Tajemná úmrtí v rodu Habsburském

V dějinách každé rodiny, sledujeme-li ji dostatečně dlouho, najdeme dávné tragédie, záhady či tajemná tabu. Výjimkou nebyl ani rod Habsburků, o němž se v někdejší rakousko-uherské hymně zpívalo, že jeho osudy jsou osudem monarchie.

František Ferdinand D´Este se svou chotí hraběnkou Žofií Chotkovou

Když v listopadu 1918 abdikoval poslední rakousko-uherský panovník a poslední český král Karel I., skončila více než tří set letá vláda císařské dynastie nad střední Evropou. Karel původně císařem být neměl. Jeho vládě předcházela tajemstvím opředená smrt korunního prince Rudolfa, jenž byl nalezen s prostřelenou hlavou na zámečku Mayerling u Vídně, a především atentát na Františka Ferdinanda D´Este, který vyvolal válku apokalyptických rozměrů a rozpad říše. Jako by na přelomu století dopadly na panovnický rod temné osudové síly.

Habsburkové českým zemím nepřinesli jen Bílou Horu či josefinskou germanizaci, ale také léta míru a stability a rozvoj průmyslu v 19. století. Stejně jako okouzlující barokní styl, který má pro naši kulturu stejný význam jako léta přemyslovské vlády či epocha Karla IV. Kult Jana Nepomuckého nebo Pražského Jezulátka rozšířil věhlas Čech až do vzdálené Latinské Ameriky a půvab barokní Prahy k nám přiváděl – přinejmenším do chvíle, než město a celou naši zemi sevřel stín epidemie koronaviru – statisíce turistů.

Od gotiky po gilotinu

Život i smrt mnoha habsburských panovníků však obestírá tajemství. Týká se to již jednoho z prvních Habsburků na českém trůně, teprve sedmnáctiletého Ladislava Pohrobka. Zemřel nečekaně roku 1457 a příčina úmrtí byla nejasná. Uvažovalo se o morové nákaze, nejvíce se ale šířily zvěsti o otravě. Podezříván byl především mocný regent a později zvolený král Jiří z Poděbrad. Teprve v roce 1985 prokázal antropolog MUDr. Emmanuel Vlček, že Ladislav trpěl vzácnou formou leukémie, jež se stala příčinou jeho smrti.

Kolovaly zvěsti, že Ladislava Pohrobka otrávil Jiří z Poděbrad

Nejasnosti obestíraly i úmrtí příznivce umělců a alchymistů, k stáru choromyslného Rudolfa II. Příčina jeho smrti byla popisována jako vodnatelnost, šlo však o syfilis. Psychické obtíže mohly pocházet z paralýzy, ale i z dispozic daných genetickým zatížením. Jeho rodiče byli totiž blízcí příbuzní, sestřenice a bratranec. Tyto neblahé dispozice přešly i na Rudolfova nemanželského syna Julia Césara, u něhož propukaly záchvaty nepříčetnosti. Při jednom z nich pobodal svou milenku, českokrumlovskou měšťanku Markétu Pichlerovou, a vyhodil ji z okna. Dívka útok přežila, César ji však pronásledovat nepřestal, až nakonec v únoru 1608 ji sadisticky zavraždil a její tělo rozřezal na kusy. Sám brzy zemřel na záhadnou krční nemoc. Dost možná byl odstraněn násilně. Císař nicméně přijal zprávu o jeho smrti s ulehčením.

Osvícenské 18. století přineslo habsburské monarchii léta vlády a reforem císařovny Marie Terezie. Se svým manželem Františkem Štěpánem měla neuvěřitelných šestnáct dětí. Osudy a konce mnoha z nich jsou také obestřeny tajemstvím. Syn Marie Terezie, Josef II., nebyl osobně šťastný. Jeho manželka Isabela Parmská zemřela po porodu dcery. V její pozůstalosti nalezl dopisy, z nichž vyplývalo, že po léta udržovala lesbický vztah s jeho sestrou Marií Kristinou. Josef byl zdrcen. Oženil se podruhé, ale jeho nová manželka Marie Josefa Bavorská ho fyzicky nepřitahovala, a tak raději hledal útěchu v náruči nevěstek. Spisovatel Tomáš Bahounek zmiňuje jednu z nich – Valerii Haughovou. Pocházela ze vsi Garbo a měla pověst čarodějnice. Říkalo se, že nestárne, zatímco její milenci chřadnou. 20. února 1790 císař zemřel a dívka se již v paláci neobjevila. Kancléř Kaunitz nedlouho poté náhodně objevil v archivu starý spis, vypovídající o likvidaci rebelů z vesnice Garbo za třicetileté války. Ves byla vypálena a došlo i k násilí na ženách. Jedna z bránících se dívek ukousla špičku nosu veliteli císařských vojáků, který ji na místě zabil. Jmenovala se Valerie Haughová… Šlo jen o podivnou shodu jmen a míst? Kancléř Kaunitz jistě nevěřil na mstivé upíry přežívající staletí, ale tajemství slečny Valerie si nijak vysvětlit neuměl.

