Až co řekne Berlín

Profesor sociologie Jan Keller je jednou z nejviditelnějších tváří levice. Ovšem té „staré dobré“ levice, která ctila klíčovou roli tradiční rodiny v národním státu a přirozeném řádu světa. Proto víc než pravici byla trnem v oku levičáckým revolucionářům. U nás ji nejprve zničili „gottwaldovci“, a když se po listopadovém převratu již téměř vzkřísila, dostala další direkt od „městských liberálů“ – radikálních levičáků a revolucionářů současných.

Bývalý europoslanec Jan Keller

Rozhovor s bývalým europoslancem za ČSSD, autorem mnoha odborných publikací a ostatně také držitelem státního vyznamenání Janem Kellerem vznikl v době vrcholící epidemie koronaviru, která výrazně omezila chod celé České republiky. Nemohli jsme se proto vyhnout otázkám, které tato událost nečekaně nastolila. A jak rozeznáte muže, který se hlásí ke standardní levici či pravici od těch, kteří to ve svém revolučním fanatismu jenom neúspěšně předstírají? Obvykle má smysl pro humor.

Věříte lidové moudrosti, že všechno zlé je pro něco dobré?

Je to moudrost, kterou si člověk připomíná, když ho něco zlého potká. I když si nejsem tak úplně jistý, jestli je ten výrok stoprocentně pravdivý, člověku psychicky pomáhá, a to hlavně v případě drobných osobních patálií. Neznám ale nikoho, kdo by se jím utěšoval třeba v případě tragické smrti blízké osoby.

Jasně, ale asi tušíte, kam mířím: Může nám epidemie a vše, co s ní souvisí teď i v budoucnosti, nakonec přinést i něco pozitivního?

I v tom jsem poměrně skeptický. Pokud by epidemie a hromadná úmrtí přinášely něco dobrého, muselo by být lidstvo po morových ranách středověku dnes už naprosto dokonalé. Ale na druhé straně je naděje, že koronavirus, který je prý něco mezi lehkou chřipkou a plicním morem, v něčem pozitivní dopady mít může. Lidé si třeba konečně uvědomí, že národní stát je jediná instituce, která je alespoň teoreticky schopna obyvatelstvo chránit. Pokud by se naplnily sny progresivních liberálů o světové vládě, už bychom tady možná nebyli a tenhle rozhovor by se nekonal. Druhé pozitivum vidím v tom, že to vše přece jen prověří schopnost států podobným nebezpečím čelit, pokud by nás v budoucnu ohrozila choroba ještě závažnější. Mnohé země, které si o sobě myslely, jak jsou úžasně vyspělé, mají teď o čem uvažovat.

Obálka zatím poslední knihy Jana Kellera "Společnost věčného mládí" z roku 2019

Váš žertovný výraz „něco mezi lehkou chřipkou a plicním morem“ je skoro definicí sporu o tuto epidemii ve veřejném prostoru…

Četl jsem nějakou lékařskou zprávu, ve které se konstatuje, že nemoc způsobená koronavirem je zhruba desetkrát infekčnější než chřipka a zhruba jen z desetiny tak infekční jako klasický mor. Z toho vyplývá, že hlasatelé lehké chřipky tu chorobu desateronásobně podceňují a hlasatelé moru desateronásobně přeceňují. Statistik by tedy řekl, že v průměru bude ten odhad naprosto přesný.

Nevypovídají ty ostře odlišné postoje spíše něco o jejich zastáncích?

Patrně ano, v kritických situacích se charaktery vybarvují často až nepříjemně ostře. Ale netroufám si to hodnotit. To je otázka spíše pro psychologa a v některých případech, které si zase netroufám uvést, rovnou pro psychiatra.

Jak hodnotíte přijatá opatření české vlády?

Pokud bych se měl zachovat jako správný generál po bitvě, musel bych konstatovat, že opatření měla být přijata o nějaké dva týdny dříve. Na druhou stranu je dobré připomenout, že ani nejzarytější kritici vlády nedokážou uvést jedinou zemi, která zareagovala včas, přiměřeně, anebo dokonce s předstihem. Když si některé z těch nejvášnivějších kritiků vybavím, jsem docela rád, že nejsou zrovna u vlády. Dost možná se tím zachránilo mnoho lidských životů.

Ještě důležitější možná budou kroky vlády po odeznění epidemie...

Rozhodně nechci sýčkovat, ale možná by bylo přesnější říci „po odeznění první vlny epidemie“. Zatím to vypadá, že žádná ze zasažených zemí, což už jsou s výjimkou několika ostrovních států v Tichomoří prakticky všechny, není z epidemie venku (rozhovor proběhl na začátku dubna, pozn. redakce). Až se zdravotní situace jakžtakž stabilizuje, bude třeba resuscitovat ekonomiku. Netroufám si tipovat, kdy bude možno přesunout ji z ARO na jednotku intenzivní péče. Ale to zatím nedovedou odhadnout ani ekonomové.

Jan Keller při přebírání státního vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana

Na jedné straně by stát měl pomoci, na straně druhé není státní pokladna bezedná...

Z tohoto dilematu vyplývá, že by stát měl pomáhat přednostně tam, kde by byly dopady na společnost v případě absence státní pomoci dražší, než na kolik přijde samotná pomoc. To je sice obtížné zadání, ale věřím, že tohle ekonomové alespoň přibližně spočítat dokáží. Přišla doba, kdy si mohou otestovat, nakolik exaktní je jejich disciplína. Sám jsem zvědav, jak tento test dopadne. Pokud se ekonomové nestrefí, mohou se státu jeho úspory pořádně prodražit.

Úsporným opatřením se ovšem vláda v dalších měsících a nejspíš i letech patrně nevyhne. Kde by měla začít?

Osobně si myslím, že by se vůbec nic nestalo, pokud by začala škrtat výdaje na naše expediční vojenské jednotky a na nákup zbraní. Naopak by bylo prozíravé velice výrazně posílit vojenské lékařství a investovat do těch armádních činností, které přímo souvisejí s obranou území naší republiky. Velkým polem pro úspory jsou výdaje na část neziskových organizací. Neměl by být problém odlišit ty neziskovky, které se věnují vysoce užitečným činnostem, od spolků, které za peníze daňových poplatníků dělají politiku, aniž by se namáhaly kandidovat ve volbách. V oblasti vysokého školství existují obory předimenzov