Ještě není konec

Slovenský spisovatel a emeritní diplomat a politik Jozef Banáš je dobře znám i v České republice. Nejenže mu zde vycházejí knihy, ale také tu a tam promluví velmi racionálně o společenských a politických událostech, které se u nás i na Slovensku vyznačují podobnými deformitami a riziky. Proto jeho názory bývají inspirativní a stojí za vyslechnutí.

Josef Banáš

Minulý rok si západní část někdejší federace velmi hlasitě připomínala 30. výročí listopadu 1989. Soudě podle toho, že ve vašem kalendáři je psáno jako „významný den“, zatímco v našem jako státní svátek, má toto datum pro Slovensko trochu jiný význam?

Myslím, že Slováci události 17. listopadu vnímali vždy víc jako události české nebo spíš pražské. Protesty studentů na Národní třídě včetně podvodu se studentem Šmídem se udály v Praze, impuls k masovým demonstracím přišel z Václavského náměstí, revoluce v listopadu k nám přišla z Česka, podobně jako komunismus v únoru 1948. Podstatným důvodem, proč Slováci a Slovenky, ale pokud vím i většinově Češi, příliš neslavili – „povinné“ mediálních výstupy do toho nepočítám – je fakt, že očekávání listopadu se podle nich prostě nenaplnila.

Ale přitom se napohled všechno změnilo, padl monopol komunistické strany...

Jistě, získali jsme pluralitu v politickém systému, ale lidé pochopili, že politika je i nadále věcí zájmů malých mocných skupin, které ji určují. V hospodářské oblasti jsme prakticky přišli o všechno. Až na výjimky jsou všechna klíčová odvětví průmyslu, zemědělství, finančnictví, obchodu v zahraničních rukou. Úroveň školství se výrazně snížila. Média se stala hlásnými troubami svých majitelů, političtí komentátoři se změnili ve stejné poskoky, jakými byli v socialismu. Změna je jen v tom, že za socialismu si vyvěšovali v kancelářích vlajky sovětské, dnes jsou to americké. Za socialismu fungovala cenzura, jiné než mainstreamové názory nebylo možné publikovat. Dnes je to v podstatě stejné, jen za starého režimu nikdo netvrdil, že je zde svoboda slova.

Není tedy co slavit?

Socialismus jako rovnostářský systém postavený na stejných právech pro hlupáky i chytré, pracovité i líné, jako systém, kde bylo všechno určováno Moskvou, nemohl uspět. Ale právě proto, aby se to změnilo, jsme plni očekávaní cinkali klíči na náměstích. V očích mnoha lidí je nejviditelnější změnou jen to, že Moskvu v roli diktujícího vyměnil Brusel, socialistickou oligarchii vystřídala oligarchie „demokratická“, komunistické mafiány vystřídali mafiáni demokratičtí. Jeví se to tak, že lidé dnes mají právo držet hubu a krok svobodně, zatímco za komunistů drželi hubu a krok nesvobodně. Tudíž si myslím, že připomínka 17. listopadu na Slovensku jenom jako významného dne, je odpovídající.

Banáš a Štefánik - živé sochy

Letos je to 27 let od chvíle, kdy se Slováci a Češi probudili do samostatných republik. Pro vás osobně tím skončila i diplomatická kariéra a „odstěhoval“ jste se skoro na deset let do soukromého sektoru. Je to pro vás ztráta?

Moje „diplomatická kariéra“ byla vlastně komická. Za starého režimu mi navzdory mému solidnímu jazykovému vybavení nepovolili být diplomatem v některé západní zemi, a tak jsem se po téměř osmi letech motání na Federálním ministerstvu zahraničních věcí dostal do socialistické NDR. No a po převratu jsem byl zase zástupcem velvyslankyně ČSFR v Rakousku. V NDR jsem byl čtyři a půl roku, v Rakousku dva roky, to byla celá moje kariéra. Pozoruhodné je, že o těch diplomatech, kteří byli doslova pilíři socialistické diplomacie a plynule přešli na vrcholové posty diplomacie demokratické, se nemluví. Ne, jako ztrátu jsem to určitě nepociťoval, měl jsem už plné zuby přetvářky a absence vlastního názoru, což je základním předpokladem úspěchu v diplomacii.

Co váš přimělo vstoupit na počátku nového tisíciletí znovu do politiky? Je to tak, řečeno s Ladislavem Mňačkem, že „moc chutná“?

Tento motiv pro vstup do politiky u mě zcela jistě nemohl být, protože jsem moc do té doby neokusil, tudíž tento dotaz adresujte těm, kteří se politické moci zuby nehty drží, tváříce se, že jim jde o občany. Měl jsem dva motivy – zvědavost a idealismus. Mým životním principem byla vždy osobní svoboda a my Slováci jsme se historicky schovávali za kolektiv. Ať už to byl kolektiv na shromáždění stranickém, anebo religiózním. Vždy jsme nekriticky poslouchali autority, a i když jsme s nimi mnohdy nesouhlasili, následovali jsme je, uklidňujíce se tím, že tak činí všichni. Ani dnes u nás mnozí nechodí do kostelů proto, aby se tam setkali s Bohem, ale aby je tam ostatní viděli. Důsledkem kolektivismu je nezodpovědnost, a tak jsem se společně s několika podobnými idealisty pokusil vnést do společnosti podstatně vyšší míru osobní zodpovědnosti. Založili jsme politickou stranu, dokonce jsme se jako nováčci dostali do vládní koalice, ale ukázalo se, že v politice to bez zničujících kompromisů nejde. Tak nastal postupný ústup od našich původních principů, až jsme nakonec začali nosit na levé noze pravou botu a na pravé levou… Zjistil jsem, že v politice je to obdobné jako v diplomacii. Předpokladem kariéry je nemít vlastní názor. Porozuměl jsem Talleyrandově myšlence: Politika je boj o moc, nejdříve s cizími a pak s vlastními, a s těmi ještě víc, protože si víc nárokují. Prostě jsem si uvědomil, že na to, abych byl úspěšný v politice, nepotřebuji mít rozum, ale žaludek, a ten já měl vždy citlivý…

Josef Banáš s dcerou Adélou Vinczeovou, známou rozhlasovou a televizní moderátorkou

Dnes slyšíme poměrně časté volání po tom, že by naše účast v EU i NATO, měla být přehodnocena, případně podrobena referendu. Naše slovo má v nich totiž nulovou váhu, rozhoduje se vlastně o nás bez nás, často proti našim zájmům. Myslíte, že to bylo už v genetickém kódu těch institucí, nebo je to až důsledek vývoje v posledních letech?

Obě instituce mají vícero podobných znaků, tím podstatným je, že v obou mají klíčovou roli rozhodnutí USA. Přesněji řečeno Brusel je jen prodlouženou rukou Berlína a za Berlínem je Washington. Uvidíme například, jak dopadne souboj o plynovod Nordstream 2. Pokud ho Berlín vyhraje, začnu snad věřit v evropské sebevědomí.

A NATO?

Pádem Varšavské smlouvy ztratilo nepřítele, a tím logicky i svůj smysl. Naše případná ochota nechat vybudovat na území Slovenska americké základny – byť i pod eufemistickým názvem jako základny NATO, nedejbože s jadernými zbraněmi – může být fatální. Na světové scéně stále víc dominuje Čína a také Rusko už nekompromisně obhajuje své životní zájmy. Pokud vojenští stratégové v americkém NATO počítají s tím, že by zejména slovanské národy šly válčit s Rusy, tak to je katastrofální kalkulace. Dopadlo by to jako v obou světových válkách: Slované při první příležitosti přeběhli k Rusům, nebo přinejmenším nejevili žádné nadšení proti nim válčit. Slovensko, jako malá země v exponovaném středu Evropy má jedinou možnost – umně balancovat mezi Anglosasy a Rusy, tak jako to třeba dělá Orbán. Takže můj názor na NATO je jasný – jeho historický úkol tvořit hráz komunistické expanzi pádem komunismu skončil.