Velká hra - Svědectví „mrtvého“ Martina Šmída

Zostřené oslavy státního převratu z roku 1989 máme chválabohu za sebou. Zdálo by se, že na rok máme zase pokoj od všech mystifikací, které hlavní (v prvé řadě „veřejnoprávní“) média, ve snaze zakrýt realitu, sešila na jednu záplatu v míře nebývalé. Jenže pokus definitivně zafixovat do hlav – především mladým generacím – „listopadovou lež“ měl letos enormní rozměry. A tak máme za to, že je s malým odstupem konečně čas v klidu si otevřít novou knihu Převrat z našeho nakladatelství Česká citadela. A na faktech si připomenout, jak to bylo doopravdy.

Už delší dobu bylo jasné, že změny visí ve vzduchu. Reagan a Gorbačov na Rudém náměstí v roce 1988

Šachy v předvečer převratu

Slovenský spisovatel Pavol Janík se v rozhovorech s generálem Alojzem Lorencem dostal k exkluzivním informacím o tom, že nic nezačalo v ulicích Prahy 17. listopadu 1989, ale že vše bylo dlouhodobě a pečlivě připravováno v kuloárech naší rozvědkou ve spolupráci se zahraničními službami.

A zdaleka ne jen se sovětskými! Na některé z nich můžeme nahlédnout jen okrajově, rozvědka není, jak známo, orgán otevírající se zvědavcům podle jejich přání, ale pracuje výhradně podle zadání svého zřizovatele. A někdy ani to ne. Nakonec se stejně dozvíte jen to, co ona sama pustí. Ale ani to zdaleka nemusí být pravda, při jiné příležitosti pustí stejnou informaci trošku jinak, a pak někomu jinému poodhalí zase úplně jiný sled událostí. Proto u vás nakonec může zakotvit několik výkladů jedné události a každá informace bude pravdivá. Tak si vyberte, je to od rozvědky. A bude to o zákulisních přípravách, vzájemném oťukávání a okopávání kotníků.

Tato komentovaná informace má svůj původ v jednom srpnovém horkém večeru roku 1989, který už začínal být horký i v přeneseném slova smyslu. V pražském hotelu Paříž se sešla na utajené večeři vybraná skupina našich nejvyšších stranických pracovníků plus šéfů tajné služby s vybranými velvyslanci hlavních států NATO a jejich osobními poradci. Naši špičku tvořili Jozef Lenárt (tajemník ÚV KSČ), Rudolf Hegenbart (vedoucí oddělení ÚV KSČ pro branné a bezpečnostní služby státu) a Alois Lorenc (první náměstek federálního ministra vnitra).

Poslední šéf komunistické Státní bezpečnosti (StB) generál Alojz Lorenc při debatě se západními diplomaty před událostmi 17. listopadu 1989

Oficiálně mělo jít o vzájemné informování a koordinaci postupů v čase očekávaných společenských změn, aby byl zajištěn jejich nenásilný průběh. Velmi důležité bylo sladit soubor opatření, která měla zabránit ekonomickému chaosu a destrukci, zajištění ochrany občanů i jejich majetku.

Přeloženo do srozumitelné češtiny, měli se setkat, a také se setkali vysocí šéfové našeho státu pověření jeho ochranou před tehdy nesmiřitelným vojenským a politickým nepřítelem, tedy vojenským paktem NATO, právě s jeho nejvyššími představiteli u nás. Důvod? Jak co nejelegantněji předat státní moc a ekonomiku do rukou právě tohoto nepřítele, s nímž bojovali po celou dobu komunistické vlády.

Známe do úmoru znovu a znovu pouštěné záběry ze zásahu zvláštních složek Bezpečnosti na Národní třídě, kde události o něco později začaly. Kupodivu však nikde nejsou vidět záběry nejpodstatnější, bez nichž by se „lidový hněv“ nezrodil: „Zavraždění“ studenta Šmída, jež mělo odkázat na někdejší vraždu Jana Opletala a jako v historické smyčce vytvořit opakování scénáře – ovšem s jiným koncem.

