CHLAP

Jaroslav Foldyna je fenomén. Šífař, boxer, motorkář a levicový politik, prosazující po odchodu ze sociální demokracie národně konzervativní program. Uspěje?

Měli jsme se sejít u piva v malostranské hospůdce, ale nestalo se. Přišel koronavir a všechno bylo jinak. Jaroslava Foldynu jsem již před lety považoval za jednu z nejzajímavějších postav českého politického ringu. A po rozhovoru, konaném neplánovaně po mejlu a telefonu, na tom dále trvám. Takže beru zpět – všechno jinak rozhodně není.

Jaroslav Foldyna

Nouzový stav, vyhlášený vládou, vás přinutil vrátit se z Prahy domů na sever. Řekl byste o sobě, že jste „Severočech“?

Jsem Čech, Severočech a Srb – to vše dohromady.

Prozatím zůstaňme v Čechách. Co cítíte ke kraji, v němž jste se narodil?

Tam, kde jsem se narodil, mám, snad jako každý, své srdce, což o mém vztahu k severním Čechám asi říká vše.

Přesto poslední roky trávíte více času v Praze. Nevadí vám to?

Prahu mám rád. Je to prostě hlavní město naší země a dávné sídlo našich panovníků. Dnes je ale na mě možná až příliš kosmopolitní a spíše než centrum naší kultury mi místy připomíná cizokrajný lunapark. Takže je to jasné, nejvíce doma se cítím u nás na severu.

Sám jsem byl před pár lety překvapen, jak krásná místa na území severních Čech jsou. Kdybyste pověsil poslancování na věšák a rozhodl se dělat průvodce po severních Čechách, kam byste nás vzal?

Kdybych si měl vybrat opravdu jedno jediné místo, kam bych vás v severních Čechách chtěl vzít, tak by to asi byl některý ze starých hřbitovů.

A proč?

Je to prosté. Při pohledu na staré opuštěné náhrobky si vždy velmi intenzivně uvědomím, jak moc jsme zde, ve střední Evropě, a vlastně v Evropě celé, vzájemně provázáni, často i pokrevně, společnou kulturou, tradicemi, vírou a dějinami. Zároveň si ale také uvědomím, jak málo stačí k tomu, aby se z nás stali nepřátelé. Myslím, že v dnešní době bychom na to měli obzvláště myslet. Všichni dnes čelíme stejným hrozbám a obstát můžeme pouze jako spojenci.

Při pohledu na Evropskou unii si tím nejsem zrovna jistý…

Pozor – nezaměňujme Evropu a Evropany s Evropskou unií! Obávám se, že ta ve své současné podobě představuje právě jedno z našich společných nebezpečí.

Jste kapitán vnitrostátní plavby. Nestýská se vám po řekách?

Po řekách a lidech od vody se mi samozřejmě stýská, ale už se na k nim asi nevrátím. Jednak se tento segment, kvůli přístupu státu k vodní dopravě, u nás prakticky rozpadl, a jednak už jsem dlouho nejezdil, takže by mi chvíli trvalo, než bych se zase dostal do nějakého „provozuschopného“ stavu.

S jakým typem lidí jste se ve své původní profesi setkával? Klidně je srovnejte s lidmi v politice.

Na lodi jsou úplně jiní lidé, než jaké potkávám v politice. Na lodi vždy víte, jak na tom jste; komu vadíte, komu nevadíte, kdo vás má rád… Šífáci jsou lidé přímí a na nějaké taktizování nemají ani čas, ani náladu. Mě tahle vlastnost asi zůstala, což je v politice samozřejmě někdy trochu problém. Měnit se už ale nebudu. Holt už jsem dnes víc politik než lodní kapitán.

Zajímal jste se o věci veřejné už před převratem? Co byl ten hlavní impuls, který vás přivedl do politiky?

Od mládí mě spolehlivě dokázalo rozčílit, když jsem viděl nějakou nespravedlnost, když se někomu děla křivda. S tímto povahovým rysem byl do politiky jenom krůček. Hlavním impulsem byl rok 68 a následně zlomový rok 89. Tehdy jsem po přístavu v Děčíně sbíral podpisy na petici proti zásahu na Národní třídě. Pak mě s tou peticí chytili estébáci, a vzali mi ji. Přiznávám, že jsem se nijak nebránil, jako že bych se ji třeba pokoušel sníst nebo něco podobného. Jednak byla na tuhém papíře, a jednak byla určena okresnímu tajemníkovi OV KSČ, takže mi ti estébáci vlastně jen ušetřili cestu.

Jak jste to tehdy prožíval?

Nebudu předstírat, že jsem se nebál. Víte, ono dělat v roce 89 revoluci v severních Čechách byl trochu jiný špás než ji dělat v Praze. Ještě v roce 89 jsem pak s několika dalšími lidmi v Děčíně zakládal místní organizaci ČSSD. Stranu, v níž jsem vydržel 30 let.