Blaník ležící, spící

Před 140 lety měla premiéru skladba Bedřicha Smetany Blaník, jíž tento skladatel v pravdě národní završil práci na cyklu symfonických básní Má vlast. Tato událost nám připomíná nejen jednoho z našich největších komponistů, ale především dávný mýtus o rytířích ukrytých v hoře, a pozoruhodné místo, které tato báje po staletí zastává v naší kultuře a v českých srdcích vůbec.

Spící blaničtí rytíři na ilustraci Věnceslava Černého

Vyprávění o vojsku ukrytém ve skále, hoře, jezerní hlubině nebo temném lese, které v pravý čas ze svého úkrytu vystoupí a přinese vlasti záchranu v čase nejvyšší nouze, patří k obecně rozšířeným motivům slovesnosti evropských národů. V žádné zemi a ve folkloru žádného z evropských národů ovšem nehraje báje o bojovnících ukrytých v hoře takovou roli, jako v prostředí českém. Stala se celonárodní záležitostí, symbolem našeho odvěkého zápasu za uchování svobody a státnosti a vyjádřením naděje ve šťastnou budoucnost.

Smetana sáhl po blanickém námětu a umístil jej na samý závěr svého cyklu bezpochyby s vědomím, že se do tohoto mýtu promítá cosi zásadního z české povahy i historie. Báje se vztahuje k vrchu Blaník, ležícího nějakých deset kilometrů jižně od Vlašimi. Vlastně jde o vrchy dva: takzvaný Malý Blaník, na jehož vrcholu se nacházejí trosky zaniklé kaple sv. Máří Magdalény, Pověst o spících rytířích inspirovala naše přední umělce a s ním sousedící Velký Blaník, v jehož nitru má přebývat ono legendární vojsko.

Pověst o spících rytířích inspirovala naše přední umělce

Kdy bude nejhůř?

Základní motiv má prastarý, snad keltský původ. Napovídal by tomu i název hory, který podle některých jazykovědců pochází z keltského Blaniac. Český středověk však vtiskl pověsti nový, duchovní a prorocký obsah, s nímž se jinde nesetkáváme. Vůdcem mýtických bojovníků je v českém podání národní světec a ochránce svatý Václav a očekávaný zásah blanických rytířů v okamžiku, „až bude zemi nejhůře“, splývá s biblickou představou Armageddonu – poslední světové bitvy všech bitev mezi Kristem a antikristem na konci času.

V této podobě se tradice dostala i do opisovaných a od osmnáctého století i tiskem šířených Proroctví královny ze Sáby. Došlo také k jejímu propojení s takřka pohádkovou látkou převzatou ze staročeské „dobrodružné“ prózy o rytíři se lvem (Kronika o Bruncvíkovi), vysvětlující původ českého znaku. Ve výsledné podobě pak blanická pověst praví, že až bude vlast ve smrtelném nebezpečí, napadena ze čtyř světových stran přesilou nepřátelských vojsk, a národ bude zkrušen mnohými oběťmi, přijde pomoc shůry - otevře se skalní stěna Velkého Blaníku (tzv. Veřejová skála), z níž vyjede vojsko v čele se svatým Václavem zemi na pomoc. Cestou přes pražský Karlův most vyhrábne Václavův kůň kopytem z kamenné dlažby ukrytý zázračný meč, který tam kdysi vložil kníže Bruncvík, a divotvornou mocí tohoto meče světec zničí všechny nepřátele.

Tuto „finální“ verzi báje o Blaníku zaznamenal ve známých Starých pověstech českých Alois Jirásek. Vyprávění o tajemné hoře byla ovšem nepoměrně staršího data. Na sklonku vlády císaře a krále Karla IV. nabyly různé pověsti o Blaníku značné popularity a hora se stala hojně navštěvovaným poutním místem. Dokonce se tehdy rozšířily kuriosní fámy, že na Blaník byly z Říma tajně přeneseny ostatky svatých apoštolů Petra a Pavla. Proti podobným výstřelkům později ve vzácné shodě vystupovali jak Mistr Jan Hus, tak i jeho odpůrce, pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka.

Vyjedou rytíři z Velkého Blaníku?

Zázračné bitvy

Ale vraťme se k příčinám popularity blanické pověsti a ke vlivům, jež ji formovaly. Byly to především středověkými kronikami zmiňované zprávy o zázračné pomoci českým vojskům v historických bitvách. V bitvě u Chlumce v zimě roku 1126 porazili Čechové útočící vojsko saského krále Lothara III., (ze jména tohoto německého vládce tehdy vznikla česká nadávka lotr). Líčení bitvy uvádí řadu zázračných jevů, ke kterým prý tenkrát došlo: Kolem českého válečného praporce se rozlévala zvláštní záře, na nebi se objevil obrovský orel, chránící svými perutěmi české bojovníky, a především, mnozí z Čechů spatřili v mracích zjevení svatého Václava na bílém koni a dalších českých světců bojujících nadpřirozenou mocí proti nepřátelům. Vítězný český kníže Soběslav nechal po této bitvě razit pamětní minci s obrazem „svatého vojska“, což je vůbec nejstarší výtvarné zpodobnění představy o blanických rytířích.

Podobnými pověstmi bylo opředeno také vítězství českých vojsk v bitvě s Uhry u Kressenbrunnu roku 1260. Král Přemysl Otakar II. o tom napsal rozsáhlý dopis papeži, v němž svůj úspěch jednoznačně líčí jako zázrak svatého Václava. Pojetí českého národního světce v literatuře i výtvarném umění se pod vlivem těchto legendárních epizod posunulo od jeho vnímání jako mučedníka nebo trůnícího vladaře k obrazu bojovníka v plné zbroji se štítem a praporcem – vojvody, tedy vůdce vojska, který nedá zahynouti Čechům současným, ani budoucím, jak se zpívá ve svatováclavském chorálu – hymně středověkého českého státu. Tak k nám promlouvá Parléřova socha světce umístěná ve Svatováclavské kapli na Pražském hradě, stejně jako o pět století mladší Myslbekův jezdecký pomník na Václavském náměstí.

Představa svatého Václava a jeho vojska, které navrátí zemi a národu stará práva, byla pak přirozenou posilou národa v dobách úpadku české státnosti a tuhé germanizace v osmnáctém století. Současně se do detailů pověsti prolnuly prvky podobných tradic z různých míst naší vlasti, například některé motivy moravských pověstí o očekávaném návratu bájného „krále Ječmínka“ či zprávy o zázračném vítězství nad tatarskými nájezdníky roku 1241 u vrchu Hostýna. Motiv spícího vojska, které čeká na své probuzení k vítěznému boji, byl nesmírně populární v době národního obrození jako až podivuhodně vhodná alegorie vyjadřující situaci národa, který svou dějinnou chvíli teprve očekává.

K popularitě pověsti o blanických rytířích přispívaly i slavné bitvy našich předků jako například vítězství u Chlumce roku 1126.