Císař Leopold II.

Josefův nástupce Leopold II. bránil revolučním změnám, čímž si vysloužil nenávist radikálů. Když nečekaně zemřel s bolestmi břicha, začaly se šířit dohady, že byl otráven svobodnými zednáři, podezřelými z intrik proti církvi i státu. Zednářství bylo v té době módou a sahalo až do nejvyšších kruhů. Od josefinských reforem projevovali Habsburkové v náboženských otázkách značnou toleranci. Přesto sestra císaře Leopolda II., francouzská královna Marie Antoinetta, napsala svému bratrovi jasně: „Dej si dobrý pozor na celý ten zednářský spolek!“ A s odkazem na revoluci, jež vypukla ve Francii, dodala: „Chtějí dosáhnout stejného cíle ve všech zemích.“ Brzy na to byla revolučním tribunálem odsouzena a sťata gilotinou.

Mexické dobrodružství a smrt na jezeře

Osudový dopad na evropskou historii měla úmrtí v rodě Habsburků na prahu moderních dějin. Doba vlády císaře Františka Josefa I. bývá považována za období míru a všeobecné prosperity. Skutečnost však byla trochu jiná. Monarchie utrpěla opakované vojenské porážky a dostala se do vleku Německa. Císař musel čelit sérii osobních ztrát.

První se odehrála v Mexiku, zmítaném občanskou válkou. S podporou Francie založili mexičtí monarchisté císařství a roku 1864 nabídli trůn bratru Františka Josefa I. Maxmiliánovi, který tuto dobrodružnou nabídku přijal. Ujal se vlády s odhodláním stát se zprostředkovatelem smíru mezi znepřátelenými tábory. Radikálové však o žádný smír nestáli a konzervativci byli císařovou ochotou ke kompromisům zklamáni. Maxmilián byl nakonec revolucionáři zajat a 19. června 1867 popraven. Jeho osud jasnozřivě předpověděla rakouská císařovna Alžběta zvaná Sissi.

Tato půvabná žena měla zálibu v nadpřirozenu. Díky svědectví její dcery Marie Valerie víme, že údajně udržovala spirituální spojení se zemřelým básníkem Heinrichem Heinem. Tvrdila dokonce, že jí ze záhrobí diktuje verše. Zvláštní duchovní vztah ji spojoval i s podivínským synovcem, bisexuálem a obdivovatelem Wagnerových oper, bavorským králem Ludvíkem II. Ten císařovně svěřoval svá prorocká a děsivá vidění o údajném brzkém příchodu Antikristově. V dopise z roku 1885 Ludvík pochyboval o tom, zda je správné podporovat šíření Wagnerovy hudby: „Drahá Sissy, v některé hudbě je Bůh, v jiné ďábel, ve Wagnerově hudbě je obojí. Bude se jí inspirovat také ON, ten strašlivý zloduch!“ Císařovna se jej snažila uklidnit, Ludvík se však propadal do svých děsivých vizí. Byl přesvědčen, že démon se už brzy zrodí v lidské podobě a že se jeho příznivci pokusí o jeho (Ludvíkovo) sesazení a vraždu. Snad narážel na působení pseudomystických germánských řádů, předzvěst budoucího nacismu.

Osud, který si Ludvík sám předpověděl, se brzy naplnil. Nejprve jej bavorští politici prohlásili za sesazeného a nechali ho internovat na zámečku Berg. 12. června 1886 kolem jedenácté hodiny večerní byly na mělčině blízkého Starnberského jezera nalezeny mrtvoly krále Ludvíka a jeho osobního lékaře, doktora von Guddena, který si s ním odpoledne vyšel na procházku. Okolnosti ani příčiny tragického úmrtí obou mužů nebyly nikdy spolehlivě objasněny. Na králově těle byly nicméně shledány zjevné stopy násilí.

Kolem jedenácté hodiny večerní byla pak na mělčině jezera nalezena mrtvola krále Ludvíka i jeho osobního lékaře

Výstřely v Mayerlingu a maličký otvor v srdci

Smrt oblíbeného synovce byla pro císařovnu vážnou ranou. Tím spíše, že z jejího manželství s Františkem Josefem I. se vytrácelo lidské štěstí. Důvodů ochladnutí ve vztahu císařských manželů bylo více. Svou roli sehrály spory mezi Sissi a císařovou matkou i fámy o císařovnině údajné náklonnosti k uherskému hraběti Gyulovi Andrássymu. Došlo k faktickému rozchodu a císařovna trvale pobývala na cestách.

A přišly další rány. Zejména smrt následníka trůnu Rudolfa. Princ od dětství citově strádal a v dospělosti hledal útěchu v milostných vztazích. Jedním z nich byl i krátký poměr s baronkou Helenou Vetserovou a později s její dcerou, osmnáctiletou Mary. Té se princova přízeň stala osudnou. V lednu 1889 ji našli zastřelenou spolu s ním na zámečku Mayerling u Vídně. Podle nejrozšířenější verze se milenci rozhodli pro společnou smrt, protože jejich vztah neměl perspektivu. Kolovaly ale i jiné výklady. Rudolf prý slíbil zednářům, že provede státní převrat proti otci. Když později odmítl slib dodržet, byl zavražděn. Spekulace o sebevraždě posiloval fakt, že císařská rodina zprávy o Mayerlingu cenzurovala ve snaze zajistit princi katolický pohřeb. Výjimka byla možná, jen když k činu došlo v pominutí smyslů. Pro císaře to znamenalo úlevu. Šlo o přijatelné vysvětlení. Nemusel tak hledat příčinu katastrofy ve vzájemném citovém odcizení a připisovat si vinu za synovu smrt.

V lednu 1889 našli na zámečku Mayerling u Vídně prince Rudolfa zastřeleného spolu s jeho milenkou

Naopak Sissi prožívala zprávu o možné psychiatrické příčině princovy tragédie velmi těžce. Synova smrt se v tomto světle jevila jako vyústění prokletí, které do císařské rodiny přinesla právě ona. V rodě Wittelsbachů, z něhož pocházela, byly případy duševních poruch poměrně časté. Ale sérii krvavých příběhů neměl být ani po smrti prince Rudolfa konec. Císařovnu totiž také čekala násilná smrt. Dvorní dáma hraběnka Stárayová zaznamenala prorockou větu, kterou Sissy pronesla v předvečer svého zavraždění: „Má duše vystoupí k nebi maličkým otvorem v srdci.“

Nazítří se chystala k plavbě lodí po Ženevském jezeře. Cestou do přístavu však byla napadena a probodena ostrým pilníkem, jehož hrot se zanořil osm a půl centimetru do její hrudi. Vše se odehrálo během okamžiku, aniž si kdokoli, včetně smrtelně zraněné císařovny, uvědomil, co se vlastně stalo. Otřesená Sissy ještě došla až na palubu lodi, kde se zhroutila. Ostrý pilník zanechal v císařovnině těle skutečně jen maličký otvor, pronikl však do plic a zasáhl levou srdeční komoru. 10. září 1898 císařovna Sissy umírá. Vrah, italský anarchista Luccheni, byl brzy zadržen. Šlo o čin krutý a z politického hlediska naprosto nesmyslný, neboť císařovna tehdy již neměla na rozhodování svého manžela a na rakouskou politiku žádný vliv.

Italský anarchista Luccheni probodl císařovnu Sissy pilníkem

Smrt čeká v Sarajevu

To už ale nad říší císařského orla nezadržitelně zapadalo slunce. Další v řadě tajemných úmrtí bylo zavraždění Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky v červnu 1914. S arcivévodou Františkem Ferdinandem se jako s následníkem nepočítalo, ale vývoj událostí jej učinil potenciálním císařem. Jeho postavením však značně otřásl jeho záměr oženit se s českou hraběnkou Žofií Chotkovou, stojící ve společenské hierarchii podstatně níže než on. Císař byl zcela zásadně proti tomuto nerovnorodému spojení a arcivévoda si musel sňatek doslova vyvzdorovat – za cenu toho, že jeho potomci byli vyloučeni z následnictví i z příslušnosti k rodu Habsburků. Císař jim udělil náhradní titul knížat z Hohenbergu.

František Ferdinand však svého rozhodnutí nikdy nelitoval a po boku milované Žofie prožil šťastný život. Měli spolu tři děti a v době své smrti Žofie očekávala čtvrté. Z Ferdinandových dopisů matce vyplývá jeho hluboký vztah k manželce Žofii. Píše v nich: „Žofinka je pro mě vším. Je mou přítelkyní, mou ženou, mou milenkou, mou spolupracovnicí. Je to prostě mé velké životní štěstí!“ Pokud jde o politiku, jsou arcivévodovy názory poměrně známé. Choval hluboký odpor k rozdělení monarchie na rakouskou a uherskou část roku 1867, stejně jako k maďarským zednářům, jež z tohoto rozdělení vinil. Měl proto mnoho nepřátel i v řadách rakousko-uherské generality.

V létě 1914 byl vyslán na inspekci manévrů v Bosně, starém srbském území, okupovaném Rakousko-Uherskem. Arcivévodovi nebyl Balkán neznámý. Byl významným podílníkem Škodových závodů, které chtěly do jihoslovanských oblastí dlouhodobě expandovat. Zároveň ale tušil, že jeho cesta do této části Evropy může být pro něj krajně nebezpečná. Když ve vlaku došlo dvakrát k poruše, komentoval to: „Pěkně to začíná, nejdřív se zavaří vagon, pak dojde k atentátu v Sarajevu!“ A tak se i stalo.

Chyby v bezpečnostním zajištění návštěvy vzbuzují řadu otázek. Arcivévoda jel v koloně v zapůjčeném otevřeném voze. Proč? Proč jel vůz s ochrankou až na konci kolony? Proč dostal jeho český šofér a tělesný strážce Tomáš Dvouletý v době manévrů dovolenou a vůz řídil náhradník? Proč generál Potiorek použil k zabezpečení trasy jen sto dvacet policistů a žádné vojáky, kterých bylo na manévrech více než dvacet tisíc? A z jakého důvodu bylo k návštěvě zvoleno pro Srby tak symbolické datum? 28. červen, svátek sv. Víta (pro Srby tzv. Vidovdan), je datem nešťastné bitvy na Kosově poli roku 1389, v níž byli Srbové poraženi Turky, čímž ztratili svou samostatnost.

Je přinejmenším podivné, že těmito selháními bezpečnostních opatření se úřady při vyšetřování atentátu vůbec nezabývaly. S řadou fatálních pochybení se ovšem setkáme i na straně spiklenců. Atentátníci měli v případě zadržení požít obsah ampule s kyanidem, aby nemohli policii prozradit ostatní spolupachatele. Čabrinovič ampuli skutečně pozřel, k otravě však nedošlo. Kdo a proč jim dal kapsle s neúčinným jedem? Kdo měl zájem, aby u výslechu mluvili? A proč byl vůbec cílem atentátu František Ferdinand, jehož protiválečný postoj byl informovaným kruhům známý? Tady lze spekulovat i o možné konspiraci německé tajné služby, jež by odstraněním arcivévody při návštěvě Sarajeva zabila dvě mouchy jednou ranou: zbavila by se problematického „spojence“ a zároveň by vytvořila ideální záminku k vyvolání války, kterou si Německo přálo.

Proč byl vůbec cílem atentátu v Sarajevu František Ferdinand, jehož protiválečný postoj byl informovaným kruhům známý?

Kdo vůbec byli strůjci atentátu? Často se zmiňuje jejich spojení s nacionalistickou organizací Černá ruka, spolupracující se srbskou rozvědkou, ve skutečnosti však patřili k ultralevicovému spolku Mladá Bosna. Jeho šéf, Vladimír Gačinovič, byl současně i členem Černé ruky, kterou s pomocí spřáteleného majora Tankosiče využíval k vyzbrojování Mladé Bosny. Oba měli patřit k zednářské lóži Jednota a úzce spolupracovali s francouzským zednářem Charlesem Doucetem, obchodním zástupcem srbské pobočky belgické zbrojní firmy Fabrique Nationale, který jim opatřil zbraně.

Ideově a politicky byl však Gačinovič napojen především na lídra mezinárodního komunismu a permanentní revoluce Lva Trockého, jenž byl podle některých pramenů rovněž vysoce postaveným zednářem. Trockij, původním jménem Lev Bronštejn, střídavě pobývající v New Yorku, Rusku a Rakousko-Uhersku, se v roce 1913 pohyboval po Balkáně, údajně jako novinář. Šířil revoluční ideje, přičemž udržoval tajné kontakty s šéfem rakousko-uherské politické policie Edmundem von Gayer. V létě 1914 Trockij odjel do bezpečí neutrálního Švýcarska, zatímco Gačinovičem řízená Mladá Bosna provedla atentát. Zbraně ze srbské filiálky Fabrique National se pak pro vyšetřující rakousko-uherské orgány staly důkazem účasti srbské tajné služby na atentátu – a důvodem k válce se Srbskem.

Výstřely v Sarajevu vyvolaly gigantický konflikt – první světovou válku. Roku 1916 zemřel František Josef I. a na trůn nastoupil jeho synovec, mladý císař a poslední český král, Karel I. Pádu monarchie však již nešlo zabránit. Síly války a revoluce smetly oba rivaly, hlásící se k politickému dědictví dávného Říma. Po krvavém svržení ruského carství padlo císařství i ve střední Evropě. A tím se také uzavřel sled podivných úmrtí rodu habsburského. Kdyby jich nebylo, vypadaly by dějiny minulého století i naše současnost jinak. Ale v dějinách, ani životě žádná kdyby neplatí.

Článek vyšel v měsíčníku MY 4/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

#MY42020 #Bahník #Záhady #Habsburkové #Úmrtí

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon