Životu nebezpečné vyšetřování

Záhadná smrt Jana Masaryka je stále živé téma. Spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn? A kým? NKVD? Britskou rozvědkou? Již daleko menší pozornost je však věnována podivným skonům osob, jež Masarykovu smrt vyšetřovaly či o jejích okolnostech bádaly.

Jan Masaryk byl jednou z nejvýraznějších postav exilové vlády v Londýně

Ministr zahraničí Jan Masaryk patřil k nejoblíbenějším československým politikům. Ačkoli jako syn oslavovaného „prezidenta osvoboditele“ neměl psychologicky právě snadnou pozici, dokázal si získat sympatie široké veřejnosti. Když desátého března 1948 přinesla média zprávu o jeho podivné smrti, byl to pro mnohé symbol konce svobody v poválečném Československu.

Ve skutečnosti však její soumrak začal již dříve – přijetím Košického vládního programu. Ten stanovil omezení počtu povolených politických stran spojených v takzvané Národní frontě, zavedl rozsáhlé znárodňování a předurčil dlouhodobou orientaci československé zahraniční politiky. Její prosovětský kurs vyplýval jednak z dohod mezi spojenci, uzavřených v Teheránu a na Jaltě, a pak také z historické zkušenosti českého národa s jednáním západních demokracií v době „mnichovské zrady“ roku 1938.

Jan Masaryk tento nový směr akceptoval už za války, v roli ministra exilové vlády v Londýně. Naši východní orientaci si ale představoval tak, že republika si v zásadě uchová suverenitu rozhodování a demokratické státní zřízení, byť s určitými socializujícími rysy. Tuto vizi ostatně sdílel i prezident Beneš a mnohé další osobnosti tehdejšího politického života. Mimo jiné i proto, že je v tom během války utvrzovaly předběžné informace o budoucím rozdělení mocenských sfér v Evropě. Příběh sousedního Rakouska ukazuje, že nešlo o variantu nějak extrémně naivní či apriori nemožnou.

Definitivní stanovení mocenských sfér ovšem vznikalo až v poválečné licitaci velmocí a v detailech se od předchozích dohod odchylovalo. Představa Československa jako svébytného „mostu mezi Východem a Západem“ či „středoevropského Finska“ tak vzala brzy za své.

Jako syn oslavovaného "prezidenta osvoboditele" neměl Jan právě snadnou pozici

Třináctý ministr

Komunisté využívali sympatií, kterým se jako účastníci protinacistického odboje těšili, i neskrývané zahraniční podpory Sovětského Svazu. V květnu 1946 vyhráli parlamentní volby a Klement Gottwald se stal ministerským předsedou. Během následujícího roku pak velmi razantně začali vytlačovat své oponenty ze státního aparátu, především z bezpečnostních složek. Zástupci ostatních stran Národní fronty, kteří byli ve vládě zastoupení, věřili, že se jim tento vývoj podaří zvrátit. Na protest proti komunisty prováděným personálním změnám ve vedení policie podali dvacátého února 1948 demisi ministři národně socialistické, lidové a slovenské Demokratické strany.

Předpokládali, že prezident Beneš bude reagovat sestavením úřednické vlády, případně vypsáním předčasných voleb. Věřili, že popularita komunistů klesá a v předčasných volbách by nemuseli uspět. Pokud by se prezidentovi do takto razantních kroků nechtělo, mohl by demisi odmítnout a zápas uvnitř vlády by pokračoval dál.

Autorem myšlenky demise byl schopný národně socialistický politik Hubert Ripka. Zdálo se, že to minimálně stojí za pokus. V přípravě a praktickém postupu se však revoltující ministři dopustili nepochopitelných, až diletantských chyb. Jejich společným jmenovatelem byla nejspíš naivní „zakonspirovanost” a lehkomyslné spoléhání organizátorů na předpoklady, které se nepotvrdily. S některými ministry, s nimiž počítali, že se samozřejmě k demisi přidají, nebyla celá akce, patrně z bezpečnostních důvodů, vůbec předem konzultována. Týkalo se to ministrů sociálně demokratické strany, ale také Jana Masaryka, jehož blízcí spolupracovníci považovali za osobnost poněkud labilní, a jež by tak mohla záměr konspirátorů nevědomky prozradit.