Poručík SNB Ludvík Zifčák

17. listopad 1989 očima poručíka Zifčáka

„Lékaře, sežeňte lékaře, je tu někde doktor, volejte sanitku, máme těžce raněného!“ ozývalo se z několika stran v čele studentského průvodu uprostřed Národní třídy na rohu s Mikulandskou, kam se snažili obrněnci Pohotovostního pluku SNB mladé lidi natlačit, aby se přes jejich pevnou hráz nepřelili na spodní část Václaváku. Na chodník před velkou skleněnou tabulí se po ráně dlouhým pendrekem se zavřenýma očima bezvládně sesul k zemi kudrnatý mladík v černé bundě s bílým pruhem, který viditelně ztratil nejen dech, ale přestal jevit i známky života.

Kolem něj se okamžitě vytvořil pevný kruh spolupracujících ochránců, otevřela se hradba mezi příslušníky VB a dovnitř vjela neoznačená sanitka s červeným křížem. Vyběhli dva muži v bílých pláštích, rychle ležícího zběžně prohlédli a vydali pokyn dalším chlapům s nosítky. Davem proletělo zachvění, že snad bylo řečeno slovo „exitus“, sanitka vycouvala za hradbu bílých přileb a s vysokým nepřetržitým jekem vyrazila na Spálenou a dále obloukem k řece do nemocnice Na Františku.

Ludvík Zifčák alias Martin Šmíd v čele průvodu 17. listopadu na Národní třídě

Dav se zachvěl. Nějaká mladá dáma ve vysoké fistuli vykřikla, že je mrtvý, že ho ty svině zabily. Tato zpráva proletěla davem až na konec průvodu jako elektrická jiskra. Zadní se tlačili dopředu, mladí policisté v několika řadách napříč Národní stáli pevně jako sloupy a jako jediná úniková cesta se jevila odbočka vpravo do Mikulandské, Ostrovní a někam honem pryč. Že to byla dokonale připravená past a že bez řádné nakládačky nevyvázl snad nikdo, kromě hráčů StB, kteří znali únikové dveře, to je dostatečně známo.

Začínal večer dne 17. listopadu 1989, přesně padesát let od studentské demonstrace nedaleko odtud, kde tehdejší okupační moc zabila jednoho studenta a poté bušila do každého, kdo nestačil utéci, a že právě začalo druhé kolo státního převratu později lidově známého jako sametová revoluce. Lepší načasování na vyburcování národa z letargie snad ani nemohlo být. Uvidíme, jestli to bude stačit, nebo bude potřeba spustit ještě tvrdší variantu.

Zbývá ještě dodat dvě maličkosti. Ta první, že ta vykřikující mladá dáma, slečna Drahomíra Dražská, byla zaměstnána na studentských kolejích jako vrátná a prý se trochu znala se spolupracovníkem západních tiskových agentur Petrem Uhlem. Druhý den panu Uhlovi dodala i jméno Šmíd, Martin Šmíd, studoval asi matematicko-fyzikální fakultu (matfyz) a někde tam prý bydlel, měla to prý jen z doslechu a nevěděla to příliš jistě.

Ludvík Zifčák před kordonem ozbrojenců na Národní třídě

Autoři celé akce věděli předem, že mu to ještě za horka zavolá, nespletli se ani v tom, že pan Uhl spolkne sólokapra i s navijákem. Odpoledne druhého dne to proletí celým světem počínaje Svobodnou Evropou a BBC přes největší tiskové agentury až za oceán. Jméno Martin Šmíd tak perfektně sedělo i proto, že matfyz v tu chvíli skutečně studovali dva mladíci s tímto jménem, každý z jiného města, a tak novinářský zmatek s hledáním a ověřováním bude trvat dostatečně dlouho. Poručík StB Zifčák později přiznal, že slečna Dražská podepsala režisérům akce mlčenlivost.

A ta druhá maličkost? Když se policejní sanitka přiřítila do areálu nemocnice a zřízenci poklusem vyběhli s nosítky kolem čumilů dozadu k sálům, mrtvý student sestoupil, po krátké prohlídce opustil zadním východem nemocnici a po hlášení o provedené akci i Prahu, načež odjel na rodné Bruntálsko, kde si pak užíval zaslouženého odpočinku po dobře odvedené práci.

V Praze se od druhého dne rozběhlo divoké pátrání všech možných novinářů. Neměli figuru ke jménu a nakonec ani tu mrtvolu. Martin Šmíd se v seznamu studujících matfyz, jak už víme, vyskytoval dokonce dvakrát. Oba dva našli po komplikovaném hledání daleko od Prahy živé a zdravé, a tak si po několika dnech všichni uvědomili, že naletěli. Komu a proč, to se nepodařilo národu řádně vysvětlit prakticky nikdy a jen dodnes téměř každý cítí, že se následovně snad mělo něco důležitého stát, ale vše vyšumělo do prázdna.

Skutečný Martin Šmíd se kterým natočila ČT v osudových dnech z nepochopitelných důvodů rozhovor ve špatné technické kvalitě a černobíle

Noví vládci nasadili dokonce dvě parlamentní skupiny, ale i ty mohly předložit pouze nemastné neslané výsledky. Zifčák stejně jako jeho kolegové dobře věděl, že nic ani zjistit nemohli, protože ze všeho, co kdy v celé historii organizovaly tajné služby, se veřejnost mohla dozvědět jen to, co samy chtěly.

Pro dokreslení osobního pohledu poručíka Žifčáka (alias mrtvého studenta Šmída) bude asi úplně nejlepší dodat rozhodující část z jeho rozhovoru s novinářem Robertem Bucherem.

Jaká byla přesně vaše role v tom všem?

Já jsem byl zpravodajský důstojník, který měl na starosti organizaci umělé skupiny, zpravodajské skupiny. Ta se jmenovala Nezávislé studentské sdružení. Toto sdružení v podstatě stálo i za organizací akce 17. listopadu a pořádání samostatného pochodu. Tato skupinka měla za cíl nejen proniknout mezi ostatní disidentské skupiny, ale také navázat kontakt s vůdci jednotlivých skupin v České republice. Charta 88, Demokratická iniciativa, Host a podobně. Měla za cíl přivést je v určenou dobu na Národní třídu.

Opravdu jste hrál mrtvého studenta zabitého policií?

No, ona to do jisté míry byla i fáma, která už byla vypracována, která už byla připravena. Samozřejmě že tato fáma musela mít nějaký kořen. To znamená, že nemohla být jenom vypuštěna do éteru zpráva o tom, že někdo zemřel. Muselo to být podloženo tím, že kolem mé osoby nebo té naší skupiny, která působila na Národní třídě, byla celá řada osobností z Charty 77, kteří to viděli, které to mohli potvrdit, kteří vlastně viděli, co se tam událo. Takže do jisté míry to byla fáma, ale musela mít určitý kořen, aby tomu dala věrohodnost.

Takže co se tam fakticky odehrálo?

Došlo tam k tomu nátlaku, došlo tam k tomu kontaktu s policejními silami, došlo tam k tomu, že tam ležel člověk, a došlo tam k tomu, že tam byla použita státní vlajka. Došlo tam k dalším věcem, které v podstatě tuhle fámu, tuhle fabulaci podpořily. Fyzicky tam bylo tělo, které pak bylo odvezeno do nemocnice Na Františku.

A to mrtvé tělo jste byl vy?

No samozřejmě, že jsem to byl já.

Informace jsou vždy klíčové

V červnu 1989, po aktivu představitelů státní moci, kde právě Rudolf Hegenbart nastínil mnohé reformy v komunistické straně a společnosti, mu Miloš Jakeš dal úkol zajistit, aby Václav Havel nebyl nikdy a nikým nadále zadržován! To byla změna. Hra „Havel“ se rozjela na plné obrátky. Následná porada StB v červenci 1989 stanovila koncepci spolupráce s takzvanými nezávislými skupinami a sdělovacími prostředky a jejich vytváření. Cesta ke kapitalismu byla otevřená.

Zbývá připomenout ještě jeho slova, že: „… ona bájná pravda s velkým P už stejně najevo nevyjde, protože ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost… Archivy byly za čtrnáct let pečlivě vytříděny aktivisty různých dokumentačních středisek, publikovány jsou pouze mýtotvorné snímky, ne nepodobné Gottwaldovu řečnění ze Staroměstského náměstí. Jediné dokumenty, ale účelově vybrané, naleznete v periodiku s hrozivým názvem a nepříliš čtivým obsahem Securitas Imperii…“

Nakolik lze manipulovat nadšením lidí?

Přišel pokyn z Kremlu?

V úterý 21.11.1989 mi do práce zavolal Oleg a poprvé mě pozval na velvyslanectví. Uvedl mě do slavnostního sálu Petschkova paláce a usadil do křesla, kde prý vždy sedává soudruh Husák. Spatra ve stoje spustil asi dvacetiminutový monolog. Zpočátku jsem nechápal oficiální úvodní fráze o přátelství mezi našimi národy a upřímné hluboké omluvy sovětské strany za četná příkoří a přehmaty, ke kterým v minulosti v našich vztazích docházelo ze sovětské strany. Dlouhý oficiální referát jsem stručně shrnul do pěti bodů, které jsem si doma zapsal jako „Stanovisko vlády SSSR k situaci v ČSSR po 17. listopadu 1989“, konstatovalo:

1. Vzhledem k tomu, že československé vedení neplní dříve ujednané dohody, necítí se být sovětské vedení povinováno nadále podporovat stávající československé vedení. Jmenovitá kritika směřovala na všechny členy předsednictva ÚV KSČ, včetně, jak opakovaně zdůrazňovala, Ladislava Adamce (Je třeba, všechny je vymést!).

2. Sovětská vláda s porozuměním chápe důvody demonstrujících v ulicích našich měst. Sovětské vedení proto s plnou odpovědností garantuje všemi dostupnými prostředky, že pokud nedojde k drancování, rabování, lynčování apod., potom proti pokojně demonstrujícím občanům nezasáhne československá armáda ani československá Bezpečnost. (Navíc je v záloze připravena Střední skupina sovětských vojsk v ČSSR.)

3. Sovětská vláda je připravena uznat v Československu každou demokratickou vládu, která vzejde ze svobodných voleb. (Nemusí to být nutně KSČ!)

4. Sovětská vláda je obeznámena s určitými tendencemi na Slovensku o větší samostatnost, tyto snahy registruje a po dohodě s ostatními státy podporuje. (Praha to musí vzít na vědomí a smířit se s tím!)

5. Sovětská vláda by uvítala, kdyby k požadovaným změnám v ČSSR došlo co nejdříve! (Nejlépe do konce tohoto měsíce, tj. ještě před 1.12. 1989.)

Když se asi hodinu přede mnou stejné informace dozvěděl na stejném křesle místopředseda federální vlády J. Obzina, rozplakal se. Ihned pochopil, že jeho éra i kariéra tímto definitivně skončily…

Do knihy Převrat, kterou zpracoval Olin Jurman, přispěla celá řada historiků a osobností – zejména pak Zdeněk Doležal, Jiří Glos, Rudolf Hegenbarth, Miloš Jakeš, Milan Linhart, Oskar Marek, Stanislav Pohořal, Karel Srp, Stanislav Suja, Jan Šolta, Lubomír Štrougal, Zdeněk Zbořil, Zdeněk Zbytek, Ludvík Zifčák (koresp.), Ladislav Žák – a byly využity i další unikátní materiály. Knihu si objednávejte na: info@ceskacitadela.cz nebo redakce@mesicnikmy.cz

Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

#MY122019 #Jurman #Šmíd #17listopad #Kniha #Převrat

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon