Mé tělo podobá se osudu

Klikatě klopotná byla životní cesta Jana Zahradníčka, jak napsal ve své poslední básni Epitaf. Letošního 17. ledna by mu bylo 115 let. Po prvotině Pokušení smrti (1930) vydal o rok později sbírku Návrat. „Co bych si počal v tomto osiřelém světě/ kdyby můj Bůh se nepřeléval do mé bolesti,“ píše. A právě díky víře, kterou si sám v těchto dvou sbírkách obhájí, píše, „nesmířen k smíru“, jedno z nejzásadnějších čtyřverší své tvorby vůbec: „Nad tělem svým již truchlit nebudu/ přijal jsem je jako nedosněné snění/ mé tělo podobá se osudu/ a tesklivě jde k svému naplnění.“

Jan Zahradníček

Naplnění v odevzdanosti do Boží vůle se odráží i v dalších sbírkách (Jeřáby, Žíznivé léto, Pozdravení slunci), v nichž to přímo burácí životní radostí, láskou k Bohu a ke všemu stvoření, kde „brunátní červen v šťávách svých“ a panuje jistota, že „dosud se nenašly dveře, za kterými/ je možno se skrýti před úžehem svatostánků“. Jan se celý čas v úžasu pohybuje „na poli praskajícím ke žni“, do nějž „kosa vjíždí kovem zníc“.

Těmito sbírkami si sice definitivně vydobyl přední místo na domácím literárním Parnasu, přesto však spíše živořil. Germanistiku na univerzitě nedokončil, složil jen knihovnické zkoušky a živil se hlavně překlady a lektorskou službou v nakladatelstvích.

Jádro Zahradníčkovy činnosti však tkvělo ve vlastní tvorbě, jež byla oslavou života a přírody, jedním velkým svědectvím o poznání a zakoušení Boha, svědectvím o životě s ním a v něm. A to i za války, kdy s plnou důvěrou v Boží pomoc k němu obrací „pohled přímý“, je prost zoufalství a beznaděje, neboť má pevný záchytný bod, který mu pomáhá přečkat všechna protivenství. Má též národní světce, jež vytrvale vzývá (sbírka Korouhve). Když pak konečně najde dívku opětující jeho city, Marii Bradáčovou, napíše jednu z nejkrásnějších sbírek české milostné lyriky – Pod bičem milostným. Jejich „ano“ je požehnáno v říjnu roku 1945.

Mohlo by se zdát, že po skončení válečných hrůz a vstupem do stavu manželského prodchnutého obapolným štěstím čekají Jana Zahradníčka už jen světlé zítřky, leč opak byl pravdou. Již brzy přišly dny, kdy dostal příležitost zúročit všechny své předchozí vítězné boje se sebou samým, kdy musel přijmout trudný úděl a spolykat mnoho hořkých slz.

Jan Zahradníček s rodinou

Doba k zalknutí

Rudá mračna se nad zemí začala stahovat záhy po válce. Náznaky blížící se pohromy nemohly uniknout jasnozřivému zraku malého velkého poety, který vzdor rodinné idylce, do níž přibyly děti Jan a Zdislava, píše dvě epochální jeremiášovské skladby La Saletta a Znamení moci. Obě tvoří vrchol duchovní poezie. Úchvatným způsobem vystihl situaci doby, v níž „bylo k zalknutí“, doby odbožštěné, pyšnící se za své „neuznání jediné opravdové vlády nad světem“, doby, jež semlela i jeho samotného.

13. června 1951 si pro něj, necelé 3 týdny po narození dcery Kláry, přišla StB. Po křivém nařčení nařízeném shora přišly brutální výslechy a fraškovitý proces. Při výsleších byl tak krutě mučen, že mu i sadističtí vyslýchatelé přisouvali židli, aby se mohl posadit. A k přelíčení jej pak jeden z mála lidštějších dozorců nosil po schodech na svých zádech – samozřejmě potají – ježto zbědovaný básník je prostě vyjít sám nemohl.

Rok nato byl spolu s dalšími katolickými spisovateli odsouzen ve vykonstruovaném procesu s „klerofašistickou odnoží Zelené internacionály“ ke třinácti letům žaláře. Podle vzpomínek Jana Drdy měli soudruzi připraven seznam katolických intelektuálů určených ke stíhání již v roce 1943. Až na výjimky skončili v lágrech z tohoto seznamu prakticky všichni – Václav Renč, Josef Kostohryz, Bedřich Fučík a další.

Jeřáby přímo burácí životní radostí

Zavelel anděl…

Vězněn byl nejprve v brněnském Cejlu, poté na Pankráci a Mírově. Velmi působivé svědectví o jeho chování za mřížemi máme od Zdeňka Kalisty, jenž s ním několik měsíců sdílel stejnou celu. Píše o Zahradníčkově pevném charakteru, o marném snažení bachařů jej zlomit i o takové zdánlivé banalitě, když mu básník zle vyčinil za to, že se modlí růženec vleže a ne vkleče – třebaže šlo o chvíle těsně před usnutím. Jiný z jeho literárních spoluvězňů (Ladislav Jehlička) zase vzpomínal, jak se po procesu octli na cele s 50 vesměs kriminálními živly, kteří Zahradníčka přinutili, aby jim nahlas recitoval své verše. Dobré tři hodiny tak „malý hrbatý Zahradníček“ četl, znovu a znovu pobízen, oněmi drsnými muži zasaženými silou jeho veršů, aby nepřestával.

Ve vězení psát verše nesměl, dovoleno měl psát jen dopisy své ženě. Před pár lety vyšly v knize Mezi nás prostřena noc… Jde snad o nejkrásnější knihu o manželství, jaká kdy byla napsána. Svědčí více než co jiného o básníkově osobnosti a o tom, jak snášel nucené odloučení a nespravedlivé věznění.

Nadoblačných výšin nabývá Zahradníčkova korespondence po roce 1956. V září tohoto roku totiž zemřely jeho dcerky Zdislava a Klára na otravu houbami a žena Marie vyvázla jen o vlásek. Úřady mu povolily hospitalizovanou choť navštívit a zúčastnit se pohřbu dcer, které „jen jak vlaštovky v letu se mihly kolem nás“, leč po třech týdnech byl vzdor slibům, že bude propuštěn, poslán zpět na Mírov…

Znamení noci stihl ještě dokončit před svým uvězněním

Celé kulturní prostředí „na svobodě“ mrazilo po celém těle z kříže, který musel nebohý Jan Zahradníček nést, stejně jako otrlé