Tklivá krása staročeských Dušiček

„Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého…“, praví národní básník. A opravdu se stává, že při setkání se smrtí někoho blízkého, po odeznění všeho zármutku a bolesti, pocítíme jakýsi hluboký vnitřní klid. Jako bychom se rozpomněli, že smrt patří do řádu naší přirozenosti a že fakt smrtelnosti, jakkoli s ním, řečeno slovy jiného národního básníka, „smířit nejde se“, dodává naší existenci dramatičnosti, důstojnosti, míru a smyslu.

Závdavek takového pocitu lze v české krajině prožít s každým podzimem, kdy příroda před svým velkým spánkem hýří teplými barevnými odstíny a krásou plodů. Povšimli si toho už naši dávní předkové, a právě v podzimní čas slavili svátky, při nichž si připomínali své zemřelé.

Vysledovat to lze již v keltském svátku Nového roku zvaném Samhain. Byl spojen s vírou, že právě o podzimním čase dochází k dotekům světa živých se světem zemřelých. Keltové též přinášeli svým zesnulým symbolické dary. Podobně tomu bylo i u starých Slovanů, kteří si zemřelé připomínali konáním obřadných hostin přímo na pohřebištích.

Křesťanství dalo těmto pietním zvykům další rozměr – připomínkou nesmrtelnosti lidské duše. Byly ustaveny vlastně svátky dva: Všech svatých (1. listopadu), věnovaný těm zemřelým, o nichž se věří, že žili svatým životem, a k nimž se věřící obracejí s prosbami o přímluvu u Boha, a Svátek všech věrných zemřelých, lidově známý jako Dušičky, který je naopak věnován těm, o nichž se soudí, že sami potřebují modlitby pozůstalých.

Souvisí to s představou očistce, tedy dočasného stavu či prostoru, kde se lidská duše očišťuje od vin, aby mohla vstoupit do stavu věčné blaženosti. Očistec není příjemný stav a pozůstalí mohou duším zemřelých pobyt v něm zkrátit svými modlitbami a jinými zbožnými skutky.

Dušičky, nebo Halloween?

Možnost ulevit duším z nepříjemností v očistci se v lidovém prostředí prolnula s předkřesťanskými bájemi o tom, že duše zemřelých mohou jednou za rok navštívit svět živých. Proto se v předvečer svátku Dušiček nechávalo na stole chladné mléko, aby se duše z očistce „mohly ochladit“.

Tato tradice je dodnes velmi živá v Mexiku, kde patří Dušičky k největším lidovým svátkům vůbec. V domácnostech se chystají stoly s dary pro duše z očistce a domy jsou ozdobeny, pro nás poněkud bizarně, vyobrazeními kostlivců.

S představou návštěvy duší z očistce na zemi ostatně souvisí i americký Halloween, slavený 31. října, kdy domácnosti obcházejí dětští koledníci v děsivých maskách, původně symbolizujících právě ty zemřelé. Totéž vyjadřoval i svítící strašák z vydlabané dýně zvaný Jack O´Latern (Honza Lucerna).

U nás se podobné „strašidlo“ dělávalo z vydlabané řepy. A také u nás chodívali ještě v 19. století o Dušičkách, tak jako o jiných svátcích, po domech koledníci a peklo se sladké dušičkové pečivo v podobě „kostí“. V soudobém americkém Halloweenu byl ale původní, dušičkový smysl pod vlivem komerce docela zastřen a stal se z něj jen nevkusný a divný hororový karneval.

Ale vraťme se do staré Evropy. Za nejvhodnější příležitost k modlitbám za zemřelé byl tady od středověku považován svátek Dušiček. Jeho položení právě na datum 2. listopadu prosadil v desátém století benediktinský opat Odilo, z kláštera Cluny v severní Francii. Během středověku však zdomácněl v celé Evropě i proto, že jak řečeno, mimořádně rezonuje s náladou podzimní přírody. I to je asi příčinou, proč má tento svátek v našich končinách rysy nesrovnatelně klidnější a skutečně pietní.

Tušení věčnosti

O nás Češích se někdy říkává, že máme málo smyslu pro duchovní život. Myslím, že k vyvrácení takového názoru stačí návštěva kteréhokoli hřbitova v době Dušiček. Záplavy květin a záře nesčetných svíček a svítilen po setmění ukazují, že nám nejsou lhostejné ani tradice, ani tušení věčnosti. Mnozí možná často ani neumějí vyjádřit, co je vlastně vede k tomu, že alespoň jednou v roce míří na hroby svých předků, vědí ale, že se tak činit má, že tak činit chtějí.

Vždycky, když začne vanout navlhlý podzimní vítr a ucítím pach tlejícího listí, vzpomenu si na Dušičky svého dětství, kdy se naše početné příbuzenstvo sjelo na hřbitov a každý přinesl věneček či kytici.

Vzpomínám na proměny přírody. Pokaždé byl ten podzim tak trochu jiný. Někdy už se na hrobech třpytila jinovatka a červené plody šípků zářily z keřů, z nichž již opadalo listí, jindy slunce svítilo jak v babím létě a měnilo květy žlutých chryzantém ve zlato.

Vzpomínám na babiččiny tři křížky, kterými vždy při odchodu ze hřbitova poznamenala hrob svých rodičů, na pocit, když mě jehličí věnce z chvojí trochu bodalo do dlaně, a na slavnostní oběd u tety, u které jsme se všichni sesedli nad svíčkovou pečení.

Dnes už většina z těch, na které vzpomínám, odpočívá v onom rodinném hrobě a svíčkovou vaří o Dušičkách moje manželka.

To aby si to náš syn pamatoval. Tak jako já. MODLITBA ZA DUŠE V OČISTCI

Odpočinutí věčné, dej všem věrným zemřelým, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočívají ve svatém pokoji. Amen.

Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

#MY112018 #Smrt #Dušičky #Křesťanství #Bahník

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon