Zbabělá pomníková válka

Periodické ničení pomníků v našich novodobých dějinách zpravidla nevypovídá o naší síle, ale spíše o slabosti. S mnoha památníky či sochami je totiž spojen příběh o nás, jemuž se někteří bojí pohlédnout do očí. A tak boří, podobni fanatickým islamistům v Sýrii – a právě tak jako oni tím o sobě zanechávají příznačnou výpověď. Také druh „památníku“.

V sobotu před Květnou nedělí jsem se svým starším synem navštívil bývalý památník Antonína Švehly a buditelů selského lidu na vrchu Panák u obce Ždánice na Kouřimsku. Několikrát přejmenovaný, ideově přesměrovaný a notně zchátralý monument skrytý v lesním porostu mě přivedl k úvahám nad podivnou neřestí, kterou je u nás dlouhodobě zamořen veřejný život, totiž mimořádnou oblibou zástupných politických válek o sochy a pomníky. Vedení Prahy 6 odstranilo téhož dne sochu sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, symbolu osvobození naší vlasti v roce 1945. Na absurdních osudech těchto bronzových či kamenných svědků doby jsou dobře vidět zákruty těchto náhražkových politických konfliktů.

Také Švehlův památník u Ždánic musel čelit nepřízni doby

ODPUSŤ, ŠVEHLO

Dva roky po předčasné smrti Antonína Švehly, jednoho ze zakladatelů Československé republiky, jehož zásluhy o stát jsou srovnatelné s Masarykovými, přišel agrární dorost s myšlenkou vybudovat mu památník na návrší, z něhož je možné přehlédnout značnou část „Prokůpkova kraje“. Tak si úrodné Kouřimsko a Kolínsko tehdy říkalo podle dalšího ze strůjců politického procitnutí venkova a rodáka z nedalekých Kutlíř, Adolfa Prokůpka, jenž zemřel rok po Švehlovi.

Základní kámen památníku byl položen na svátek svatého Václava, kdy navíc (podle jedné ze dvou nejpravděpodobnějších datací) uplynulo přesně tisíc let od jeho zavraždění, tedy v sobotu 28. září 1935. Dokončen a slavnostně odevzdán veřejnosti byl již za necelý rok, 21. června 1936. Ačkoli Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, známější pod předválečným názvem Agrární strana, tou dobou vedla vládu, nepodílel se státní rozpočet na stavbě ani korunou. Celá byla uhrazena z darů jednotlivců a venkovských družstevních záložen, náklady však významně pomohla snížit dobrovolná práce sedláků z širokého okolí bez nároku na odměnu.

Autorem projektového návrhu byl architekt Oktáv Koutský, bronzovou bustu Antonína Švehly umístěnou uprostřed monumentu vytvořil sochař Cyril Zatloukal. Akropoli uzavírá půlkruhový oblouk, který je nesen šesti vysokými sloupy z žernovské žuly, na nichž byly umístěny bronzové reliéfy posmrtně připomínající jména šesti Švehlových předchůdců, spolupracovníků a stranických kolegů: Jana Antonína Prokůpka, Adolfa Prokůpka, Stanislava Kubra, Alfonse Šťastného, Otakara Srdínka a Bohumíra Bradáče. Oblouk nesl nápis: „TĚM, KDO SE ZASLOUŽILI O HOSPODÁŘSKOU A POLITICKOU SVOBODU ZEMĚDĚLSKÉHO LIDU“.

Podoba Švehlova památníku po konci druhé světové války

V původní podobě a plné kráse se památník skvěl pouhá tři léta. Po německé okupaci v roce 1939 odtud zmizela Švehlova busta a byly odsekány reliéfy se jmény jeho druhů na sloupech. Po osvobození v roce 1945 již nebyl zájem obnovit památník v původní podobě, neboť politický obchod promítnutý do Košického vládního programu zakázal obnovu Agrární strany. Monumentální dílo bylo využito jako podklad pro snadné a levné pořízení důstojného památníku obětí nacismu a druhé světové války. Stačilo upravit zanedbané a zarůstající okolí, na místo původně vyhrazené Švehlově bustě usadit žulový obelisk se jmény obětí z kolínského okresu a nahradit nápis na oblouku jiným, který ozřejmil nové poselství. Takřka přesně po deseti letech, v den výročí Husova upálení 6. července 1946, bylo přejmenované a přepracované Koutského dílo podruhé odevzdáno veřejnosti. Avšak ani tato jeho tvář se dlouho netěšila přízni mocných. Kámen úrazu byl v tom, že převážná část jmen vytesaných do obelisku patřila Židům, kteří se nevrátili z koncentračních táborů. Jakmile mezinárodní komunistické hnutí prodělalo svůj druhý obrat od „židobolševismu“ k jeho dialektickému popření, jež roku 1952 označilo za boj proti sionismu, byla všechna vytesaná jména přebroušena a obelisk opatřen novým obecně formulovaným věnováním.

Ždánický památník od šedesátých let zvolna pustl a byl stále osiřelejší. V letech 1975 až 1982 se jej Okresní národní výbor opakovaně pokoušel zrušit, postavit obětem okupace a války nový na vhodnějším místě, a ždánickou akropoli upravit pouze na turistickou vyhlídku. Normalizační komunisté celkem správně argumentovali, že místo nemá žádný vztah ani k Druhému odboji, ani k dělnickému hnutí, ve kterých tehdejší ideologická optika spatřovala siamská dvojčata. Vše ale nakonec zůstalo při starém. Co je ovšem ze všeho nejsmutnější – nic se nezměnilo ani v posledních třiceti letech, kdy už bylo alespoň teoreticky možné změnit leccos. Padlé a nacisty umučené si zde nikdo nepřipomíná, k obnově původní podoby a smyslu památníku se nikdo nemá. A zub času neúprosně hlodá.

Dejvičtí hoši pouze chtějí okázale demonstrovat svou rusofobii

INTERBRIGADISTÉ Z DEJVIC

Obrazoborecký zápal dejvické radnice, to už je silnější káva. Slyšeli jsme od nich ledacos: socha maršála Koněva byla odhalena až v osmdesátých letech za sovětské okupace, její umělecká hodnota je nevalná, Koněv přišel do Prahy prakticky po boji, v roce 1956 potlačoval maďarské povstání, byl to komunista, a tak podobně. K této snůšce průhledných výmluv lze poznamenat jen tolik, že dotyčná socha jako každá jiná je symbol, a to symbol výmluvný a srozumitelný. Je úplně jedno, že na maršála Koněva v Praze zbylo už jen vyčištění bitevního pole (při němž ovšem padlo nebo bylo zraněno na padesát tisíc Rudoarmějců). Hlavní je, že řídil u nás i v sousedních zemích rozhodující bojové operace, které vedly k vítězství nad Němci.

V tomto smyslu je také úplně lhostejné, zda se účastnil invaze do Maďarska v roce 1956. Jako voják především plnil rozkazy, o invazi rozhodl Nikita Chruščov. Ano, tentýž, který dvě léta předtím daroval Krym Ukrajině, v jejímž lůně by ho všichni ti dnešní Rusobijci tak rádi opět viděli. A i kdyby se maršál v Maďarsku rozparádil víc, než musel, není to také jedno? Žižkova socha na Vítkově stojí jako symbol české neporazitelnosti, kterou navždy spojil se svým jménem, a nikoho soudného nenapadne ji bourat jen proto, že se jednooký hejtman obvykle nezastavil ani před vražděním žen a dětí.

Dojde také na Jana Žižku?

Zcela zjevné je, že dejvickým „svazákům“ nejde v žádném případě o antikomunismus, jehož vzedmutá vlna čistila v devadesátých letech náměstí a parky od Leninů, Gottwaldů a dalších povinných ornamentů komunistických časů. Kdyby tomu tak alespoň zčásti bylo, museli by především přejmenovat náměstí Interbrigády, na němž Koněvova socha donedávna stála. Jakkoli mohli mnozí vstupovat do Interbrigád s čistými úmysly, skutečností zůstává, že se jednalo o ozbrojenou pěst Komunistické internacionály pro vývoz revoluce. Dejvičtí „hoši a děvčata“ pouze chtějí okázale demonstrovat svou „pokrokovou rusofobii“, popíchnout a urazit Rusko, neboť tím se dnes v určitých kruzích upevňuje společenský status. Škodami, které tím působí celému státu, si hlavu nelámou. Budou Rusové ochotni i nadále spolupracovat při obnově hrobů a památníků našich legionářů, jež byly za sovětských časů odsouzeny k zániku? Po tomhle ubohém aktu politického primitivismu bych se tomu hodně divil.

Rád bych se dočkal doby, kdy se o sochách a pomnících bude rozhodovat rozumně a s nadhledem. Kdy se na ždánickou akropoli vrátí Antonín Švehla a do Dejvic zase Ivan Stěpanovič Koněv. I kdyby slavný maršál shlížel ze svého podstavce na náměstí, které už ponese jiné jméno.

Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

#MY52020 #Dvořák #Historie #Válka #Pomník

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon