Zrádci aneb zločin a trest

9. května 1945, před pětasedmdesáti roky, skončila v Evropě druhá světová válka. Skončila tam, kde fakticky – obsazením Čech a Moravy Hitlerem – začala. Němci sice podepsali kapitulaci o den dříve, v Praze se však stále bojovalo. Teprve příjezd Rudé armády, jíž velel maršál Ivan Stěpanovič Koněv (který těsně předtím dobyl Berlín), znamenal definitivní konec německého vojenského odporu. Nešlo o žádnou formalitu. Při osvobozování Prahy zahynulo na tři tisíce Pražanů a padlo nebo bylo zraněno více než padesát tisíc sovětských vojáků. Přesto v poslední době někteří současní politici začali tuto jednoznačnou kapitolu našich dějin zpochybňovat.

Andrej Andrejevič Vlasov s říšským vůdcem SS a šéfem gestapa Heinrichem Himmlerem

Došlo to až tak daleko, že ve snaze získat mediálně podporované protiruské ostruhy, začali někteří tvrdit, že Prahu vlastně osvobodil Hitlerův generál Vlasov a jeho muži. Jo, to se to bojuje od stolu ze starostenských a poslaneckých kanceláří! Tři čtvrtě století poté, co dědům a rodičům těchto „statečných“ mystifikátorů přinesli za nezměrných obětí svobodu a vůbec „právo na existenci“ milióny skutečných hrdinů protihitlerovské koalice – ti sovětští na prvním místě, si chtějí tito malí zbabělci také trochu „zabojovat“. Kdo tedy byl generál Vlasov, kterému v jedné pražské části nyní dokonce postavili pomník?

Andrej Andrejevič Vlasov byl jednoduše řečeno zrádce. Tím hůř, že na začátku války (i před ní) býval jedním z nejlepších velitelů Rudé armády. Ověnčen řády a medailemi mohl být, a za jiných okolností by jistě i byl, vítězem nad Berlínem, stejně jako maršálové Žukov a Koněv. V bitvě u Leningradu byl však zajat a – ve snaze zachránit si život – prostě zradil. Dal se do služeb Goebelse, který jej chtěl využít především propagandisticky – právě tak, jako někteří jeho současní „dědici“ v naší politice. Pro tento účel vytvořil „Russische Befreiungsarmee“ neboli Ruskou osvobozeneckou armádu (ROA).

Zradíš jednou, zradíš vždycky

Postupně do ní naverboval několik desítek tisíc zoufalců z řad zajatých sovětských vojáků, kteří se vzdali Němcům v průběhu Velké vlastenecké války. Právě tak jako Vlasov zradili svou vlast a v zajateckých táborech podepsali přihlášku do jeho jednotek. V ní se zavázali, že budou spolu s Hitlerem bojovat za vítězství Velkoněmecké říše.

Němci jim sice nevěřili, ale bylo dost míst, ve kterých mohli nahradit jejich pomocné síly, a ty pak jako vojáky poslat na východní frontu. Dělali tedy kuchaře, šoféry, pomocníky u polní policie, uklízeče, zdravotníky a jiné pomocné práce u německých jednotek, takzvané Hilfswillige (HWI). Jak ovšem ubývalo Hitlerovi vojáků, dostali povolení sestavovat i menší bojové oddíly, většinou pod velením SS.

Rekrutovala se z nich postupně ovšem i speciální komanda zločinců do protipartyzánských jednotek v Bělorusku, do trestných komand a na nejhorší špinavou práci proti civilnímu obyvatelstvu – třeba při potlačení povstání ve Varšavě a na dalších místech. Jeho policejní jednotka SS měla být i spoluúčastníkem banderovského ukrajinského komanda při vyvraždění obce Český Malín u Rovna. Nejhorší však byla 29. granátnická divize Waffen SS u Vitebska a v Polsku, takzvaná Kaminského brigáda. Vlasovovi hrdlořezové drancovali, znásilňovali a vraždili. Za zmíněného varšavského povstání ve Varšavě (při takzvaném Ochotském masakru) to bylo nejméně deset tisíc žen a dětí. Jejich velitel byl dokonce na Himmlerův rozkaz zastřelen za loupež cenností. Zbytky těchto zločinců a vrahů z 30. granátnické divize SS byly pak převedeny do Buňačenkovy divize, která se nakonec v Praze pokusila znovu zradit – tentokrát Němce – a zapojit se do květnového Pražského povstání.

Členové Ruské osvobozenecké armády v Praze

Dvojitě slepá ulička

Příležitost k formování a výcviku samostatných armádních jednotek a zbraň do ruky dostali Vlasovci teprve v listopadu 1944, kdy už bylo jasné, že Němcům zvoní umíráček. To se najednou hitlerovští potentáti začali bratříčkovat s veliteli sovětských zrádců a slibovali jim modré z nebe, když nasadí svůj kanónenfutr do děr na východní frontě. Vlasov byl jmenován velitelem armády složené ze tří pěchotních divizí, měl také menší letectvo (33 letadel) a důstojnickou školu.

Tomu všemu ale (brzy po zajetí) předcházelo Goebbelsem nadiktované prohlášení generála Vlasova o „boji za svobodu proti komunistickému stalinskému Rusku“. To ovšem nemohl brát nikdo z jeho vojáků vážně. Dobře věděli, že je nacisté považují za podlidi, že pokud Hitler válku vyhraje, budou v lepším případě sloužit jako otroci německých kolonistů nebo na daleké Sibiři postupně vymřou. Němci se netajili tím, že bojují za životní prostor pro svou rasu Nadlidí, boj proti komunistům byl jen pustou frází. Pro všechny slovanské národy to byla otázka života a smrti. V tom spočívá nejhorší aspekt jejich zrady. Vlasovci se prostě postavili na stranu vrahů vlastních národů – a pak už nebylo cesty zpět. Věděli, že byli celou protihitlerovskou koalicí označeni jako váleční zločinci a že po válce, pokud ji přežijí, budou vydáni Sovětskému svazu, aby byli souzeni za vlastizradu. Svou zradou se dostali do dvojitě slepé uličky, z níž nebylo úniku. Pokus při Pražském povstání to doložil v praxi.

Generál Vlasov cvičil svůj armádní sbor ROA se skutečnými zbraněmi až od podzimu 1944. Vyslat je do bojů se Himmler odvážil teprve tři měsíce před koncem války a nasadil je až v poslední linii před Berlínem, u soutoku Odry a Nisy. První a zároveň poslední regulérní boj ROA trval pouze jeden den, poté sbor kvapně ustoupil na jih a měl být použit k obraně Brna. Jenže to už byl čas na zradu číslo dvě.

Bojová první divize generála Buňačenka se odtrhla a pod jeho velením táhla na Prahu a na západ v naději, že ji americká armáda přece jen – navzdory dohodám – nevydá Stalinovi. Buňačenko odmítl další podřízenost Vlasovovi, a pokusil se využít příležitosti zapojit se do pražského povstání, aby získal alespoň jakés takés „zásluhy“. Vlasov naopak postupoval s většinou svých jednotek a štábem do jižních Čech. S pomocí bojující Praze nesouhlasil, protože mu bylo jasné, že takový malý odpustek jej od trestu za vlastizradu nezachrání.

Vlastně je tedy vůbec nesmysl mluvit v souvislosti s Pražským povstáním o Vlasovovi či Vlasovcích. Když už, měla by být řeč o Buňačenkovi. Jenže to by se našim dnešním křivičům historie k propagandě moc nehodilo. Vlasov je pojem, který ještě mají starší generace v paměti. Nějaký Buňačenko? Koho by zajímal? Goebbels by jim to schválil.

Vlasov na Pražském hradě 14. listopadu 1944, tehdy ještě jako spojenec okupantů

Zrada číslo dvě

Sergej Kuzmič Buňačenko byl plukovník Rudé armády a velitel 389. divize na Kavkaze. Pro zbabělost před nepřítelem měl být zastřelen, ale nakonec dostal druhou šanci. Stal se velitelem 89. střelecké brigády. Jenže jej zajali Rumuni a předali ho Němcům. Zrada mu nečinila potíže: podepsal to Vlasovovi, ten jej jmenoval generálem, náčelníkem důstojnické školy ROA a spojovacím důstojníkem k SS ve Francii. Po vylodění spojenců v Normandii zorganizoval z ustupujících Němců pluk a úspěšně se bránil západním spojencům, za což dostal od Hitlera železný kříž. Na podzim 1944 dostal k dispozici 1. divizi ROA, do níž převzal zbytek 1 200 hrdlořezů po Kamiňském z Polska a dalších protipartyzánských skupin, tedy specialistů SS. To byly „kádry“, s nimiž přitáhl do Prahy. Jeho divize stála na začátku května 1945 mezi Berounem a Rakovníkem. A jak probíhala Buňačenkova „zrada číslo dvě“? Podle vojenských záznamů asi takto:

2. května jeho štáb u Berouna kontaktovali dva kapitáni naší armády a o den později kapitán Rédl, velitel osobní stráže protektorátního prezidenta Háchy a tajný vyslanec štábu vznikajícího pražského povstání. U jednání byl i člen jeho štábu major Alexejev, tajný důstojník ruské zpravodajské služby, který pak o jednání pravidelně informoval Koněvův štáb v Berlíně. Nepotvrzenou zprávou je tvrzení ruského novináře Perčorka, že Vlasov poslal ke Koněvovi depeši, zda Stalin jeho armádě odpustí zločiny, když budou držet Prahu do jeho příchodu Rudé armády. To však zůstalo zcela bez odpovědi, a Vlasov proto Buňačenkovi vojenský vstup do povstání v Praze zakázal.

6. května poslal generál Kutlvašr z povstaleckého štábu Rédla k Buňačenkovi znovu, a Buňačenko se rozhodl, že vstoupí do bojů proti svým esesáckým kámošům. Následující den proto vyrazil ve třech proudech do Prahy, kde se jeho pluky zúčastnily převážně těchto bojů:

- Od Berouna postupoval jeho 1., 3. a 4. pluk směrem k Ruzyni a objektům letiště, další část přes Mořinu a Řeporyje do Jinonic, kde se spojily s 2. plukem z údolí Berounky, a v továrním komplexu Waltrovka rozbalil svůj štáb až do 8. května. 1. pluk postupoval dále přes Smíchov na Zbraslav.

- 4. pluk postupoval dále na Smíchov, Strahov, Petřín, mimo německou posádku Hradčan, Němci se uchytili v Dejvicích.

- 1. pluk obsadil Jiráskův a Palackého most, jeho část zůstala v Řeporyjích.

- 2. pluk svedl těžké ústupové boje od Zbraslavi na Lahovice, Slivenec a Zlíchov proti jednotce SS Walenstein. Němci vyklidili ruzyňské letiště.

Následovala krátká pauza, kdy Němci v Remeši kapitulovali, v Praze ale nikoliv, protože to pro ně byla hlavní ústupová cesta (pro armádu i civilisty) před Rudou armádou na západ.

Štáb pražského povstání žádal vysílačkou Londýn o pomoc bojující Praze, oficiální reakce však nepřišla. Bylo jasné, že platí spojenecké dohody a bude se čekat na Rudou armádu z Berlína.

V pondělí se Buňačenkův 1. pluk stáhl přes centrum, Vinohrady a Strašnice směrem k Pankráci. 4. pluk ostřeloval Petřín děly od Zlíchova. 3. pluk postupoval od Ruzyně do Dejvic.

Generál ROA Sergej Kuzmič Buňačenko

Zločin a trest

Buňačenko s centrem povstání v podstatě nespolupracoval. Většinou postupoval samostatně či po dohodách s místními povstalci. Chtěl ovládnout řízení povstání sám, a v bláhové naději, že zrada a zločiny zůstanou nepotrestány, chtěl předat Prahu Rudé armádě osobně.

Vyslal parlamentáře kapitána Antonova s dopisem k Frankovi, aby se vzdal do jeho rukou, ten mu však ani neodpověděl. Kopii dopisu ovšem poslal i štábu povstání, a ten s ním okamžitě přerušil spolupráci. Vzkázal mu, že jeho boj je pouze soukromým bojem ROA a její vlastní záležitostí.

Na pražském velitelství vyzval plukovník Heřman Buňačenkova zástupce podplukovníka Archipova, aby opustili centrum města. Josef Smrkovský jako zástupce KSČ vzkázal Buňačenkovi, že jeho jednotky bojují jen samy za sebe, aby získali odpustek za zločiny a vojenskou zradu své země, takže velení povstání s nimi jako válečnými zločinci odmítá spolupracovat.

Generál Kutlvašr však ve štábu komunisty přehlasoval a uzavřel s ROA dohodu, že souhlasí s jejich bojem proti Němcům, ale samostatně. Jenže to už bylo pozdě. Ve 23 hodin vydal generál Buňačenko rozkaz ke stažení z Prahy a k urychlené evakuaci k Američanům na západ. V Praze zůstal pouze menší dělostřelecký oddíl dobrovolníků, kteří bojovali dále s povstalci až do příchodu Rudé armády. Také marně. 10 května byli spolu s raněnými ROA na Olšanech postříleni Rudoarmějci a pochováni do dvou hromadných hrobů.

Zadní jednotky byly při ústupu na západ částečně rozprášeny partyzány a postříleny, hlavní voj přesto dorazil mezi Rokycanami a Strakonicemi k Američanům. Také marně. Ti celou divizi včetně dalších částí, i s Vlasovem v čele, podle dohody spojenců předali Rudé armádě. Důstojníci a hlavní váleční zločinci SS byli zastřeleni na místě, ostatní zrádci putovali na Sibiř.

Hlavní velitelé Vlasov, Buňačenko a další včetně členů štábu byli souzeni v Moskvě, odsouzeni za vlastizradu k smrti a oběšeni v moskevské věznici Butyrky.

Zločin a trest tak byl v plném slova smyslu naplněn. Vlastizrada – zvláště za války – je zločin z nejstrašnějších. Něco takového by mělo být napsáno na pomníku „Vlasovcům“.

Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

#MY52020 #Válka #Jurman #Nacismus #Vlasov

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon