Šifra mistra Milana

Z korporátních médií zamířil k novinařině, v níž by se cítil svobodněji. A jak sám říká, od té doby je i mnohem šťastnější. „Připadal jsem si jako hlavní postava ve filmu Truman Show. Stejně jako jemu, když se z nebe na zem zřítil reflektor osvětlující umělý svět televizního studia, předstírajícího reálný život, tak i mně po pár letech došlo, že žiji ve světě, v němž je iluze vydávána za pravdu.“ Těmito slovy vzpomíná publicista Milan Vidlák na dobu před osmi lety, kdy opustil svět korporátních médií a vydal se na dobrodružnou cestu svobodného písmáctví, po níž kráčí dodnes.

Milan Vidlák

Odmalička miloval knihy a časopisy. Od čtyř let jej přitahovalo vše, co bylo poseto písmeny - od obalů na šampony přes staré noviny až po vznešenou literaturu. „V devíti jsem přelouskal prvního Dostojevského. Moc jsem tomu nerozuměl, ale děsně mě to bavilo. Bylo mi skoro jedno, co čtu, jestli verneovku nebo Marii Majerovou.“ Vášeň pro příběhy v něm možná probudil dědeček z Karlových Varů, který vnoučkovi vyprávěl historky z vlastního „pétépáckého“ života v Libavé a Jáchymově. Vůbec mu nevadilo – na rozdíl od jiných rodinných příslušníků –, že je slyší posté.

Pro studium jazyka a literatury se rozhodl již v prvním roce na gymnáziu, a tak byl celý bez sebe, když se hned napoprvé v roce 2002 dostal na pražskou „fildu“. Ještě větší vzrušení pociťoval, když mu ve druhém ročníku spolužačka zprostředkovala práci korektora v páteční příloze Lidových novin. „Od prvního dne jsem ke svým novým, a hlavně zkušenějším kolegům vzhlížel s posvátnou úctou, ani na chvíli by mne nenapadlo, že to, co píší, nemusí být tak úplně pravda. Bylo mi jednadvacet, obyčejný kluk z venkova, kolem mne kráčí Ludvík Vaculík se svým Posledním slovem, napsaným na stroji – prostě Vidlák v Praze,“ vzpomíná s úsměvem na tváři na své redaktorské počátky v tehdy ještě populárním deníku. „Zpočátku jsem jen opravoval písmenka, ale po čase jsem se osmělil a začal jsem texty upravovat i stylisticky či je v případě potřeby krátil. Bavilo mne to.“

Výstřel do prázdna

Obsahově se jím redigované články politice spíše vyhýbaly, jakkoli se Milan o věci veřejné zajímal. „Můj první kontakt s reálnou politikou byl hned v první třídě základní školy. Psal se rok 1989 a já nemohl pochopit, proč třídnímu Burdovi, kterého jsem do Vánoc oslovoval soudruhu, mám najednou po Novém roce říkat pane.“ K politicky výbušným tématům se dostal až po čtyřech letech působení v redakci LN, kde mezitím začal psát vlastní články – reportáže, portréty či rozhovory. „V roce 2008 jsem vstoupil na pole investigativní novinařiny. Všímal jsem si při svých cestách přes Plzeň do Prahy, jak se v největší průmyslové zóně Borská pole valí z železných krabic každou hodinu stovky Asiatů. Zajímalo mne, jak to asi vypadá uvnitř. Můj spolužák z gymnázia byl v tu dobu bez práce, a tak jsme ho „zaměstnali“ v jedné z továren, aby nám o pracovních podmínkách našich gastarbeitrů podal spolehlivé svědectví. Dodnes slyším, jak mi každý večer volá a napůl žertem říká, jak mne nenávidí. Netušili jsme, v jak odlidštěných podmínkách tu Vietnamci, Mongolové a příslušníci dalších národů žijí a pracují, a hlavně jak propracovaný je korupční systém – od ambasád, přes cizineckou polici, živnostenské úřady –, který jim zprostředkovává živobytí ve „svobodném světě“.“

Kdo mne tu vodí za nos?

Tomuto tématu se věnoval téměř dva roky. Reportáž vycházela nejen v páteční příloze, ale i na prvních stránkách deníku. Po celou dobu žil v naději, že tím, jak se vše provalilo, se začnou „dít věci“. Nestalo se nic. Zklamán však nebyl jen tímto výstřelem do prázdna, ale i vyhrocenější atmosférou v novinách po změnách v jejich vedení. „Odešel jsem do nakladatelství Mladá fronta, v níž vycházel nový měsíčník Právo a Byznys, a začal jsem se podílet i na obsahu lifestylového časopisu ZEN. V obou magazínech jsem publikoval články, které by dnes v mainstreamu nevyšly. V textu FED vs. USA jsem analyzoval působení americké centrální banky, vycházeje z dosud zamlčované informace, že nejde o vládní úřad, ale o kartel soukromých bank, skrze který významné finanční skupiny ovlivňují veřejný život, a to nejen v samotných USA.“

Skutečným zlomem v životě Milana Vidláka – nejen v novinářském ohledu – však byla až kritická analýza oficiálního výkladu tzv. teroristických útoků z 11. září 2001. „Stačilo mi poměrně málo, abych pochopil, že nás tu někdo vodí za nos.“ Tehdy se mladému, ale stále zkušenějšímu novináři definitivně zhroutil „starý svět“. A protože zvědavost s touhou po pravdivém poznání reality u něj zvítězila nad strachem z neznámého i z očekávaných reakcí v novinářské obci, po půl roce studia se rozhodl zpracovat řadu na sebe navazujících článků o neudržitelnosti oficiálního výkladu údajného džihádistického útoku na strýčka Sama pro Právo a Byznys. „Šéf mi vyšel vstříc, čehož si dodnes vážím. Za ty dva roky vyšlo celkem 11 článků. Mimo právnickou obec se o seriálu nehovořilo, ostatně nikdo jiný než právníci tento časopis nejspíš ani nečetl. Mezi čtyřma očima mi mnozí říkali, jak je to zajímá a baví, ale jako „věc veřejná“ to zůstávalo tabu.“

Přes veškerou počáteční vstřícnost ze strany vedení časopisu se však začalo ukazovat, že rozlučka se světem korporátních médií se nezadržitelně blíží. A tak se i stalo. Spolu s Ondřejem Geršlem vydal v únoru 2014 první číslo nového měsíčníku Vědomí. Po osmi společně vydaných číslech se však – pro odlišné představy o dalším směřování časopisu – jejich cesty rozešly. A tak na konci roku 2014 spatřil světlo světa nový plod neutuchající vášně Milana Vidláka vyprávět o světě kolem nás nekonformním pohledem, nazvaný Šifra. S lákavým podtitulem Časopis pro ty, kteří čtou i mezi řádky.

Časopis jediného muže

Teprve zde rozvedl do plné šíře své dovednosti, zvláště když po necelých čtyřech letech zvolil model, který je v novinářském světě vskutku unikátní: Milan Vidlák si celou Šifru píše sám. „Psaní mě ohromně baví, ostatně je to jediné, co opravdu dobře umím. Redigováním článků jiných autorů jsem trávil více času než psaním vlastních. Navíc odpadá stres z toho, že někdo slíbený článek včas nedodá. Každý měsíc píšu Šifru jako knihu. Formát mi umožňuje psát i různé seriály na pokračování. Píšu o všem, co mě i lidi zajímá, ale v médiích se o tom nemluví. Snažím se psát především čtivě, tak, aby Šifra bavila nejen jaderného fyzika, ale i moji babičku.“

Nově pojatá Šifra je vlastně něčím jako autorův tištěný blog. Píše o tom, co ho zajímá a jak je z obsahu patrné, není toho zrovna málo. Na své si přijdou jak zájemci o politiku, které neuspokojují recyklovaná liberální dogmata v médiích hlavního proudu, tak lidé, kteří se starají o své zdraví i dobré mezilidské vztahy.

Ke stylu Milana Vidláka patří rys, jenž je i v prostředí tzv. alternativních médií bohužel vzácný – dokáže polemizovat bez zatrpklé zarputilosti a osobních výpadů. „Nechci být stejně agresivní jako ti magoři, co nás chtějí zakazovat,“ poznamenává na adresu novodobých inkvizitorů, sestavujících seznamy nepohodlných webů a osob. „Já se navíc za žádné alternativní médium nepovažuji. Píšu jinak, to ano, ale pro mě je jediným smysluplným měřítkem pro hodnocení médií kvalita. Dívat se realitě do očí, neuhýbat před ní, i když to může být v mnoha ohledech těžké. A s tím spojená odvaha překonat strach z poznání pravdy, vede-li nás jinam, než kde se zrovna nachází masmediální většina.“

Prostě – stará dobrá novinařina. Buďme rádi, že alespoň ve světě tištěných měsíčníků na to Milan Vidlák není sám.

Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

#Semín #Vidlák #MY122019 #Šifra

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon