Velká hra - Svědectví „mrtvého“ Martina Šmída

Zostřené oslavy státního převratu z roku 1989 máme chválabohu za sebou. Zdálo by se, že na rok máme zase pokoj od všech mystifikací, které hlavní (v prvé řadě „veřejnoprávní“) média, ve snaze zakrýt realitu, sešila na jednu záplatu v míře nebývalé. Jenže pokus definitivně zafixovat do hlav – především mladým generacím – „listopadovou lež“ měl letos enormní rozměry. A tak máme za to, že je s malým odstupem konečně čas v klidu si otevřít novou knihu Převrat z našeho nakladatelství Česká citadela. A na faktech si připomenout, jak to bylo doopravdy.

Už delší dobu bylo jasné, že změny visí ve vzduchu. Reagan a Gorbačov na Rudém náměstí v roce 1988

Šachy v předvečer převratu

Slovenský spisovatel Pavol Janík se v rozhovorech s generálem Alojzem Lorencem dostal k exkluzivním informacím o tom, že nic nezačalo v ulicích Prahy 17. listopadu 1989, ale že vše bylo dlouhodobě a pečlivě připravováno v kuloárech naší rozvědkou ve spolupráci se zahraničními službami.

A zdaleka ne jen se sovětskými! Na některé z nich můžeme nahlédnout jen okrajově, rozvědka není, jak známo, orgán otevírající se zvědavcům podle jejich přání, ale pracuje výhradně podle zadání svého zřizovatele. A někdy ani to ne. Nakonec se stejně dozvíte jen to, co ona sama pustí. Ale ani to zdaleka nemusí být pravda, při jiné příležitosti pustí stejnou informaci trošku jinak, a pak někomu jinému poodhalí zase úplně jiný sled událostí. Proto u vás nakonec může zakotvit několik výkladů jedné události a každá informace bude pravdivá. Tak si vyberte, je to od rozvědky. A bude to o zákulisních přípravách, vzájemném oťukávání a okopávání kotníků.

Tato komentovaná informace má svůj původ v jednom srpnovém horkém večeru roku 1989, který už začínal být horký i v přeneseném slova smyslu. V pražském hotelu Paříž se sešla na utajené večeři vybraná skupina našich nejvyšších stranických pracovníků plus šéfů tajné služby s vybranými velvyslanci hlavních států NATO a jejich osobními poradci. Naši špičku tvořili Jozef Lenárt (tajemník ÚV KSČ), Rudolf Hegenbart (vedoucí oddělení ÚV KSČ pro branné a bezpečnostní služby státu) a Alois Lorenc (první náměstek federálního ministra vnitra).

Poslední šéf komunistické Státní bezpečnosti (StB) generál Alojz Lorenc při debatě se západními diplomaty před událostmi 17. listopadu 1989

Oficiálně mělo jít o vzájemné informování a koordinaci postupů v čase očekávaných společenských změn, aby byl zajištěn jejich nenásilný průběh. Velmi důležité bylo sladit soubor opatření, která měla zabránit ekonomickému chaosu a destrukci, zajištění ochrany občanů i jejich majetku.

Přeloženo do srozumitelné češtiny, měli se setkat, a také se setkali vysocí šéfové našeho státu pověření jeho ochranou před tehdy nesmiřitelným vojenským a politickým nepřítelem, tedy vojenským paktem NATO, právě s jeho nejvyššími představiteli u nás. Důvod? Jak co nejelegantněji předat státní moc a ekonomiku do rukou právě tohoto nepřítele, s nímž bojovali po celou dobu komunistické vlády.

Známe do úmoru znovu a znovu pouštěné záběry ze zásahu zvláštních složek Bezpečnosti na Národní třídě, kde události o něco později začaly. Kupodivu však nikde nejsou vidět záběry nejpodstatnější, bez nichž by se „lidový hněv“ nezrodil: „Zavraždění“ studenta Šmída, jež mělo odkázat na někdejší vraždu Jana Opletala a jako v historické smyčce vytvořit opakování scénáře – ovšem s jiným koncem.

Poručík SNB Ludvík Zifčák

17. listopad 1989 očima poručíka Zifčáka

„Lékaře, sežeňte lékaře, je tu někde doktor, volejte sanitku, máme těžce raněného!“ ozývalo se z několika stran v čele studentského průvodu uprostřed Národní třídy na rohu s Mikulandskou, kam se snažili obrněnci Pohotovostního pluku SNB mladé lidi natlačit, aby se přes jejich pevnou hráz nepřelili na spodní část Václaváku. Na chodník před velkou skleněnou tabulí se po ráně dlouhým pendrekem se zavřenýma očima bezvládně sesul k zemi kudrnatý mladík v černé bundě s bílým pruhem, který viditelně ztratil nejen dech, ale přestal jevit i známky života.

Kolem něj se okamžitě vytvořil pevný kruh spolupracujících ochránců, otevřela se hradba mezi příslušníky VB a dovnitř vjela neoznačená sanitka s červeným křížem. Vyběhli dva muži v bílých pláštích, rychle ležícího zběžně prohlédli a vydali pokyn dalším chlapům s nosítky. Davem proletělo zachvění, že snad bylo řečeno slovo „exitus“, sanitka vycouvala za hradbu bílých přileb a s vysokým nepřetržitým jekem vyrazila na Spálenou a dále obloukem k řece do nemocnice Na Františku.

Ludvík Zifčák alias Martin Šmíd v čele průvodu 17. listopadu na Národní třídě

Dav se zachvěl. Nějaká mladá dáma ve vysoké fistuli vykřikla, že je mrtvý, že ho ty svině zabily. Tato zpráva proletěla davem až na konec průvodu jako elektrická jiskra. Zadní se tlačili dopředu, mladí policisté v několika řadách napříč Národní stáli pevně jako sloupy a jako jediná úniková cesta se jevila odbočka vpravo do Mikulandské, Ostrovní a někam honem pryč. Že to byla dokonale připravená past a že bez řádné nakládačky nevyvázl snad nikdo, kromě hráčů StB, kteří znali únikové dveře, to je dostatečně známo.

Začínal večer dne 17. listopadu 1989, přesně padesát let od studentské demonstrace nedaleko odtud, kde tehdejší okupační moc zabila jednoho studenta a poté bušila do každého, kdo nestačil utéci, a že právě začalo druhé kolo státního převratu později lidově známého jako sametová revoluce. Lepší načasování na vyburcování národa z letargie snad ani nemohlo být. Uvidíme, jestli to bude stačit, nebo bude potřeba spustit ještě tvrdší variantu.

Zbývá ještě dodat dvě maličkosti. Ta první, že ta vykřikující mladá dáma, slečna Drahomíra Dražská, byla zaměstnána na studentských kolejích jako vrátná a prý se trochu znala se spolupracovníkem západních tiskových agentur Petrem Uhlem. Druhý den panu Uhlovi dodala i jméno Šmíd, Martin Šmíd, studoval asi matematicko-fyzikální fakultu (matfyz) a někde tam prý bydlel, měla to prý jen z doslechu a nevěděla to příliš jistě.