Osudové okno Černínského paláce a pod ním ležící mrtvé tělo Jana Masaryka

Skutečnost, že Masaryk nebyl do věci od počátku zasvěcen a že se s jeho účastí počítalo jaksi automaticky, se ukázala být fatální. Masaryk se cítil být postavením před hotovou věc osobně uražen. Především však demise komplikovala jeho vlastní plány, zejména dlouhodobý záměr stát se nástupcem Edvarda Beneše ve funkci hlavy státu. Je známo, že když mu Ripka telefonicky sdělil podání demise a vyzval ho, aby se přidal, položil Jan Masaryk sluchátko se slovy: „Jsou to volové!“

Plán skončil naprostým fiaskem. Z pětadvaceti ministrů Gottwaldovy vlády jich nakonec podalo demisi jen dvanáct, tedy menšina. Prezident Beneš se tím dostal pod nepříjemný Gottwaldův tlak, aby demisi přijal, a vládu doplnil podle návrhů, které mu komunistický premiér dodá. Pod vlivem událostí prezident skutečně tlaku ustoupil a demisi přijal. Jan Masaryk se k ní odmítl připojit, čímž se stal oním příslovečným jazýčkem na vahách, rozhodujícím o dalším vývoji. Zůstal pak formálně ve vládě i po její Gottwaldem provedené rekonstrukci, a to až do své tajemné smrti.

Dva skoky

Desátého března o půl šesté ráno nacházejí zaměstnanci mrtvé tělo Jana Masaryka na nádvoří Černínského paláce, pod okny koupelny jeho bytu. Kriminalista Zdeněk Borkovec a policejní lékař Jaromír Teplý ohledávají tělo. Byt pak nacházejí v mimořádném nepořádku: poražené židle, vybrakované skříně. V koupelně dva polštáře, jeden z nich ve vaně, okno dokořán.

O Masarykově smrti je okamžitě informován premiér Gottwald. Kolem osmé se dostavuje na místo v doprovodu ministra vnitra Noska a náměstka Clementise. Současně se objevují i pracovníci Státní bezpečnosti, kteří případ kriminálce okamžitě odebírají. Zato do Masarykova bytu vpustí „novináře“ zahraniční redakce Rudého práva André Simona, ve skutečnosti agenta sovětské tajné služby Otto Katze, který z místa odnáší plnou aktovku dokumentů (nedávno jsme o jeho případu v MY obšírně psali).

Ložnice Jana Masaryka v den smrti

Brzy odpoledne je pak případ uzavřen jako sebevražda. Kriminalista Borkovec to ironicky komentuje: „Za čtyři hodiny nejde pořádně uzavřít ani krádež slepic.” Pohřeb Jana Masaryka se stává tichou demonstrací. Prakticky ihned se objevují dohady o možné vraždě. Posiloval je i malý detail – kytička umístěná v rakvi u ministrovy hlavy. Podle rozšířené „šeptandy” prý měla zakrýt střelnou ránu. V roce 1998 ovšem toto podezření rozptýlil někdejší Masarykův tajemník Antonín Sum. Vypověděl, že kytičku položil do rakve on a že se žádná střelná rána na Masarykově hlavě nenacházela.

Prezident Beneš i Janova sestra Alice byli přesvědčeni, že osaměle žijící ministr zvolil sebevraždu jako únik a protest zároveň. Masarykovi blízcí spolupracovníci, zaměstnanec ministerstva zahraničí Arnošt Heidrich či tajemník Lumír Soukup, později hovořili o měnících se ministrových náladách, jak současně uvažoval o možné emigraci i o možnosti úniku z komplikované situace sebevraždou. Projevovaly se tak příznaky skryté duševní poruchy, k níž měl po své matce vrozené dispozice. Dlouholetá partnerka Jana Masaryka americká novinářka Marcia Davenportová o něm v jednom dopise napsala: „Nebyl jenom schizofrenik – rozdvojená osobnost, ale bylo v něm mnoho osobností, některé z nich zcela protikladné ostatním!“

Mnohé však hovoří spíše proti možnosti sebevraždy. Masarykovo tělo bylo nalezeno v poloze, do které se mohlo dostat, jen pokud by skočil pozadu. Navíc bylo oblečeno do pyžama obráceného naruby, což není zrovna úbor, který by sebevrah s ohledem na vážnost situace volil. Krom toho je známo, že Jan sdílel názor svého otce o amorálnosti sebevraždy.

Kytička u hlavy během pohřbu vzbudila řadu dohadů

Zajímavá je také další souvislost. Po nepovedené demisi se již 28. února pokusil zabít skokem z balkonu letitý spolupracovník prezidenta Beneše, ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Skok přežil a byl hospitalizován v nemocnici na Bulovce. Zvláštní je, že podle některých lékařů rozsah a charakter Drtinových zranění neodpovídal pádu z dané výšky. Sám Drtina se nicméně od počátku hlásil k pokusu o sebevraždu, a ani ve svých pamětech, propašovaných v sedmdesátých letech na Západ, nenaznačuje nic jiného. Když se Jan Masaryk dozvěděl o jeho sebevražedném pokusu, komentoval to nečekaně tvrdými slovy: „Co ho to napadlo, z okna přece skáčou jen služky!“ Mluvil by tak, kdyby sám uvažoval o sebevraždě? Respektive, volil by sám pro dobrovolný odchod ze života právě skok z okna?

Vražda a vraždy?

Úvahy o možné vraždě se proto šíří dál. A hovoří se i o možném pachateli, sovětském agentovi majoru Augustinu Schrammovi. Byl to sudetský Němec levicového smýšlení, který za války uprchl do Moskvy a vstoupil do řad sovětských tajných služeb. Pověsti o jeho účasti na vraždě Jana Masaryka patrně tomuto zvláštnímu dobrodruhovi zkrátily život. Již sedmadvacátého května Augustina Schramma kdosi na prahu jeho utajovaného bytu zastřelil. Státní bezpečnost obratem zadržela dva mladé pravicové aktivisty, kteří byli obviněni ze Schramova zavraždění a následně popraveni.

Ovšem Schrammův bratr Otto, který na rozdíl od Augustina strávil válečná léta ve Velké Británii, tuto verzi veřejně odmítl a opakovaně tvrdil, že Augustina zabila sama StB, aby mu zabránila mluvit. Následoval řetěz dalších podivných úmrtí, ve kterých se prokazatelně angažoval neblaze proslulý „muž na špinavou práci”, estébácký vyšetřovatel Miroslav Pich - Tůma.Policejní lékař Teplý zemřel za nejasných okolností, zabit smrtící benzinovou injekcí. Policista Kadlec, který pomáhal při ohledání Masarykova těla, byl zatčen StB a ubit při výslechu. „Pro nedůvěru” je Pichem-Tůmou zatčen a v lese na Benešovsku zastřelen i estébák František Novotný. Když později o všech těchto případech Pich-Tůma vypovídal před soudem, prohlásil: „Nejvyšším zákonem byl pro mne zákon třídní, pokyny nadřízených jsem plnil bez zaváhání. Při nebezpečí z prodlení jsme měli Stranou povoleno používat i mučení a likvidaci člověka.“

Brutální vyšetřovatel StB Miroslav Pich - Tůma byl v roce 1995 nalezen oběšený

Byl tedy Jan Masaryk zavražděn? Jeho neteře Anna a Herberta o tom byly přesvědčeny. Sám jejich strýc prý jim vícekrát řekl: „Vím, že mě zabijí!” Jenže k čemu by jeho vražda novému režimu byla? Gottwald měl všechny důvody si Masaryka spíše hýčkat, než jej likvidovat. Jiná situace by samozřejmě byla, kdyby Masaryk zamýšlel emigrovat. Jeho možné působení v novém exilu, případně kritika poválečných poměrů na radiových vlnách, by až příliš připomínaly situaci za německé okupace a pro nastupující komunistickou moc by byly noční můrou. Představa něčeho takového je však svévolným konstruktem, nic z veřejných projevů, postojů a činů Jana Masaryka nezavdává příčinu myslet si, že se k odchodu do ciziny reálně chystal. Naopak, jeho slova a politické vize, včetně osobní korespondence s Gottwaldem, naznačují, že se s novým režimem vnitřně smířil a že ho skutečně podporoval, navzdory kulturní propasti, která západně cítícího ministra dělila od proletářského vkusu.

Nové stopy, nová úmrtí

V roce 1950 vyšetřovala StB údajného britského špiona Jana Bydžovského, který se nečekaně přiznal i k vraždě ministra Masaryka. Toto doznání ale nebylo samotnou StB asi nikdy bráno vážně a Bydžovský byl souzen „jen“ za vyzvědačství. K novému vyšetřování Masarykovy kauzy došlo až zjara 1968. A opět je doprovodila série podezřelých úmrtí. Den před plánovaným výslechem byl nalezen oběšený major StB Pokorný. Na krku měl oprátku a zároveň měl nožem podříznuté hrdlo. Oběšené našli též vyšetřovatele Břešťanského a Počepického, policejní lékař doktor Sommer byl nalezen s prostřelenou hlavou. Po sovětské invazi v srpnu 1968 se opět změnilo politické klima a vyšetřování bylo kvapně ukončeno s tím, že ministrova smrt mohla být jen nešťastnou náhodou.

Potřetí byl případ otevřen teprve po listopadu 1989 Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Nová fakta měl tehdy vydat archiv Benešova kancléře Smutného, uložený na Kolumbijské universitě v New Yorku. Právě složka Jana Masaryka však odtamtud záhadně zmizela! V únoru 1995 bylo proto i třetí šetření uzavřeno. Ředitel Úřadu Václav Benda jeho chatrné výsledky shrnul slovy: „Je možné, že Jan Masaryk zemřel v souvislosti s přítomností cizích osob v jeho bytě.“

V květnu roku 2001 bylo však zahájeno vyšetřování nové. Na základě znaleckých posudků z oboru forenzní biomechaniky byla kauza uzavřena jako vražda s neznámým pachatelem. Mezitím se objevilo tvrzení bývalé sovětské agentky Paršinové o roli NKVD, avšak dříve než ji soud mohl vyslechnout, zemřela tato svědkyně pokročilostí věku.

Pamětní tabule pod oknem Černínského paláce

V roce 2015 vychází kniha Václavy Jandečkové nazvaná Kauza Jan Masaryk – Nový pohled, která naopak připomíná dávné doznání Jana Bydžovského z roku 1950 a možnou úlohu Britů. Spisovatel Ernst Kolowrat také naznačuje, že skrze osobu Augustina Schramma mohlo dojít k souběhu aktivit západních a komunistických rozvědek. Píše: „Schramm mohl být double agentem vykonávajícím rozkazy Západu, které umně rouboval na příkazy svého komunistického šéfa Slánského.” Na podporu této hypotézy připomíná, že v Anglii žijící Otto Schramm veřejně označil za Masarykova vraha svého bratra Augustina.

Badatelka Václava Jandečková ale také upozornila na svědectví příslušníka SNB Vilibalda Hofmanna, který byl osudného desátého března 1948 u Masarykova mrtvého těla přítomen jako první z policistů. Na nahrávce pořízené roku 1968 Hofmann jednoznačně tvrdí, že poloha ministrova těla na dlažbě nádvoří Černínského paláce, která byla mnohokrát publikována, není autentická. S tělem bylo tedy posmrtně manipulováno, což výrazně snižuje význam znaleckých posudků o směřování pádu. Na základě tohoto svědectví bylo vyšetřování smrti Jana Masaryka zcela nedávno, v říjnu 2019, znovu otevřeno.

Kupodivu ani dosavadní polistopadová vyšetřování se však neobešla bez tajemných úmrtí svědků. Brutální vyšetřovatel StB Miroslav Pich-Tůma byl v roce 1995, dříve než mohl být vyslechnut, nalezen oběšený na půdě svého domu v Trutnově. Tragicky zemřel také bývalý agent StB Krajčírovič, žijící dlouhá léta pod jménem Wiliam Kray ve Spojených státech. V devadesátých letech „udělal chybu“: kontaktoval své příbuzné a sdělil jim, že byl členem komanda, které v noci desátého března 1948 vniklo do bytu ministra Masaryka. Ten se prý pokusil uprchnout, byl však zavražděn velitelem komanda Augustinem Schrammem. Krajčírovič byl ochoten přijet do Prahy a o celé věci svědčit. Devátého června 1994 však zahynul při výbuchu unikajícího plynu ve svém bytě…

Jan Masaryk měl prý na svém nočním stolku dvě knihy: Bibli a Haškova Švejka. Moudrosti a humoru je totiž stále třeba, zejména ve světě, kde jsou, jak se zdá, některé informace doslova jako zaprášená munice – mají explozivní charakter i po desítkách let.

Článek vyšel v měsíčníku MY 2/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

#MY22020 #Historie #Bahník #Masaryk

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon