Lev na střeše

Lidový vypravěč, neřízená střela, ojedinělá kreativní mysl, ale hlavně oddaný milovník přírody. Tak nějak bych popsal Reného Fraňka, který je již téměř čtvrtstoletí ředitelem první oficiální popřevratové nestátní zoologické zahrady.

Ruku k lopatě musí přiložit v ZOO Chleby každý. Včetně ředitele Reného Fraňka

Do ZOO Chleby jezdím s manželkou a dětmi již třetím rokem. Přibližně tak dlouho se s Reném Fraňkem známe. Za tu dobu jsem se dostal do klece s gepardicí nebo jsem krmil ve výběhu dikobraza a při tom poslouchal zajímavé historky o ukousnutých končetinách. K našemu rozhovoru bylo potřeba vyšplhat po žebříku na střechu. Toto dobrodružství jsem kupodivu přežil bez úhony.

Kluci chtějí být policisty, sportovci a tak. Ještě jsem ale nikoho neslyšel, že by chtěl být ředitelem ZOO. Překvapíš mě?

Jako malý jsem měl minimum hraček, nebyly na to prostě peníze. Takže jsem si dělal z provázku ohraničení ZOO a představoval jsem si tam ta zvířata. Nevím, jestli jsem chtěl být odmalička ředitelem, ale už od útlého věku jsem si na ZOO skutečně hrával.

Nejprve jsi ale vystudoval stavařinu. Proč ne rovnou nějaký přírodovědný obor?

Vyrůstal jsem v 60. a 70. letech. Tehdy se občas prostě stalo, že člověk neměl na výběr. Můj táta, vystudovaný jaderný fyzik, nesouhlasil se vstupem bratrských vojsk. Po roce 1968 byl vyhozen z KSČ a pak nemohl sehnat práci. Nejenom ve svém oboru, ale vůbec žádnou. Dokonce ani u toho krumpáče. Takže jsem takzvaně z politických důvodů nemohl jít na gymnázium, abych potom mohl pokračovat na obor přírodní vědy nebo něco podobného. Ty jsem pak absolvoval až v rámci mimořádného studia.

Rozhovor na střeše

Když tak vidím medvědinec a lvinec, který se právě buduje, stavárna se ti určitě hodila.

To je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Vymyslet si stavbu a sám si ji dozorovat je velká výhoda. V Americe existují dokonce architektonické kanceláře, které se specializují přímo na ZOO. U nás je snad jedna. Já s nimi některé věci konzultuji, ale nakonec se rozhodnu vždycky sám. Je to moje ZOO a musí na ní být patrné moje vidění světa.

Když už jsem zmínil lvinec, kde jsme se byli před chvíli podívat, jak ses tam jako stavař projevil?

Stavba je nahrubo hotová. Jde o čtvercový prostor, kam bychom rádi umístili dva lvy. Už máme nějaké předjednané. Půjde o sourozence, aby spolu moc nesoupeřili a zároveň se nemnožili. Neměli bychom totiž kam dát mláďata. Unikátní je ta stavba v tom, že návštěvníci budou vidět lvy nejenom zvenčí, kde budou prosklené zdi, ale také zevnitř. Kontakt bude opravdu úzký. Po vstupu do objektu navíc po levé straně uvidí obří akvárium – jezero Tanganika, a vpravo jezero Malawi, kde se budou pohybovat vodní živočichové, kteří se v těchto jezerech skutečně vyskytují. Součástí objektu bude také teritorium pro mangusty. Celý ten projekt vypadá jako stavby v republice Mali. Troufám si říci, že taková stavba se v zoologických zahradách jen tak nevidí, a já už se moc těším, co na to řeknou návštěvníci.

Lvinec - stavba roku 2020

Kdy otvíráte?

Nejradši bychom 8. srpna, kdy se slaví mezinárodní den lvů. Pokud se opozdíme, tak z objektivních důvodů. Tím je už teď koronavirus, který to všechno zbrzdil. Ale i přesto se snažíme, abychom vše do tohoto termínu zvládli.

Jak si vůbec zoologické zahrady pořizují zvířata? Nakupují je někde na „trhu“, nebo si je snad odchytáváte ve volné přírodě?

V drtivé většině případů ani jedno, ani druhé. Zvířata se jednoduše mezi zoologickými zahradami vyměňují. Ovšem nezáleží to jen na nich.

Na kom tedy?

Přijde na to, ve které ze dvou hlavních mezinárodních organizací zoologická zahrada je. Třeba ZOO Chleby je součástí Euroasijské regionální asociace zoologických zahrad a akvárií (EARAZA), která sídlí v Moskvě. Úředním jazykem je tam ruština, ale kromě českých, slovenských a polských ZOO tam figurují i izraelské, brazilské nebo jihokorejské zahrady.

Medvědinec – stavba roku 2019

Proč právě tahle, a ne ta druhá?

Ta druhá je Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA), jejíž členové jsou ale nuceni platit nehorázné poplatky. Vedení v ní bohužel převzali úředníci. Ředitelé jednotlivých ZOO tam v podstatě nemají žádné slovo. Jsou úředníky napomínáni, jsou jim zadávány úkoly. Dokonce byli nuceni podepsat jakési dodržování evropských hodnot. Všichni jsou nespokojeni, ale mají strach o tom mluvit. Snaží se spojit a změnit to, ale zatím neúspěšně.

To mi něco připomíná...

Ano, EAZA v mnohém připomíná Evropskou unii, kterou rovněž ovládají mocní, nikým nevolení úředníci, a členské státy jsou v pozici ředitelů ZOO v rámci EAZA. Jsou tam věci, které mi opravdu vadí. V prvé řadě zbytečné zabíjení zvířat. Utrácejí liché samce, stará a nepotřebná zvířata. Možná si čtenáři vzpomenou, jak se před pěti šesti lety psalo v médiích o utracení žirafího mláděte v kodaňské ZOO. Následně bylo předhozeno lvům, a ti byli pro změnu utraceni jen o několik týdnů později. Přitom o ta zvířata měla zájem naše zoologická zahrada ve Dvoře Králové. Ale protože ještě nebyla členem EAZA, měla smůlu.

Některé věci prostě nelze pochopit. Pojďme raději k něčemu pozitivnějšímu. Existuje něco jako „česká zoologická škola“?

Určitě. Tradice zoologických zahrad je u nás dlouhá. První zvěřinec měl už Rudolf II. A to včetně lvů, které rozhodně není jednoduché chovat. Chápu, že svým krmičům údajně platil stejně jako ministrům. Šlo tam také o zdraví a často i o život. Málokdo možná ví, že v Praze kdysi dokonce vznikla první střední škola pro budoucí pracovníky ZOO. Dnes už ve světě existují i vysoké školy.

Lepší než televize...

A jak si stojí české ZOO v porovnání se zbytkem světa v současnosti?

Patříme určitě ke špičce, společně se zeměmi Beneluxu. Máme nejlepší odchovy, což je jedno z hlavních kritérií úspěchu. A je vlastně jedno, jestli jde o akvarijní rybičky, psy anebo cokoli jiného. Bez velkého přehánění musím konstatovat, že na co sáhneme, to nám jde...

Vím, že konkrétně tady u vás ve Chlebech se podařilo odchovat vzácné langury...

Na to jsme hrdí, protože na celém světě chovají langury už jen v ZOO v Singapuru a v japonské Jokohamě. Máme je tady pár let, ale než jsme je získali, předcházelo tomu spousta let přesvědčování a diplomacie. Když nám je přivezli, tak jsem je chodil v noci v pyžamu několik dní kontrolovat. Připadal jsem si jako přehnaně starostlivá maminka, která předčasně porodila. Ale ty obavy byly na místě. Navíc se moc nebylo s kým poradit. Oslovil jsem několik odborníků, ale když se dozvěděli, že jde o langury, dali od toho ruce pryč. Nevěřili, že by to mohlo vyjít.

Vzácný Langur duk je již jen v japonské a singpurské ZOO - a u Reného Fraňka

V čem tedy spočívá tajemství úspěchu?

To by bylo na celou přednášku. Zkusím to ve zkratce alespoň naznačit. Jako vystudovaný inženýr jsem se na to díval ze širšího pohledu a viděl jsem věci, které přírodovědcům unikaly. Snažil jsem se rozebrat všechny aspekty. Nechal jsem si udělat chemické rozbory listí v Thajsku, kterými se languři živí. Byla to fuška, ale dobrá věc se podařila, a jsem rád, že návštěvníci u nás můžou langury obdivovat.

My právě sedíme u stolku přidělaného na střeše jedné z budov, takže máme zvířata i návštěvníky jako na dlani. Vidíme děti s rodiči, vnuky s prarodiči, mladé páry. ZOO je v tomto směru unikání a nenahraditelný prostor, který většina z nás navštěvuje celý život...

Vzpomínám, že jsem do ZOO vzal na rande svou první slečnu. Manželku jsem pak požádal v ZOO o ruku a dnes tady spolu pracujeme. Karel Čapek říkával, že když se dáš do zahradničení a pěstuješ si kytky, stáváš se lepším. Myslím, že to platí i pro ZOO. Lidé tráví – nebo ještě donedávna trávili – celé dny v práci. Tady mohou dobíjet baterky, odpočinout si. Nejen proto, že prostředí parku je uklidňující, ale že většina lidí prostě má již od dětství přirozeně ráda zvířata. O výchovném a naučném působení ani nemluvě.

V posledních týdnech také zvířata v zoologických zahradách ohrožovala epidemie koronaviru, protože znemožnila přístup návštěvníkům. Jak jste to všechno zvládali?

Troufám si tvrdit, že jsme dobrými hospodáři a vždy máme na kontě určitou rezervu. Když tam ta určitá částka je, tak jsem v klidu. Když ta rezerva klesne, znervózním. A ono i v době relativního klidu, se může stát cokoli. A je potřeba investovat. Loni se třeba přidávalo. Všechny automobilky v okolí přidávaly. Když ale nemáš fakticky z čeho, jak přežiješ zimu? Takže...jakž takž jsme koronavirus přestáli, ale problémem je zima. Veverka si v krátkém období musí na zimu nasbírat zásoby, ale nám se to období teď velmi zkrátilo. Kdyby se to mělo na jaře opakovat, opravdu nevím, co bych dělal.

Představuji si, že ředitel ZOO hlavně řeší papírování a na všechno ostatní má své lidi...

To v našem případě opravdu nehrozí. V naší zoo pracuje na stálý úvazek jen pár zaměstnanců. Takže musím být všude. Sbírám odpadky, pomáhám na stavbě, řeším občerstvení… Někdy je to fakt honička. Ale baví mě to. Neměnil bych.

Je snadnější pracovat s lidmi nebo se zvířaty?

Jak kdy a jak se kterými. Naštěstí se můžu spolehnout na zaměstnance, kteří jsou s námi dlouhodobě. Což oceňuji nejenom já, ale v prvé řadě zvířata. Vybudovat oboustranně fungující vztah není otázkou dní ani týdnů. Zvíře musí ošetřovateli věřit a cítit se v jeho přítomnosti v klidu. To je základ.

Ten asi máte. A kudy dál?

Rád bych tady měl žirafy. To jsou zvířata, na které se těší děti i dospělí a jsou obvykle jedním z hlavních taháků každé ZOO. V plánu mám vybudovat také biotopy – kde návštěvník může projít v několika stech metrech pouštěmi, prériemi atd. Nemáme ale k dispozici desítky milionů, a tak musíme postupně: nejbližší událostí bude slavnostní otevření lvince. Věřím, že se tam toho 8. srpna shledám i se čtenáři Myčka. Všechny zvu, bude to stát za to!

Článek vyšel v měsíčníku MY 6/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

#MY62020 #Franěk #Provazník #Rozhovor #ZOO

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon