Zrádci aneb zločin a trest

9. května 1945, před pětasedmdesáti roky, skončila v Evropě druhá světová válka. Skončila tam, kde fakticky – obsazením Čech a Moravy Hitlerem – začala. Němci sice podepsali kapitulaci o den dříve, v Praze se však stále bojovalo. Teprve příjezd Rudé armády, jíž velel maršál Ivan Stěpanovič Koněv (který těsně předtím dobyl Berlín), znamenal definitivní konec německého vojenského odporu. Nešlo o žádnou formalitu. Při osvobozování Prahy zahynulo na tři tisíce Pražanů a padlo nebo bylo zraněno více než padesát tisíc sovětských vojáků. Přesto v poslední době někteří současní politici začali tuto jednoznačnou kapitolu našich dějin zpochybňovat.

Andrej Andrejevič Vlasov s říšským vůdcem SS a šéfem gestapa Heinrichem Himmlerem

Došlo to až tak daleko, že ve snaze získat mediálně podporované protiruské ostruhy, začali někteří tvrdit, že Prahu vlastně osvobodil Hitlerův generál Vlasov a jeho muži. Jo, to se to bojuje od stolu ze starostenských a poslaneckých kanceláří! Tři čtvrtě století poté, co dědům a rodičům těchto „statečných“ mystifikátorů přinesli za nezměrných obětí svobodu a vůbec „právo na existenci“ milióny skutečných hrdinů protihitlerovské koalice – ti sovětští na prvním místě, si chtějí tito malí zbabělci také trochu „zabojovat“. Kdo tedy byl generál Vlasov, kterému v jedné pražské části nyní dokonce postavili pomník?

Andrej Andrejevič Vlasov byl jednoduše řečeno zrádce. Tím hůř, že na začátku války (i před ní) býval jedním z nejlepších velitelů Rudé armády. Ověnčen řády a medailemi mohl být, a za jiných okolností by jistě i byl, vítězem nad Berlínem, stejně jako maršálové Žukov a Koněv. V bitvě u Leningradu byl však zajat a – ve snaze zachránit si život – prostě zradil. Dal se do služeb Goebelse, který jej chtěl využít především propagandisticky – právě tak, jako někteří jeho současní „dědici“ v naší politice. Pro tento účel vytvořil „Russische Befreiungsarmee“ neboli Ruskou osvobozeneckou armádu (ROA).

Zradíš jednou, zradíš vždycky

Postupně do ní naverboval několik desítek tisíc zoufalců z řad zajatých sovětských vojáků, kteří se vzdali Němcům v průběhu Velké vlastenecké války. Právě tak jako Vlasov zradili svou vlast a v zajateckých táborech podepsali přihlášku do jeho jednotek. V ní se zavázali, že budou spolu s Hitlerem bojovat za vítězství Velkoněmecké říše.

Němci jim sice nevěřili, ale bylo dost míst, ve kterých mohli nahradit jejich pomocné síly, a ty pak jako vojáky poslat na východní frontu. Dělali tedy kuchaře, šoféry, pomocníky u polní policie, uklízeče, zdravotníky a jiné pomocné práce u německých jednotek, takzvané Hilfswillige (HWI). Jak ovšem ubývalo Hitlerovi vojáků, dostali povolení sestavovat i menší bojové oddíly, většinou pod velením SS.

Rekrutovala se z nich postupně ovšem i speciální komanda zločinců do protipartyzánských jednotek v Bělorusku, do trestných komand a na nejhorší špinavou práci proti civilnímu obyvatelstvu – třeba při potlačení povstání ve Varšavě a na dalších místech. Jeho policejní jednotka SS měla být i spoluúčastníkem banderovského ukrajinského komanda při vyvraždění obce Český Malín u Rovna. Nejhorší však byla 29. granátnická divize Waffen SS u Vitebska a v Polsku, takzvaná Kaminského brigáda. Vlasovovi hrdlořezové drancovali, znásilňovali a vraždili. Za zmíněného varšavského povstání ve Varšavě (při takzvaném Ochotském masakru) to bylo nejméně deset tisíc žen a dětí. Jejich velitel byl dokonce na Himmlerův rozkaz zastřelen za loupež cenností. Zbytky těchto zločinců a vrahů z 30. granátnické divize SS byly pak převedeny do Buňačenkovy divize, která se nakonec v Praze pokusila znovu zradit – tentokrát Němce – a zapojit se do květnového Pražského povstání.

Členové Ruské osvobozenecké armády v Praze

Dvojitě slepá ulička

Příležitost k formování a výcviku samostatných armádních jednotek a zbraň do ruky dostali Vlasovci teprve v listopadu 1944, kdy už bylo jasné, že Němcům zvoní umíráček. To se najednou hitlerovští potentáti začali bratříčkovat s veliteli sovětských zrádců a slibovali jim modré z nebe, když nasadí svůj kanónenfutr do děr na východní frontě. Vlasov byl jmenován velitelem armády složené ze tří pěchotních divizí, měl také menší letectvo (33 letadel) a důstojnickou školu.

Tomu všemu ale (brzy po zajetí) předcházelo Goebbelsem nadiktované prohlášení generála Vlasova o „boji za svobodu proti komunistickému stalinskému Rusku“. To ovšem nemohl brát nikdo z jeho vojáků vážně. Dobře věděli, že je nacisté považují za podlidi, že pokud Hitler válku vyhraje, budou v lepším případě sloužit jako otroci německých kolonistů nebo na daleké Sibiři postupně vymřou. Němci se netajili tím, že bojují za životní prostor pro svou rasu Nadlidí, boj proti komunistům byl jen pustou frází. Pro všechny slovanské národy to byla otázka života a smrti. V tom spočívá nejhorší aspekt jejich zrady. Vlasovci se prostě postavili na stranu vrahů vlastních národů – a pak už nebylo cesty zpět. Věděli, že byli celou protihitlerovskou koalicí označeni jako váleční zločinci a že po válce, pokud ji přežijí, budou vydáni Sovětskému svazu, aby byli souzeni za vlastizradu. Svou zradou se dostali do dvojitě slepé uličky, z níž nebylo úniku. Pokus při Pražském povstání to doložil v praxi.

Generál Vlasov cvičil svůj armádní sbor ROA se skutečnými zbraněmi až od podzimu 1944. Vyslat je do bojů se Himmler odvážil teprve tři měsíce před koncem války a nasadil je až v poslední linii před Berlínem, u soutoku Odry a Nisy. První a zároveň poslední regulérní boj ROA trval pouze jeden den, poté sbor kvapně ustoupil na jih a měl být použit k obraně Brna. Jenže to už byl čas na zradu číslo dvě.

Bojová první divize generála Buňačenka se odtrhla a pod jeho velením táhla na Prahu a na západ v naději, že ji americká armáda přece jen – navzdory dohodám – nevydá Stalinovi. Buňačenko odmítl další podřízenost Vlasovovi, a pokusil se využít příležitosti zapojit se do pražského povstání, aby získal alespoň jakés takés „zásluhy“. Vlasov naopak postupoval s většinou svých jednotek a štábem do jižních Čech. S pomocí bojující Praze nesouhlasil, protože mu bylo jasné, že takový malý odpustek jej od trestu za vlastizradu nezachrání.

Vlastně je tedy vůbec nesmysl mluvit v souvislosti s Pražským povstáním o Vlasovovi či Vlasovcích. Když už, měla by být řeč o Buňačenkovi. Jenže to by se našim dnešním křivičům historie k propagandě moc nehodilo. Vlasov je pojem, který ještě mají starší generace v paměti. Nějaký Buňačenko? Koho by zajímal? Goebbels by jim to schválil.

Vlasov na Pražském hradě 14. listopadu 1944, tehdy ještě jako spojenec okupantů