Prezidentův vynucený podpis

Před deseti roky (1. prosince 2009) vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která nám vzala zbytky suverenity. Tento vskutku vlastizrádný akt prosadili proti prezidentovu odporu politici a několik nevolených mužů a žen z brněnského ústavního soudu. Veřejnosti, zmanipulované médii, to bylo vcelku jedno. Teď začínáme sklízet důsledky toho, že už nejsme pány ve své zemi.

Když při první vlně migrační invaze před pár lety natvrdo „uhodilo“, většina lidí nechápavě zírala: Jak může Brusel nadiktovat, že k nám „umístí“ tisíce muslimů a dalších imigrantů, které nechceme? To je přece strašná nespravedlnost! Copak o tom, koho k nám pustíme, nerozhodujeme? Pochopitelně, že ne. Měli jsme se o to starat v době, kdy za zbytky naší suverenity bojoval mezi politiky jediný člověk: prezident Václav Klaus. Sám voják v poli, nakonec svůj dramatický boj musel nutně prohrát. O tom, jak to tehdy doopravdy bylo, se dodnes mediálně úzkostlivě mlčí. Zkusím říci alespoň několik vět. Byl jsem totiž tehdy na Hradě při tom.

Jediný existující snímek této osudové chvíle

Skutečnou samostatnost jsme v moderních dějinách naší země měli vždy jen nakrátko. Období, v nichž jsme mohli svobodně rozhodovat o svých zájmech podle vůle lidu vyjádřené ve volbách, netrvala nikdy dlouho. Po dvacetiletí od roku 1918 přišla německá okupace. Trvala šest let. Pak krátké dva tři roky, které ani skutečnou demokracií nebyly (viz Košický vládní program). Následovala čtyři desetiletí v drtivém objetí našich vlastních bolševických „pokrokových elit“, kdy jsme byli sovětským „satelitem“.

Převratem (který k nám byl importován), jsme opět nakrátko suverenitu získali. Ale ti, kdo v zahraničí za kulisami domnělého „pádu komunismu“ stáli, nám už současně připravili jinou budoucnost. Žijeme ji dnes, když třicet letech po převratu nemáme možnost o sobě rozhodovat dokonce ani tak, jako za sovětské éry „reálného socialismu“. Ani ta migrantská invaze – aktuálně jen v médiích utlumená, ale fakticky nabírající opět na obrátkách – nás nemine. Podle nedávného vyjádření významného člena německé vlády budou nejpozději do dvou let „povinné kvóty“ na rozmisťování statisíců příchozích z Afriky, Blízkého východu a Asie obnoveny. Tentokrát definitivně, jen v jiném „obalu“. A nebudeme mít, jak se tomu ubránit.

Přitom se to nemuselo stát, kdybychom v roce 2009 Lisabonskou smlouvu nepřijali.

Museli jsme?

Dnes ti, kteří to za zády veřejnosti způsobili, tvrdí, že tak jako tak nebylo východisko. Vždyť už vstupem do Evropské unie jsme o suverenitu přišli. Jen se tomu říkalo jinak. Leonid Brežněv obhajoval invazi z roku 1968 tezí o „omezené suverenitě“ zemí Sovětské unie (rusky sojuz). V referendu o přistoupení k Evropské unii jsme si svobodně odhlasovali „suverenitu sdílenou“. Je to totéž, ale lépe to vypadá. Skandalizovaný Václav Klaus nás před vstupem neustále varoval. Dnes slyšíme, že to ale byl přece on, kdo podal do EU naši přihlášku. Jde o ukázkovou dezinformaci mystifikátorů. Vytváření sítě nových „fake news“ má zakrýt ty předchozí, jimiž nás do EU nahnali. „Lisabonskou lež“ na místě čelném.

Připomeňme, že EU vznikla takzvanou Maastrichtskou smlouvu v únoru 1992. Do té doby byla Evropským společenstvím (ES). O vstup požádala již samostatná ČR 17. ledna 1996 skutečně prostřednictvím předsedy vlády Václava Klause. Jenže to byla úplně jiná EU než ta, do níž jsme nakonec vstoupili! Změnila ji totiž nejprve v roce 1997 Amsterodamská, a poté v roce 2001 Nicejská smlouva.

Nejenže vzniklo euro, ale i další zásadní změny ukázaly, že EU míří k jednotnému superstátu, v němž historické státy a národy zaniknou a budou podrobeny vůli obnoveného „Velkého Německa“. Před souhlasem s jeho sjednocením varovala Michaila Gorbačova britská premiérka Margaret Thatcherová slovy, že tak vznikne „Čtvrtá říše“. Útvar, který – tentokrát bez válečných nákladů – si opět bude chtít podmanit Evropu.

Václav Klaus si jako jeden z mála našich i evropských vrcholných hlavních politiků toto nebezpečí nejen uvědomoval, ale také o něm veřejně mluvil. Okamžitě se stal předmětem soustředěného útoku médií (tehdy téměř zcela v rukou německých a amerických majitelů) i politiků kráčejících v pevném „bruselském šiku“ za Václavem Havlem. Thatcherovou stál její protibruselský postoj politický život, Klause bezmála také: to když prezident Havel s šéfem centrální banky Tošovským tajně zorganizovali ekonomický kolaps, který vyvrcholil takzvaným „sarajevským atentátem“.

Jenže Václav Klaus se dokázal vrátit a svůj zápas proti vstupu do EU ještě zintenzivnil. V roce 2003 byl zvolen prezidentem republiky. Jenže to už bylo pozdě. Navzdory obrovskému mystifikačnímu mediálnímu tlaku přišlo k referendu o vstupu do EU jen o něco víc než polovina voličů. A tři čtvrtiny z nich (tedy zhruba 40 % občanů s hlasovacím právem) rozhodli za zbylé dvě třetiny, kteří buď hlasovali proti, nebo hlasovat nešli. Premiér Špidla slavil vstup velkolepou show na Staroměstském náměstí. Prezident Klaus šel v té chvíli symbolicky se zástupem věrných na pivo na horu Blaník. Do této unie přihlášku rozhodně nepodával. A již tehdy věděl a varoval, že

bude hůř.

Ústava Čtvrté říše

V té době se totiž dokončovala další „evropská smlouva“. Rovnou si už říkala ústava. Ústava znamená ustavení nového státu. Jenže když neprošla referendem ve Francii a Nizozemsku, bruselští vládci ratifikaci přerušili a na rok a půl se „zamysleli“. V roce 2007 pak přišlo Německo (jak jinak) s plánem, jak tuto ústavu prosadit, aniž by musela projít lidovým hlasováním v jednotlivých členských státech EU. Zabudovali její ustanovení do stávajích „smluv“ a nenazvali ji ústavou, ale Lisabonskou smlouvou (LS). Vyřadili z ní také nejvíce provokující symboly: EU tedy od té chvíle například nemá vlajku ani hymnu. Přesto je dál státy používají – a nikomu nevadí, že je to fakticky nezákonné.

Pouze v Irsku přes tento podvod musela podle tamních zákonů projít ratifikace LS referendem. Propadla. Lidé ji opět odmítli. Tak na ně z Bruselu tvrdě zaklekli. Bezostyšné výhrůžky a vydírání nakonec udělaly své. V opakovaném referendu už prolezla. Brána nového „vězení národů“ se užuž otevírala. Protože v ostatních zemích se politici neodvážili dát ji k posouzení lidovému hlasování, stačila Bruselu „ratifikace“ parlamenty a prezidenty. Ty měl Brusel pod svou korupční kontrolou. Až na jednoho.