Žijeme v bezvědomí!

Je tomu právě 15 let, co u nás skončila povinná vojenská služba. Mnozí to tehdy s radostí zapili. Jak však tento přelomový okamžik hodnotit s odstupem času a při zjištění, že česká armáda není v stavu naši zem účinně bránit? Vojenský odborník Petr Markvart nikoli bez důvodu bubnuje na poplach:

Trocha výcviku mládeži neuškodí

Oba jsme příslušníky generací, pro něž byla vojna spjata s dvouletým pobytem v ne vždy zrovna podnětném prostředí. Buzerace, občasná šikana, hloupá politická školení, ale na druhé straně také mnohá dodnes trvající kamarádství a zážitky, na které se vždycky rádo vzpomíná. Co u tebe z těchto pocitů a vzpomínek převládá?

Jednoznačně převažují pozitivní vzpomínky. Dodatečně, několik let po propuštění do civilu, jsem si uvědomil i to, co dobrého a důležitého mi pro můj další život vojna dala. Jako jedináčkovi a celoživotnímu solitérovi mi vštípila především smysl pro fungování v kolektivu lidí, za které nesu odpovědnost. I pro mou kariéru schopnost vést lidi, a je-li toho zapotřebí, též jim velet. A především schopnost subordinace vůči někomu nadřízenému, vůči autoritě. Tehdy jsme to tak neviděli a nadávali jsme na buzeraci, ztrátu času a vytržení z pohodlného civilního života. Takže převládá hlavně dodatečný pocit vděčnosti, že jsem mohl, protože musel vojnu absolvovat. Bylo to pro mne nesmírně důležité.

Tolik silných sdělení v jediné odpovědi… Zeptám se tedy jinak: Jsou k tomu všemu nutné celé dva roky souvislého vojenského cvičení?

Určitě stačí kratší doba, která by ostatně byla stačila i tenkrát. Velmi intenzivní čas přijímače a odborných kursů brzy vystřídala nuda a pocit zbytečně promarněného času. Nejsem vojenský plánovač, ale domnívám se, že 6 až 9 měsíců základního vojenského výcviku by bohatě stačilo. Další zvyšování odbornosti by bylo věcí následných cvičení záložáků.

Takže měla zůstat povinná vojna?

Ovšem, základní vojenská služba měla zůstat povinná. Kdo jenom trochu sleduje svět kolem nás, jasně vidí, že kromě standartních hrozeb přicházejí i nové bezpečnostní výzvy. Často se mluví o ovlivňování počasí, myslí a jednání lidí. Já bych k tomu přidal i odcizení politických elit ideálům vlasti a národního státu jako garanta základních zájmů jeho občanů. V takovém prostředí si nedovedu představit armádu jinou než takovou, která je složená z vlastenců ve zbrani.

Souvisí zrušení vojenské služby s pozdější přeměnou české armády na expediční sbor ve vzdálených zemích, často bývalých koloniích, s nimiž jsme nikdy neměli nic společného?

Jistěže souvisí. Naše armáda totiž nemá na výcvik branců, vojáků základní služby nebo záložáků čas ani kapacity. Většinu jejích dnešních operačních úkolů tvoří účast v takzvaných zahraničních misích, které ovšem nemají s obranou naší republiky a jejích zájmů pranic společného. Velkou část výcviku bojových jednotek zase tvoří scénáře typu „napadení hlídky u Bagrámu” nebo „pohraniční střet s ruskou armádou v Pobaltí”. To však není důvod, proč existuje naše armáda. Ten stanoví zákon o ozbrojených silách jako „přípravu k obraně ČR a její obranu proti vnějšímu napadení”. A vzhledem k současnému početnímu stavu našich ozbrojených sil si nedovedu představit, jak by tento základní úkol, podmiňující její existenci, zajistily bez účasti obyvatelstva této země.

Republikou aktuálně hýbe démonizace domobraneckých a vlasteneckých spolků. To je s tím, co říkáš, vlastně v ostrém protikladu.

Je to nepochopitelné. Čeho se dopouštějí tihle úctyhodní lidé, kteří se sami ve volném čase učí bránit svoje blízké a svou zem? Proč nemluvíme raději o tom, jaký zájem má Česká republika na účasti ve vojenských operacích, které ničí a udržují ve stavu chaosu celé regiony geograficky i kulturně nám vzdálené?

Nelze se pak divit všeobecně se šířícímu názoru, že cílem našich politických elit je učinit nás ve všech myslitelných ohledech bezbrannými…

Bohužel to tak vypadá. Nepochopitelné. Na základní schopnosti občanské obrany přece státy odjakživa stály.

Ostatně zkušenosti z vojenského výcviku by jistě byly užitečné i pro jiné životní situace, než je válečný konflikt. Zmínil jsi návyk na fungování v kolektivu či schopnost podřizovat se autoritě – jinými slovy smysl pro řád, disciplínu a vědomí, že se svět netočí jen kolem mě.

Atomizovaní jedinci se daleko lépe ovládají

Jednoznačně. V našem světě prudce ubývá smyslu pro týmovou hru, vědomí sounáležitosti a odpovědnosti. Zpochybňuje se identita – civilizační, národní, regionální, rodinná, teď už dokonce i ta osobní a pohlavní. Mladým lidem je podsouváno, že jsou jedineční, že každý může být, čím chce. Proč asi? Atomizovaní jedinci se daleko lépe ovládají, lépe podléhají virtuální realitě, protože jim chybí zpětná vazba reálných lidí a ukotvení v nějaké skupině. Jistá míra subordinace je ale v životě nutná. Shluk nespolupracujících solitérů nebude nikdy tak efektivní jako secvičená a spolupracující skupina. Tak to bylo vždy. Vzpomeňme už na falangy, římské legie, které právě železnou disciplínou a kázní porážely mnohonásobně silnější armády, až ovládly celý tehdy známý a dostupný svět. Dnes se naopak na autority plive – v lidech potom sílí pocit, že si neumíme vládnout, že snaha o udržení národních států je zbytečná. Stále více se proto posouváme směrem, kdy nám bu