Staromilství? No a co!

Když jedu na Slovensko, a jezdím tam často, mnohem častěji, než když jsme žili ve společném státě, pravidelně se setkávám s jevem, který je v našich luzích mnohem řidší, pokud vůbec: sejdeme se s novými lidmi - slovo „cizí“ se mi v této souvislosti použít nechce, protože s těmi „novými“ mne zpravidla seznamují přátelé již „staří“, tedy dříve získaní, a tudíž je předpoklad, že i z těch „nových“ budou přátelé. Nuže sejdeme se a nejdéle do pěti minut vím, odkud kdo pochází: z Liptova, z Banskej Štiavnice, z Prešova, ze Spiše… Všiml jsem si, že tuto informaci si o sobě sdělují i sami Slováci navzájem. Není to tedy nějaká privilej určená jen přivandrovalcům zpoza řeky Moravy.

Mediální expert, vysokoškolský učitel a člen Rady ČTK Petr Žantovský

Přemýšlel jsem, proč to tak je. K čemu je mi dobrá informace, že Jouda je z Plzně, Trulda z Budějic, Pulda od Hodonína. Nebo koho a proč by mělo zajímat, že já jsem z Chrudimi. Odpověď je prostší, než se zdá. Slovák má zakódovaný genus svého kraje, místa, půdorysu.

Hůl k opoře

Celé dějiny toho regionu do něj vstupují a nechávají v něm citelné a čitelné znamení. Ano, je Slovák, ale je taky ze Spiše či Liptova. Kultura té lokality byla v minulosti rozmanitá, drobné jazykové zvláštnosti jsou druhořadé. To spíš vojska, která tudy kdy pochodovala a proti nimž se povstávalo. Nebo písmáci, kteří tu učili evangelia, obvykle ještě z českých knih, když nebyl (za Uherska) jejich slovenský překlad (proto třeba Štefánikovy rukopisy z mládí jsou plné bohemismů). Nebo ty krásné vrásčité ženy z Plickových fotek, zpívající svým dětem kdesi na stráni svoje hajaja.

To jsou tváře Slovenska. Co kout, to nějaká zvláštnost. Důležité je cítit ji, vědět o ní, nést si ji s sebou do světa jako hůl k opoře, když zabloudím nebo zakolísám. Jak napsala o svém Rusku Marina Cvetajeva: „Vlast není území, ale nezaměnitelnost paměti a krve“. Kdo někdy viděl film Loučení (Proščánije s Maťoroj), vybaví si scénu, když přijde do vsi určené k zatopení (bude tu přehrada) nějaký komisař „z kraje“ a započne své ničivé dílo tím, že vylamuje kříže z hrobů na místním hřbitově. Takto prohrál bolševik svou historickou šanci. Rusovi můžete vzít všechno, třeba i Boha (když na jeho místo posadíte třeba Stalina), ale nesmíte mu vzít jeho minulost, jeho předky pod těmi kříži. To pro ty hroby a kříže, pro ty mrtvé v sobě, kteří vás drží při životě, ne pro toho Stalina (či jen jeho inženýrské vize) padlo v poslední velké válce šestadvacet milionů Rusů. Píšu o Rusech a o Slovácích, ale myslím na Čechy.

Tváře naší země

Zkuste si vzpomenout, kdy vám naposledy někdo „nový“ řekl, odkud pochází a přichází. Nebo si položte otázku: vím to vůbec o těch „starých“, stávajících? A zajímalo mě to někdy? A proč vlastně ne? Přitom naše země v sobě nese nespočet tváří a charakteristik. Nejen ty na první pohled zřetelné a slyšitelné (ono takové jadrné ostravské „bo sem cyp“ je vlastně mnohem něžnější, než spisovný překlad téhož do korektní češtiny). I mnohem jemnější a subtilnější valéry v sobě nesou mentality krajů českých (a ovšem moravských a slezských).

Jinak se domlouváte, aniž si toho vlastně všimnete, s chlapíkem z Domažlic, od Tábora, z Litomyšle či Frýdlantu. A nejen to. Tuhle mě upozornil hudební skladatel Miloš Bok, že žije v Sudetech a že by to mělo být na jeho hudbě znát. Tak jsem si dal tu práci a poslechl si ji. A měl pravdu. Má takovou nepojmenovatelnou, ale velmi specifickou atmosféru, a nemusí to být jen přímým lokálním odkazem opatřené oratorium Skřítkové z Křinického údolí.

Nebo: což takové pozapomenuté dílo „sudetského Wolkera“ Josefa Kocourka - zemřel taky na tuberu, taky ve čtyřiadvaceti, ale život prožil povětšinou v pohraničí a stačil napsat úctyhodný počet povídek či románů – přečtěte si jeho Zapadlé vlastence 1932 či Kalendář, v němž se obracejí listy, a dýchne na vás ten zneklidňující chlad raspenavských luk. Ono možná nebude náhodou, že jedna ze zdejších obcí se jmenuje Peklo a právě v ní také pobýval a psával Václav Kaplický, autor Kladiva na čarodějnice… A tak bychom mohli pokračovat.

Jsme tací, jaké je místo, z něhož jsme. Můžeme to stokrát zapírat a skrývat, nebo jen intuitivně považovat za druhotné a nepodstatné. Ostatně je přece známo, že ti největší „Pražáci“ obvykle přicházejí i se svými komplexy odkudsi z Vystrkova, jehož jméno už zapomněli, pro jistotu, aby náhodou nepromluvilo za ně. Plody jsou výsledkem práce kořenů, nikdy ne naopak.

Stojí-li tedy otázka tak, zda je nám třeba nějakého nového národního obrození, tak já ji čtu tak, že bychom se měli více znát ke svým kořenům, a pak naše plody budou hodnotnější, autentičtější, poctivější. Ano, jsem realista a vím, že všechna tato slova dnes mají etiketu staromilství, ne-li něčeho ještě horšího.

Na to však mám jedinou odpověď: No a co?

Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

#MY52018 #Žantovský #Vlastenectví #Druhénárodníobrození

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon