Korunovační klenoty - Jablko sváru

Osudy korunovačních klenotů českých králů – jednoho z nejdůležitějších symbolů naší tisícileté státnosti – byly vždy dramatické. A je tomu tak dosud. Většina veřejnosti žije v přesvědčení, že ty, které jednou začas lze spatřit vystavené na Pražském hradě, jsou kompletní sadou. Opak je pravdou. Část má stále v rukou Vídeň. Máme šanci dostat je zpět?

Gotické žezlo a jablko Království českého v pokladnici vídeňského Hofburgu

Informovanější část české veřejnosti i někteří politici žádají Rakousko o navrácení původních gotických českých korunovačních klenotů z Vídně do Prahy. A to přesto, že řada našich i rakouských odborníků se shoduje, že šance na vrácení gotického žezla a jablka Království českého, jež se dnes spočívá v pokladnici vídeňského Hofburgu, je poměrně malá.

Je to absurdní: ač jsou ve Vídni české královské insignie běžně vystavovány, od dob první republiky se našim představitelům nepodařilo vyvinout dostatečný tlak na to, aby nám byly symboly české státnosti navráceny. V současnosti jsou tyto vzácné skvosty součástí výstavy Privilegium Maius a jeho dějiny ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu. Přitom málokterý z českých historiků pochybuje o tom, že Rakousko drží klenoty neoprávněně.

Do čela iniciativy za návrat části českých korunovačních klenotů se postavil v minulém roce moravský senátor za Uherské Hradiště Ivo Valenta. Kromě jiného napsal v říjnu dopis prezidentovi republiky, aby v této věci zahájil s Rakouskem rozhovory. Senátor byl podle svých slov překvapen, když zjistil, že dodnes se nikdo nepokusil dostat české korunovační klenoty z „vyhnanství“ domů. Čím více času uplyne, tím to bude komplikovanější.

Žijeme v omylu

Většina naší veřejnosti žije v přesvědčení, že korunovační klenoty, symbol státu, jsou bezpečně uloženy na Pražském hradě. To však není úplná pravda. Klenoty nechal zhotovit Karel IV. (moravský markrabě 1333-49, český král 1346-78). Karlova gotická koruna je však dnes doplněna renesančním královským jablkem a žezlem z 16. století. Původní gotické královské jablko a žezlo jsou v pokladnici vídeňského Hofburgu. Tento údaj mimochodem nenaleznete v informacích o korunovačních klenotech v dějepisných učebnicích.

Přitom rakouské muzeum samo uvádí, že jde o žezlo a jablko Království českého zhotovené z pozlaceného stříbra ve 14. století v Praze. A nejen to. Je tam uložen i vzácný ceremoniální český kurfiřtský plášť. Gotické žezlo a jablko jsou méně zdobné a z pozlaceného stříbra ve srovnání s renesančním zlatým jablkem a žezlem, avšak jsou podstatně starší, a proto jejich symbolická i historická cena je nesrovnatelně vyšší.

Za třicetileté války, v obavě před švédským vojskem, byly korunovační klenoty převezeny do Vídně. Prozíravé opatření je zachránilo před uloupením, když loupeživí Švédové obsadili Pražský hrad. Do Prahy pak byly klenoty přiváženy jen na korunovace, trvale se na Pražský hrad vrátily roku 1791. Jenže ne kompletní. Původní žezlo a jablko zůstaly v Rakousku.

Z portrétů králů s korunovačními insigniemi lze zjistit, že gotické žezlo a jablko ještě užil král Matyáš (1611-19) a Fridrich Falcký (1619-20). Lze předpokládat, že byly užity i v roce 1617 při korunovaci Ferdinanda II., kdy byly klenoty uloženy v Čechách. Nejpozději od korunovace Karla VI. roku 1723 (vládl 1711-40) bylo užíváno zdobnější renesanční žezlo a jablko. Nejasné je, které jablko a žezlo byly použity při korunovacích v roce 1627 (Ferdinand III.) a 1656 (Leopold I.).

Gotické žezlo a jablko používal na českém trůnu ještě král Matyáš (1611-1619)

Rozhodující je vlastnictví

Korunovační klenoty byly majetkem země České bez ohledu na to, zda byly uloženy v Čechách nebo v Rakousku. Habsburkové jako čeští králové byli jejich řádnými držiteli – nikoli vlastníky. A právo řádné držby jim zaniklo sesazením z českého trůnu, což se stalo 14. listopadu 1918 na první schůzi Národního shromáždění.

Majetek země České přešel na československý stát a následně na Českou republiku. I když byly korunovační klenoty uložené na Pražském hradě za první Československé republiky fakticky ve správě Kanceláře prezidenta republiky, právně přešlo jejich vlastnictví na Československou republiku až po zrušení zemí a následném přechodu zbytkového majetku České země na stát.

Rakousko se saintgermainskou mírovou smlouvu (dodnes platnou) z 10. 9. 1919 zavázalo Československu k vydání listin a věcí, které má v držení a které patřily zemským úřadům, potažmo Království českému, Markrabství moravskému a Vévodství slezskému. Náš stát se sice bezvýhradně a opakovaně hlásí k odkazu Karla IV., ponechává-li ale gotické žezlo a jablko v držení cizího státu, skutkem to popírá.

O předmětech kulturní povahy v držení Habsburků se jednalo po první světové válce. Tříčlenný Právní výbor Reparační komise ustanovený k saintgermanské mírové smlouvě ale nevzal v potaz československé argumenty, že různé předměty kulturní povahy byly vyhotoveny či zakoupeny z daňových výnosů zemí Koruny české. Hlavní argumentační linií rakouské strany bylo, že sbírky ve Vídni vykazují historickou celistvost. U listin a archiválií se československý požadavek na vydání opíral o nutnost vybudovat československou státní správu.

Přípravná jednání k realizaci saintgermainské mírové smlouvy začala v lednu 1920 a mezivládní dohodu o realizaci mírové smlouvy se podařilo uzavřít již 18. května toho roku. Následně byla smluvní ujednání doplněna o úmluvu týkající se archivů, což se bez ohledu na název vztahovalo i na umělecké, archeologické a historické předměty.

Hlavice českých korunovačních klenotů uložená v Praze

Zasáhl Hitler

Podle smlouvy ze Saint-Germain-en-Laye mělo Rakousko uspokojit historické a kulturní zájmy Československa a Československu se podařilo u archiválií do značné míry prosadit vydání dle principu (provenience). Dále Rakousko vydalo zrekvírované zvony a přístroje pro vědecké použití. O předmětech kulturní povahy se vyjednávalo zvlášť, přičemž ani jedna strana neusilovala o vytvoření úplného taxativního seznamu pro uzavření této otázky. Československo vyjednalo dvacetiletou ochrannou lhůtu pro předměty kulturní povahy, které by mohly mít vztah k Československu. Vztah se měl podle československých diplomatů definovat široce, aby zahrnoval pokud možno všechny případy původu nebo i vztahu k československé kultuře. Naopak rakouská strana se prosadila s požadavkem, aby se respektovala historicky vzniklá příslušnost některých předmětů k rakouským sbírkám.

Saintgermainská smlouva pro vydání majetku zemí, které přestaly být součástí habsburské říše, nestanovila žádnou propadnou (prekluzivní) lhůtu. Vyjednaná lhůta dvaceti let byla pořádková lhůta pro podávání žádostí na vydání věcí a byla ochrannou lhůtou, po kterou se Rakousko zavázalo nepřevádět k možným dotčeným předmětům vlastnické právo a nedisponovat s nimi. Jenže dobrovolné přivtělení Rakouska k Německé říši v březnu 1938 znamenalo v tomto ohledu konec možným jednáním. Rakouský stát zanikl, a i z tohoto důvodu nelze k této lhůtě, která ke dni zániku Rakouska 1938 neskončila, přihlížet (navíc nebyla propadná pro nároky československého státu).

Obě strany se shodly na tom, že v prováděcí dohodě k mírové smlouvě ze Saint-Germain nejde o definitivní řešení. Dle dosud platné úmluvy č. 10/1925 Sb. bylo stanoveno: "Pokud jde o jakékoli předměty, které mají ráz umělecký, archeologický, vědecký neb historický a jsou součástí sbírek náležejících dříve vládě rakousko-uherského mocnářství neb koruně, a pokud tyto nejsou předmětem jiných ustanovení řečené smlouvy, Rakousko se zavazuje: ujednat se zúčastněnými státy, bude-li o to požádáno, přátelskou úpravu, podle níž bude lze všechny části těchto sbírek neb všechny ty z dotčených předmětů, které by měly náležet do kulturního majetku území postoupených smlouvou Saint-Germainskou, navrátit na základě vzájemnosti do území, z nichž pocházejí."

Jablko českých korunovačních klenotů uložené v Praze

Osobní či státní?

Pro sporné případy existoval dle mírové smlouvy ze Saint-Germain Právní výbor, a ten jednal i o předmětech kulturní povahy. Českoslovenští vyjednavači nerozporovali právo Habsburků disponovat svými příjmy, dokud šlo o české krále, moravské markrabí a slezské vévody. Vadilo jim však, že by ve Vídni měly zůstat všechny nahromaděné sbírky. Československo argumentaci soustředilo na skutečnost, že Habsburkové si tyto předměty pořizovali z daňových výnosů českých zemí, a proto jim náležejí jen z titulu českých králů, moravských markrabat a slezských vévodů. V momentu rozpadu Rakouska–Uherska a zánikem Koruny české mělo Československo mít jako právní nástupce nárok nejméně na část vídeňských sbírek.

Právní výbor došel k názoru, že předměty kulturní povahy (umělecká díla, mapy, kresby, rukopisy) Habsburků nebyly veřejným majetkem Čech nebo zemí Koruny české. Konstatoval, že byly privátním majetkem rodiny nebo rodinným fideikomisem. Na rozhodnutí aplikoval veřejné právo platné v českých zemích v okamžiku vývozu předmětů do Vídně a stanovil, že předměty kulturní povahy nepředstavují ani veřejný majetek Čech, ani majetek Koruny České, ačkoliv byly pořízeny z daňových příjmů z Čech, Moravy a Slezska. Zemské právo Čech, Moravy a Slezska nezakazovalo panovníkovi takto pořízené předměty vyvážet.

Toto pojetí však nelze uplatnit vůči korunovačním klenotům. Žádný stát, který se z království změnil na republiku, neponechal korunovační klenoty v držení bývalé královské rodiny jako soukromý majetek, ale klenoty se posuzují jako veřejný majetek státu (koruny). To platí i tehdy, když se jinak ponechal rozsáhlý majetek bývalému panovníkovi. Ostatně i Rakousko si nechalo korunovační klenoty rakouského císaře jako státní majetek. Nenechalo je Habsburkům po jejich svržení v roce 1918, byť titul rakouského císaře se pojil dle rozhodnutí jeho zakladatele, císaře Svaté říše římské Františka II. z 11. 8. 1804, k osobě hlavy habsburského rakouského arcidomu, nikoliv k Rakousku jako zemi, která nadále byla jen arcivévodstvím.

Pokud je o český kurfiřtský plášť, i zde šlo o majetek země České. I když by bylo argumentováno, že šlo o úřední roucho spojené s úřadem kurfiřta-nejvyššího číšníka Svaté říše římské, kterým byl virilně český král, a tedy říšský majetek, přešlo vlastnictví na Království české ke dni zániku Svaté říše římské 6. 8. 1806, kdy z rozhodnutí jejího posledního císaře Františka II. došlo k zániku všech závazků říšských zemí, včetně úřadu nejvyššího číšníka.

Nepoctivý držitel

V roce 1974 byla uzavřena československo-rakouská smlouva o vypořádání určitých majetkoprávních a finančních otázek. V ní se Československo zřeklo majetkoprávních nároků vůči Rakousku. Účelem smlouvy bylo řešit nároky rakouských osob, které byly dotčeny československými znárodňovacími opatřeními. Smyslem smlouvy nebylo řešit vlastnictví kulturních hodnot, které se dostaly na území Rakouska v době monarchie. Při podpisu smlouvy došlo k výměně dopisu o tom, že se smlouva nevztahuje na restituci kulturních majetků, které se dostaly na území druhého státu během druhé světové války.

Je evidentní, že československá strana tehdy o existenci klenotů nejednala (zřejmě o nich ani nevěděla). Vzhledem k výjimečnosti korunovačních klenotů jako základního historického kulturního dědictví každého státu je proto nutno trvat na tom, že se na ně tato smlouva nevztahuje, protože je výslovně nezmiňuje, a nebylo ostatně ani jejím účelem měnit platnou saintgermainskou mírovou smlouvu.

Ovšem i bez saintgermainské mírové smlouvy je Rakousko povinno majetek, který drží, aniž mu patří, vydat na základě žádosti vlastníka podle rakouského obecného občanského zákoníku, neboť rakouský stát ví, nebo se z okolností musí domnívat, že korunovační klenoty Království českého, které jsou v jeho držení, náleží jiné právnické osobě (České republice). Rakouský stát zastoupený Uměleckohistorickým muzeem ve Vídni je tedy nepoctivým držitelem těchto klenotů. Vlastnictví klenotů prostě na Rakousko nepřešlo.

Svatováclavská koruna uložená v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze

Navrácení klenotů

Korunovační klenoty spravuje Kancelář prezidenta republiky a jsou spojeny s hlavou státu. Navrácení klenotů a kurfiřtského pláště se proto může ujmout prezident republiky, jak jej k tomu vyzval senátor Ivo Valenta v zastoupení Iniciativy pro návrat českých korunovačních klenotů z Rakouska. Musíme požadovat vrácení klenotů a kurfiřtského pláště i 100 let po rozpadu habsburské monarchie. Nebo snad chceme být státem, kterému nestojí za to, aby měl vlastní korunovační klenoty v jejich úplnosti?

Je třeba poznamenat, že navrácení gotického královského jablka a žezla se nedotýká vlastnického práva našeho státu k renesančnímu královskému jablku a žezlu. Rakousko nemá právo na výměnu. Renesanční žezlo a jablko byly zhotoveny v 16. století na zakázku krále Ferdinanda I. jako jeho osobní klenoty (byť byl zároveň arcivévodou rakouským). Dědily se v habsburském rodu, a pokud byly vládnoucím Habsburkem přiřazeny k českým korunovačním klenotům, šlo o rozhodnutí jejich vlastníka – a zároveň českého krále. Učinil tak nejpozději Karel VI. a znovu tento akt potvrdil Leopold II., za něhož byly korunovační klenoty včetně renesančního žezla a jablka vráceny do Čech. Renesanční jablko a žezlo nebyly nikdy v majetku Rakouského arcivévodství.

Děje se tak všude

Královské jablko je symbolem univerzality vlády císařů a králů. I kdyby byly české korunovační klenoty uloženy mimo Vídeň společně s rakouskou arcivévodskou korunou v klášteře Klosterneuburgu, neznamená to, že by se staly rakouským vlastnictvím. Historicky jablko užívali císaři a králové. České korunovační klenoty ve své úplnosti zahrnují tedy dvě jablka a dvě žezla. Obdobně má vícero korunovačních klenotů například Británie a Rusko.

Je trendem v památkové péči vracet památky na území, se kterým jsou historicky spojeny (princip respektování původu). V mezinárodním právu se státy domáhají vrácení významných kulturních předmětů, které byly vyvezeny do ciziny. Příkladem je vrácení Aksúmského obelisku Etiopii v roce 2005 Itálií, která se jej zmocnila po dobytí Habeše v roce 1937. Anebo vrácení uherských korunovačních klenotů Maďarsku v roce 1978, kterých se v roce 1945 zmocnila armáda USA.

I my jsme vydali v roce 1995 Slovensku Bojnický oltář po rozdělení Československa. Z právně odlišných důvodů, ale v rámci tohoto trendu, je vydání gotického deskového obrazu Madona z Veveří Národní galerií v Praze zpět na Moravu roku 2016. Byl původně majetkem moravských markrabat, určen pro jejich kapli na hradě Veveří a v roce 1938 vyvezen z nejasných důvodů z

Moravy do Prahy.

Z tohoto pohledu je správné požadovat od Rakouska vydání korunovačních klenotů Českého království. Navrácení kulturního dědictví našeho státu, které je historickým symbolem státnosti Království českého, je legitimní.

Pustíme se do toho?

Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2019, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

#MY12019 #Koudelka #Rakousko #Klenoty #Historie

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon