitelnou a velkolepou kulturou spojenou poutem křesťanství. To také vytvářelo tmel a společné duchovní dědictví všech odděleně se rozvíjejících národních celků.

Kalergiho rodiče hrabě Jindřich Coudenhove Kalergi a Micuko Aojamová

Zapřisáhlému pacifistovi Kalergimu se právě to jevilo jako největší překážka k realizaci jeho vlastní představy společného celokontinentálního prostoru obývaného pouze jedinou smíšenou rasou bez autentického původu a historické paměti, jež by žila a pracovala podle plánu nově ustavených elit. Takto unifikovaná Evropa, zbavená staletého společně sdíleného dědictví, by pak byla předstupněm nového světového řádu. Řídili by ji noví patricijové, kteří by ovládali amorfní masu plebejců, snadno manipulovatelnou, protože vytrženou z pout historie, kultury a tradic.

Diagnóza úpadku

Kalergi se objevil v době, kdy staleté směřování Evropy se ocitlo na rozcestí. Prudká technická modernizace kontinentu ho stále více vzdalovala od jeho duchovních kořenů. Nové vědecké poznatky a vynálezy, rostoucí bohatství nemnohých, a naopak sociální bezmoc a chudoba většiny, volnomyšlenkářství a narůstající bezvěrectví, jakož i ztráta většiny po generace sdílených jistot, vyústily v mučivé napětí sužující starou dobrou Evropu. Dekadence a nihilismus ohlašovaly příchod válečné apokalypsy, jaká neměla mít v dosavadních dějinách obdoby.

Velký kritik doby Friedrich Nietzche prohlásil, že Evropa a s ní i její kultura chce už jen konec, z něhož se už nevzpamatuje, protože má strach se vzpamatovat. Gustave Le Bon věštil, že v okamžiku, kdy se vytratí mravní síly, které tvořily páteř společnosti, bude konečný rozklad proveden brutálními barbarskými davy. A do třetice Oswald Spengler, autor kultovní knihy Zánik Západu, dospěl k závěru, že „jsme se narodili na počátku zimy civilizace, nikoli na jejím zlatém vrcholu“. Podle Spenglera nezbývá Evropě nic jiného než přijmout se stoickým klidem svůj strašlivý osud.

První sjezd Panevropské unie ve Vídni v říjnu 1926. Sál zdobily podobizny evropských osobností, k jejichž odkazu se organizace hlásila. mj. Napoleona, Nietzscheho, Kanta nebo Mazziniho

První světovou válkou pak otřes dosavadních jistot dosáhl vrcholu. Na jejím konci povstal nový svět bez tří tradičních říší: německé, rakousko-uherské a ruské. Důsledkem války byl na jedné straně vzestup nacionalismu, patrný v počáteční fázi zejména v Itálii, na straně druhé internacionalismu, který nabízel jménem revolučních bolševiků „chléb a mír“ všem. V nejistotě se ocitla však nejenom obrovská masa válkou zubožených lidí, ale tápání a obavy z budoucnosti postihly i vrstvu ještě donedávna privilegovanou. Rozpad tradičních říší těžce zasáhl také aristokracii.

Obrovská nejistota téměř ve všech vrstvách evropské společnosti se ve dvacátých letech přetavila do vzniku nejrůznějších ideologií. V Itálii pochodem na Řím uvedl Benito Mussolini v život korporativistické stavovské zřízení, jímž chtěli italští fašisté navázat na slávu starého Říma. Fašismus se dnes často mylně spojuje s německým nacismem, s nímž ovšem neměl nic společného. Na Pyrenejském poloostrově (Portugalsko, Španělsko) se pozvolna rodily režimy, které hodlaly vybudovat vzorný stát, spočívající pevně na pilířích sociální nauky římskokatolické církve.

V Německu, za zdmi věznice v Landsbergu, kde se octl po nezdařeném mnichovském puči, snil Adolf Hitler o tisícileté říši, která vrátí Německu jeho někdejší velikost a zbaví se dle něho rasově méněcenného a parazitujícího židovstva. V Anglii se pro změnu lord Oswald Mosley sice ztotožnil se Spenglerovým popisem krize západní civilizace, ale na rozdíl od svého idolu věřil, že to bude pokrok ve vědě a technice, co vrátí Západu ztracenou velikost. Také on se zhlédl ve fašismu, který je podle něho schopný propojit nietzcheovské snění o nadčlověku s křesťanským sebeobětováním ve prospěch celku. Recepty na to, jak se postavit výzvám nové doby, se objevily pochopitelně také v řadách šlechty.

Zrození Panevropana

Richard Coudenhove-Kalergi pocházel z prastarého rodu s počátky v časech křížových výprav. Minulost však nepřeceňoval. Bylo jasné, že časy habsburské monarchie jsou nenávratně pryč. Věděl, že aristokracie, pokud chce přežít, musí nalézt konsensus s novou dobou. Kalergi, syn bývalého rakousko-uherského diplomata a jeho japonské manželky, k tomu měl unikátní předpoklady. Na zděděnou pestrost svého původu byl hrdý, a ta také předznamenala jeho celoživotní úsilí. Když mu byl jeden rok, přestěhovali se jeho rodiče do Poběžovic na Domažlicku.

Zámek v Poběžovicích, kde Kalergi vyrůstal

V dospělosti studoval filozofii a dějiny na vídeňské univerzitě. Válka z něho učinila pacifistu, který začal promýšlet, jak Evropu nově uspořádat, aby se válečnému konfliktu v budoucnosti vyhnula. V roce 1923 proto založil panevropské hnutí, jež prosazovalo vytvoření Evropy jako jednotného hospodářského a politického celku. Symbolem jeho hnutí se stal červený kříž rozprostřený přes zlaté slunce, který výmluvně dokládal Kalergiho definitivní rozchod s katolickým charakterem bývalé habsburské monarchie. Tento symbol byl totiž převzat od okultní sekty Bratrstva růžového kříže – tzv. rosenkruciánů, která již v předbělohorských Čechách, za vl