Tajemná úmrtí v rodu Habsburském

V dějinách každé rodiny, sledujeme-li ji dostatečně dlouho, najdeme dávné tragédie, záhady či tajemná tabu. Výjimkou nebyl ani rod Habsburků, o němž se v někdejší rakousko-uherské hymně zpívalo, že jeho osudy jsou osudem monarchie.

František Ferdinand D´Este se svou chotí hraběnkou Žofií Chotkovou

Když v listopadu 1918 abdikoval poslední rakousko-uherský panovník a poslední český král Karel I., skončila více než tří set letá vláda císařské dynastie nad střední Evropou. Karel původně císařem být neměl. Jeho vládě předcházela tajemstvím opředená smrt korunního prince Rudolfa, jenž byl nalezen s prostřelenou hlavou na zámečku Mayerling u Vídně, a především atentát na Františka Ferdinanda D´Este, který vyvolal válku apokalyptických rozměrů a rozpad říše. Jako by na přelomu století dopadly na panovnický rod temné osudové síly.

Habsburkové českým zemím nepřinesli jen Bílou Horu či josefinskou germanizaci, ale také léta míru a stability a rozvoj průmyslu v 19. století. Stejně jako okouzlující barokní styl, který má pro naši kulturu stejný význam jako léta přemyslovské vlády či epocha Karla IV. Kult Jana Nepomuckého nebo Pražského Jezulátka rozšířil věhlas Čech až do vzdálené Latinské Ameriky a půvab barokní Prahy k nám přiváděl – přinejmenším do chvíle, než město a celou naši zemi sevřel stín epidemie koronaviru – statisíce turistů.

Od gotiky po gilotinu

Život i smrt mnoha habsburských panovníků však obestírá tajemství. Týká se to již jednoho z prvních Habsburků na českém trůně, teprve sedmnáctiletého Ladislava Pohrobka. Zemřel nečekaně roku 1457 a příčina úmrtí byla nejasná. Uvažovalo se o morové nákaze, nejvíce se ale šířily zvěsti o otravě. Podezříván byl především mocný regent a později zvolený král Jiří z Poděbrad. Teprve v roce 1985 prokázal antropolog MUDr. Emmanuel Vlček, že Ladislav trpěl vzácnou formou leukémie, jež se stala příčinou jeho smrti.

Kolovaly zvěsti, že Ladislava Pohrobka otrávil Jiří z Poděbrad

Nejasnosti obestíraly i úmrtí příznivce umělců a alchymistů, k stáru choromyslného Rudolfa II. Příčina jeho smrti byla popisována jako vodnatelnost, šlo však o syfilis. Psychické obtíže mohly pocházet z paralýzy, ale i z dispozic daných genetickým zatížením. Jeho rodiče byli totiž blízcí příbuzní, sestřenice a bratranec. Tyto neblahé dispozice přešly i na Rudolfova nemanželského syna Julia Césara, u něhož propukaly záchvaty nepříčetnosti. Při jednom z nich pobodal svou milenku, českokrumlovskou měšťanku Markétu Pichlerovou, a vyhodil ji z okna. Dívka útok přežila, César ji však pronásledovat nepřestal, až nakonec v únoru 1608 ji sadisticky zavraždil a její tělo rozřezal na kusy. Sám brzy zemřel na záhadnou krční nemoc. Dost možná byl odstraněn násilně. Císař nicméně přijal zprávu o jeho smrti s ulehčením.

Osvícenské 18. století přineslo habsburské monarchii léta vlády a reforem císařovny Marie Terezie. Se svým manželem Františkem Štěpánem měla neuvěřitelných šestnáct dětí. Osudy a konce mnoha z nich jsou také obestřeny tajemstvím. Syn Marie Terezie, Josef II., nebyl osobně šťastný. Jeho manželka Isabela Parmská zemřela po porodu dcery. V její pozůstalosti nalezl dopisy, z nichž vyplývalo, že po léta udržovala lesbický vztah s jeho sestrou Marií Kristinou. Josef byl zdrcen. Oženil se podruhé, ale jeho nová manželka Marie Josefa Bavorská ho fyzicky nepřitahovala, a tak raději hledal útěchu v náruči nevěstek. Spisovatel Tomáš Bahounek zmiňuje jednu z nich – Valerii Haughovou. Pocházela ze vsi Garbo a měla pověst čarodějnice. Říkalo se, že nestárne, zatímco její milenci chřadnou. 20. února 1790 císař zemřel a dívka se již v paláci neobjevila. Kancléř Kaunitz nedlouho poté náhodně objevil v archivu starý spis, vypovídající o likvidaci rebelů z vesnice Garbo za třicetileté války. Ves byla vypálena a došlo i k násilí na ženách. Jedna z bránících se dívek ukousla špičku nosu veliteli císařských vojáků, který ji na místě zabil. Jmenovala se Valerie Haughová… Šlo jen o podivnou shodu jmen a míst? Kancléř Kaunitz jistě nevěřil na mstivé upíry přežívající staletí, ale tajemství slečny Valerie si nijak vysvětlit neuměl.

Císař Leopold II.

Josefův nástupce Leopold II. bránil revolučním změnám, čímž si vysloužil nenávist radikálů. Když nečekaně zemřel s bolestmi břicha, začaly se šířit dohady, že byl otráven svobodnými zednáři, podezřelými z intrik proti církvi i státu. Zednářství bylo v té době módou a sahalo až do nejvyšších kruhů. Od josefinských reforem projevovali Habsburkové v náboženských otázkách značnou toleranci. Přesto sestra císaře Leopolda II., francouzská královna Marie Antoinetta, napsala svému bratrovi jasně: „Dej si dobrý pozor na celý ten zednářský spolek!“ A s odkazem na revoluci, jež vypukla ve Francii, dodala: „Chtějí dosáhnout stejného cíle ve všech zemích.“ Brzy na to byla revolučním tribunálem odsouzena a sťata gilotinou.

Mexické dobrodružství a smrt na jezeře

Osudový dopad na evropskou historii měla úmrtí v rodě Habsburků na prahu moderních dějin. Doba vlády císaře Františka Josefa I. bývá považována za období míru a všeobecné prosperity. Skutečnost však byla trochu jiná. Monarchie utrpěla opakované vojenské porážky a dostala se do vleku Německa. Císař musel čelit sérii osobních ztrát.

První se odehrála v Mexiku, zmítaném občanskou válkou. S podporou Francie založili mexičtí monarchisté císařství a roku 1864 nabídli trůn bratru Františka Josefa I. Maxmiliánovi, který tuto dobrodružnou nabídku přijal. Ujal se vlády s odhodláním stát se zprostředkovatelem smíru mezi znepřátelenými tábory. Radikálové však o žádný smír nestáli a konzervativci byli císařovou ochotou ke kompromisům zklamáni. Maxmilián byl nakonec revolucionáři zajat a 19. června 1867 popraven. Jeho osud jasnozřivě předpověděla rakouská císařovna Alžběta zvaná Sissi.

Tato půvabná žena měla zálibu v nadpřirozenu. Díky svědectví její dcery Marie Valerie víme, že údajně udržovala spirituální spojení se zemřelým básníkem Heinrichem Heinem. Tvrdila dokonce, že jí ze záhrobí diktuje verše. Zvláštní duchovní vztah ji spojoval i s podivínským synovcem, bisexuálem a obdivovatelem Wagnerových oper, bavorským králem Ludvíkem II. Ten císařovně svěřoval svá prorocká a děsivá vidění o údajném brzkém příchodu Antikristově. V dopise z roku 1885 Ludvík pochyboval o tom, zda je správné podporovat šíření Wagnerovy hudby: „Drahá Sissy, v některé hudbě je Bůh, v jiné ďábel, ve Wagnerově hudbě je obojí. Bude se jí inspirovat také ON, ten strašlivý zloduch!“ Císařovna se jej snažila uklidnit, Ludvík se však propadal do svých děsivých vizí. Byl přesvědčen, že démon se už brzy zrodí v lidské podobě a že se jeho příznivci pokusí o jeho (Ludvíkovo) sesazení a vraždu. Snad narážel na působení pseudomystických germánských řádů, předzvěst budoucího nacismu.