Starý kovboj

Poslední březnový den to bude 34 let, co nás opustil Jarka Mottl, praotec trampské písně, jakož i tvůrce mnoha filmových písní. Spolupracoval s Osvobozeným divadlem a orchestrem Jaroslava Ježka i legendárními Settlery.

Jarka Mottl před svou chatou na Ztracence

Narodil se na Hromnice, 2. února 1900. Stali jsme se kamarády, přestože jsem se narodil o třicet sedm let později. Často jsme spolu chodili na pivo a já jsem ho rád poslouchal, když vyprávěl o začátcích osady Ztracenka, jíž jsem se později stal šerifem. Moje šerifování, trvalo dvacet let, ale to už byl Jarka dávno v trampském nebi.

Jeho táta byl klempíř a máma služebnou v rodině Kyttlových, jejichž dcera byla slavná česká operní pěvkyně Ema Destinová. Jarka vyprávěl, že byl v mládí takový kostelní tenorek a u paní Destinové se začínal učit opernímu zpěvu. Rodiče měli v Košířích hospodu. Jmenovala se V Maglaji. Za doprovodu harmonikáře se tam často zpívalo, a Jarka říkal, že se tam dopouštěl svých prvních veršovánek.

Svatojánské proudy

Učil se na kuchaře na Smíchově ve velké restauraci U Beránků, kde bylo později Realistické divadlo. Ale řemeslo mu nepřirostlo k srdci, kuchyňský sporák byl objekt, který ho spíše odpuzoval. Tak od kuchařiny odešel a našel si jinou práci. Přitom ho stále více přitahovala muzika. Poetická strana jeho nátury stále více ovládala jeho počínání.

Kamarádi ho přivedli na kouzelné místo ve Svatojánských proudech. Bylo to velice nepřístupné místo na levém břehu Vltavy, kde pod Mravenčí skálou byla loučka, všude kolem hustý les a strmé skály padající až do řeky, kterou trampové nazvali a dosud zvou „Velkou řekou.“ Pár kilometrů proti proudu, bylo místo, kde stála socha svatého Jana.

Jarka Mottl se svou ženou Maruškou v době první republiky

Začínaly tam zurčet divoké proudy, jejichž překonávání bylo pro voraře i kanoisty velkým dobrodružstvím. Tento přírodní klenot, který opěvoval i Bedřich Smetana v symfonické básni Vltava, mohl být zachován, kdyby se místo Štěchovické přehrady vybudovala Davelská. O podobné verzi se vskutku uvažovalo, ale za války, kdy došlo v místech stávající přehrady k zabrání velkého vojenského území jednotkami SS, byly německé zájmy bohužel zcela jiné. Tak se musela i Ztracenka stěhovat výš a dnes se nachází na břehu jezera. Mottlova pozdější píseň začíná:

„Pod Mravenčí skálou, v tichu večera

spatříš někdy jasnou hvězdu na dně jezera

nad vodou se vznáší modrý plamínek,

jsou to jen návraty dávných vzpomínek.“

Osada Ztracené naděje

Jarkova parta, která se za první světové války scházela na Žofíně, kam chodili tancovat, se nazývala „Hopsající Derviši.“ Odtud také pocházela melodie Piskáčkem nazvaná Rej Duchů. Tu Jarka otextoval trampskou tématikou a stala se první ztracenkářskou osadní písní s názvem Záře červánků. Následovaly další, zprvu zahraniční melodie, jako třeba Missouri waltz s jeho textem Kamarádi, kamarádi. Začátečnické texty osmnáctiletého Mottla popisovaly pocity z toho, co v počátcích jejich trampování prožívali.

Jarka Mottl v karikatuře

„Už bolí hrb, však ještě chlup,

než dojdou tam, kde končí les

a než se nadějí, Ztracenou nadějí,

v rokli zří pak pohádku,

a dolů sjedou po zadku,

i tygr uši stáh, do tmy rychle plách,

když řvou své hip – hurá!“

První písně byly jen pro vlastní potřebu, ale ty následující začal zpívat rychle rostoucí trampský národ. Byly to písně, jejichž námětem byla romantika divokého západu, kovbojů, Indiánů, lovců, prospektorů, námořníků nebo rychlých střelců. Vznikaly další a další osady a kempy, a přicházeli také další autoři trampských písní. Zpočátku se množily ručně psané zpěvníky s neumělými výtvarnými projevy. Po pár letech už se našli vydavatelé prvních tištěných písní nebo sešitků s několika písněmi.

Prvním opravdovým hitem Jarky Mottla se stala píseň Maminko, mámo