Žijeme v bezvědomí!

Je tomu právě 15 let, co u nás skončila povinná vojenská služba. Mnozí to tehdy s radostí zapili. Jak však tento přelomový okamžik hodnotit s odstupem času a při zjištění, že česká armáda není v stavu naši zem účinně bránit? Vojenský odborník Petr Markvart nikoli bez důvodu bubnuje na poplach:

Trocha výcviku mládeži neuškodí

Oba jsme příslušníky generací, pro něž byla vojna spjata s dvouletým pobytem v ne vždy zrovna podnětném prostředí. Buzerace, občasná šikana, hloupá politická školení, ale na druhé straně také mnohá dodnes trvající kamarádství a zážitky, na které se vždycky rádo vzpomíná. Co u tebe z těchto pocitů a vzpomínek převládá?

Jednoznačně převažují pozitivní vzpomínky. Dodatečně, několik let po propuštění do civilu, jsem si uvědomil i to, co dobrého a důležitého mi pro můj další život vojna dala. Jako jedináčkovi a celoživotnímu solitérovi mi vštípila především smysl pro fungování v kolektivu lidí, za které nesu odpovědnost. I pro mou kariéru schopnost vést lidi, a je-li toho zapotřebí, též jim velet. A především schopnost subordinace vůči někomu nadřízenému, vůči autoritě. Tehdy jsme to tak neviděli a nadávali jsme na buzeraci, ztrátu času a vytržení z pohodlného civilního života. Takže převládá hlavně dodatečný pocit vděčnosti, že jsem mohl, protože musel vojnu absolvovat. Bylo to pro mne nesmírně důležité.

Tolik silných sdělení v jediné odpovědi… Zeptám se tedy jinak: Jsou k tomu všemu nutné celé dva roky souvislého vojenského cvičení?

Určitě stačí kratší doba, která by ostatně byla stačila i tenkrát. Velmi intenzivní čas přijímače a odborných kursů brzy vystřídala nuda a pocit zbytečně promarněného času. Nejsem vojenský plánovač, ale domnívám se, že 6 až 9 měsíců základního vojenského výcviku by bohatě stačilo. Další zvyšování odbornosti by bylo věcí následných cvičení záložáků.

Takže měla zůstat povinná vojna?

Ovšem, základní vojenská služba měla zůstat povinná. Kdo jenom trochu sleduje svět kolem nás, jasně vidí, že kromě standartních hrozeb přicházejí i nové bezpečnostní výzvy. Často se mluví o ovlivňování počasí, myslí a jednání lidí. Já bych k tomu přidal i odcizení politických elit ideálům vlasti a národního státu jako garanta základních zájmů jeho občanů. V takovém prostředí si nedovedu představit armádu jinou než takovou, která je složená z vlastenců ve zbrani.

Souvisí zrušení vojenské služby s pozdější přeměnou české armády na expediční sbor ve vzdálených zemích, často bývalých koloniích, s nimiž jsme nikdy neměli nic společného?

Jistěže souvisí. Naše armáda totiž nemá na výcvik branců, vojáků základní služby nebo záložáků čas ani kapacity. Většinu jejích dnešních operačních úkolů tvoří účast v takzvaných zahraničních misích, které ovšem nemají s obranou naší republiky a jejích zájmů pranic společného. Velkou část výcviku bojových jednotek zase tvoří scénáře typu „napadení hlídky u Bagrámu” nebo „pohraniční střet s ruskou armádou v Pobaltí”. To však není důvod, proč existuje naše armáda. Ten stanoví zákon o ozbrojených silách jako „přípravu k obraně ČR a její obranu proti vnějšímu napadení”. A vzhledem k současnému početnímu stavu našich ozbrojených sil si nedovedu představit, jak by tento základní úkol, podmiňující její existenci, zajistily bez účasti obyvatelstva této země.

Republikou aktuálně hýbe démonizace domobraneckých a vlasteneckých spolků. To je s tím, co říkáš, vlastně v ostrém protikladu.

Je to nepochopitelné. Čeho se dopouštějí tihle úctyhodní lidé, kteří se sami ve volném čase učí bránit svoje blízké a svou zem? Proč nemluvíme raději o tom, jaký zájem má Česká republika na účasti ve vojenských operacích, které ničí a udržují ve stavu chaosu celé regiony geograficky i kulturně nám vzdálené?

Nelze se pak divit všeobecně se šířícímu názoru, že cílem našich politických elit je učinit nás ve všech myslitelných ohledech bezbrannými…

Bohužel to tak vypadá. Nepochopitelné. Na základní schopnosti občanské obrany přece státy odjakživa stály.

Ostatně zkušenosti z vojenského výcviku by jistě byly užitečné i pro jiné životní situace, než je válečný konflikt. Zmínil jsi návyk na fungování v kolektivu či schopnost podřizovat se autoritě – jinými slovy smysl pro řád, disciplínu a vědomí, že se svět netočí jen kolem mě.

Atomizovaní jedinci se daleko lépe ovládají

Jednoznačně. V našem světě prudce ubývá smyslu pro týmovou hru, vědomí sounáležitosti a odpovědnosti. Zpochybňuje se identita – civilizační, národní, regionální, rodinná, teď už dokonce i ta osobní a pohlavní. Mladým lidem je podsouváno, že jsou jedineční, že každý může být, čím chce. Proč asi? Atomizovaní jedinci se daleko lépe ovládají, lépe podléhají virtuální realitě, protože jim chybí zpětná vazba reálných lidí a ukotvení v nějaké skupině. Jistá míra subordinace je ale v životě nutná. Shluk nespolupracujících solitérů nebude nikdy tak efektivní jako secvičená a spolupracující skupina. Tak to bylo vždy. Vzpomeňme už na falangy, římské legie, které právě železnou disciplínou a kázní porážely mnohonásobně silnější armády, až ovládly celý tehdy známý a dostupný svět. Dnes se naopak na autority plive – v lidech potom sílí pocit, že si neumíme vládnout, že snaha o udržení národních států je zbytečná. Stále více se proto posouváme směrem, kdy nám budou už brzy vládnout nikým nevolení úředníci bez tváře. Nebo, nedej Bože, umělá inteligence. Obojí je stejně nebezpečné. Nikdy totiž nevíš, kdo, odkud a s jakými zájmy je vlastně řídí.

Pomohlo by znovuzavedení branné výchovy do škol?

Určitě. Děti se v tomto předmětu seznamovaly s důležitými hodnotami i s praktickými činnostmi v případě ohrožení. Linie branná výchova - Svazarm - vojenská příprava - základní vojenská služba měla svůj hluboký význam. Vylili jsme s vaničkou i dítě. Branná výchova, vedoucí děti k vlastenectví, respektu a disciplíně je důležitou součástí výchovy a přípravy všech vrstev společnosti na krizové situace.

Přiznám se, že vůbec nevím, do jakého krytu bych se měl v případě potřeby vydat. Nebo kde nafasovat plynovou masku či jiné ochranné prostředky. Existuje u nás vůbec něco na způsob Svazarmu či civilní ochrany?

Systém civilní obrany se opíral o armádu. V době rozdělení Československa disponovala pěti pluky civilní obrany, sloužícími jako distribuční střediska individuálních prostředků ochrany občanů a organizujícími jejich činnost v případě krizových situací. Do systému byly zapojeny i bezpečnostní složky, regionální a místní správy. Ale také třeba podniky - v každém byl vyškolený pracovník pro tyto případy – a rovněž školy a určení lidé v místě bydliště. Pluky civilní obrany se v rámci úspor zrušily: Kutná Hora a Varnsdorf zcela, z Bučovic se stal 74. lehký motorizovaný prapor, který plní často úkoly v rámci různých zahraničních misí. Úkoly civilní obrany a ochrany postupně přecházely na ministerstvo vnitra, konkrétně na Hasičský záchranný sbor a na další složky IZS, integrovaného záchranného systému. Jak v praxi tento zanedbávaný a dlouhodobě podfinancovaný systém funguje – nebo spíše nefunguje – jsi právě zcela přesně popsal. 95 % lidí nemá ani potuchy, co by v krizové situaci měli dělat. Neuvěřitelné.

Řada krytů civilní ochrany je dnes v dezolátním stavu

A ty víš?

Záleží na tom, o jaký typ ohrožení by šlo.

No, jak jsem říkal. Třeba takový, který by vyžadoval úkryt či použití plynových masek. Nebo je taková situace, na rozdíl od první studené války, spíše nepravděpodobná, a je třeba být připraven na zcela jiná ohrožení?

Nebezpečí plošného napadení civilního obyvatelstva otravnými látkami je stále velmi reálné. Jediným protiopatřením, který má dnes IZS k dispozici, je evakuace a uzavření napadené oblasti. Problém je, že v případě masového či plošného napadení není možno takovou operaci zabezpečit pouze složkami IZS bez spolupráce a pomocníků z řad civilního obyvatelstva. Školit tyto lidi až během napadení? Nemožné. Žasnu nad benevolencí státu k takovýmto klíčovým nedostatkům ochrany civilního obyvatelstva.

A jiné současné hrozby?

Mezi nejreálnější scénáře patří zejména totální výpadek elektřiny, takzvaný blackout. A pak útok na řídící systémy továren, elektráren, vodáren, tepláren, rozvodných sítí, komunikačních a datových toků nebo dopravní infrastruktury. Každý takový útok má sice definovaná protiopatření – včetně činnosti civilního obyvatelstva – akorát, že o nich nikdo kromě jejich tvůrců neví, a ani netuší, kde by se s nimi mohl seznámit.

Mezi jeden ze scénářů moderních hrozeb patří i totální výpadek elektřiny

Můžeš je stručně popsat?

Neexistují univerzální recepty. Platí, že třeba v případě delšího výpadku klíčových infrastruktur se bude každý občan opět muset začít starat o svou obživu. Se vším, co k tomu patří. Včetně zabezpečení půdy, osiva, péče a chovu domácího zvířectva, obnovení řemesel a sklizně bez pomoci velkých strojů. A nezbytné komunikace. Měli bychom vědět, respektive se opět naučit, jak si předávat zprávy prostřednictvím poslů či poštovních holubů. A protože budeme mít dost co dělat, abychom přežili, katastrofy na druhém konci světa už nás nebudou dále znepokojovat, protože bez médií a jejich informačních her se o nich ani nedozvíme. Ostatně i krasoduchové a sociální inženýři budou mít rázem úplně jiné starosti, než lidská práva nebo ochranu pětašedesáti typů pohlaví před diskriminací.

Díky za rozhovor. I když asi naše čtenáře zrovna radostně nenaladil. Už jsme s těmito tématy v minulosti začali a chceme se jim teď věnovat systematičtěji. Aby alespoň oni i já – no prostě MY jsme věděli víc.

Kdo jiný, než vlastenecký časopis by měl usilovat o to, aby obyvatelé jeho země byli na různé kritické situace správně připraveni?

Článek vyšel v měsíčníku MY 3/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

#MY32020 #Semín #Markvart #Armáda #Obrana

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon