Děkujeme, Rumunsko

Kdykoli si připomínáme osvobození naší vlasti na sklonku druhé světové války, řeč je vždy jen o Rudé armádě a vojácích USA. Kdo si však vzpomene na více jak třicet tři tisíc rumunských vojáků, padlých při bojích proti Němcům na našem území? MY ano.

V poslední době, a letos je to obzvláště patrné a silné, probíhá v politické veřejné a mediální aréně docela urputný a drsný boj o revizi našich moderních dějin. Jeho stěžejním předmětem a centrem je období druhé světové války – včetně dějinných period, které mu předcházely, nebo jej bezprostředně následovaly.

Rumunští pěšáci odpočívají během postupu jižní Moravou

Společným jmenovatelem těchto snah je jejich špatně skrývaná politická účelovost. Účelovost, používající – a využívající – českou a československou novodobou historii jako klacek na politické a názorové oponenty. Bez jakéhokoli zájmu o její seriózní a nepředpojaté studium. I z těchto důvodů jsou některé velmi důležité aspekty našich moderních dějin zamlčovány či ignorovány. Mezi tyto neprávem opomíjené skutečnosti patří stěžejní role rumunské armády při osvobozování Československa, která v širším kontextu odkazuje i na mimořádnou důležitost československo-rumunských vztahů v politických dějinách našeho novodobého státu.

Podíl rumunské armády na našem osvobození byl přitom i za předchozího režimu připomínán jen sporadicky. Jednak proto, že z propagandistických a ideově-politických důvodů tehdy převažovala prezentace sovětské Rudé armády jako dominantní osvoboditelské síly, svoji roli však jistě sehrály i komplikované peripetie vývoje pozice rumunského státu v průběhu druhé světové války.

Rumunská královská armáda se přitom na osvobození tehdejšího Československa v letech 1944-1945 podílela zcela zásadním způsobem. Během bojů na našem území měla po sovětské Rudé armádě druhý nejvyšší počet padlých, nezvěstných a raněných vojáků. A na tyto oběti – ve stínu obrazoboreckých bojů o stržení pomníku maršála osvoboditelské armády Koněva a o instalaci pamětní desky vlasovovským esesákům a vrahům českých a slovenských civilistů v Řeporyjích – dnes, bohužel, prakticky zapomínáme.

Rumunské vozatajstvo ve Vyškově v květnu 1945

Spojenec

Včetně toho, že se Rumunsko vůči Československu nezačalo „spojenecky“ chovat až v roce 1944, ale bylo naším (spolu s tehdejší Jugoslávií) nejbližším a nejvěrnějším zahraničněpolitickým partnerem již od vzniku Československé republiky v roce 1918. Krátce po skončení první světové války se tehdejší Rumunské království stalo, spolu s tehdejším jugoslávským státem, do roku 1929 označovaným jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, poté Království Jugoslávie), v rámci smluvního systému tzv. Malé dohody klíčovým politickým a vojenským spojencem nové Československé republiky. Tento alianční mechanismus byl sice zpočátku orientován především proti předpokládané hrozbě rakouského či maďarského územního revizionismu vůči našim nově vzniklým státům, ale postupně získal i své nezanedbatelné politické, ekonomické (zejména v oblasti zbrojního průmyslu a obchodu) či kulturní dimenze. Málokdo už si dnes také uvědomuje, že prakticky po celou dobu trvání První československé republiky bylo Rumunsko naším jediným spřáteleným sousední státem (přičemž ty ostatní byly po většinu oné doby spíše otevřeně nepřátelské), jelikož jsme disponovali společnou dvousetkilometrovou hranicí v oblasti Podkarpatské Rusi, kde v té době žilo – na území patřícímu Československu – na 15 000 etnických Rumunů.

První „ostrou“ zkouškou faktického československo-rumunského spojenectví, a to ještě před jeho formálně právním stvrzením, byla tzv. československo/rumunsko maďarská válka. Jednalo se o pro nás vítězný válečný konflikt mezi Československem a Rumunskem na jedné straně a Maďarskem (resp. bolševickou tzv. Maďarskou republikou rad) na straně druhé, zahrnující boj o území jižního Slovenska, části Podkarpatské Rusi a Sedmihradska, trvající od listopadu roku 1918 do srpna roku 1919.

Rumunské dělostřelectvo v Boskovicích

Dočasný rozchod

Co se týče osudového podzimu roku 1938, nechme promluvit nestora českých historiků Miroslava Tejchmana: „Za mnichovské krize v roce 1938 vykonala rumunská vláda pro ČSR více než kterákoliv jiná. Svým rozhodným varováním a částečnou mobilizací paralyzovala v zářijových dnech agresivitu Maďarska. Postoj rumunské veřejnosti byl pak ve svých pročeskoslovenských sympatiích ještě zřetelnější než postoj jugoslávský.“

Po nástupu německých nacistů k moci, a zejména v souvislosti s jejich zahraničně politickou expanzí a po událostech let 1938 a 1939, kdy bylo Československo rozbito a Maďarsko zabralo část (česko)slovenského území, bylo Rumunsku víceméně jasné, že jej čeká podobný osud. Jeho politické reprezentace se tehdy rozhodla hledat pro zajištění státní existence silného zahraničního protektora. A jelikož jeho prioritní západní spojenec, Francie, tuto úlohu nebyl ochoten zastat, našlo ho v Německu. Z geopolitického hlediska tak Rumunsko přešlo do sféry vlivu hitlerovského Německa.

Nejprve se snažilo o udržení neutrality, za což v roce 1940 zaplatilo vysokou cenu v podobě výrazných ztrát svého území ve prospěch tehdy otevřených spojenců Německa – Maďarska (severní Sedmihradsko) a Bulharska (Jižní Dobrudža) – a také Sovětského svazu (Besarábie a Severní Bukovina). V důsledku těchto událostí král Carol II. abdikoval ve prospěch svého syna Michala a opustil zemi. Rumunsko se poté, za faktické vlády premiéra maršála Iona Antonesca, oficiálně připojilo ke státům Osy.

Po zahájení německého útoku na Sovětský svaz v roce 1941 vycítilo Rumunsko šanci na návrat ztracených území, případně i možnost teritoriální expanze směrem na východ. Proto se k tomuto vojenskému tažení připojilo i vojensky, a to velmi aktivně a velkoryse, jelikož na sovětské frontě bojovalo na 700 000 rumunských vojáků.

Rumunská královská armáda nejprve obsadila ztracená území Besarábie a Bukoviny a pak postupovala dále až ke Stalingradu. Zde společně s německou armádou utrpěla na přelomu let 1942-1943 zdrcující porážku, jež vedla ke změně vnitropolitické situace v Rumunsku.

Průběh Bratislavsko-brněnské operace, které se mj. zúčastnila rumunská armáda

A zase spojenec

Jakmile začala Rudá armáda dobývat jeho severovýchodní část, učinil král Michal I., vláda i armáda, a to za podpory většiny veřejnosti, zásadní politický obrat. V srpnu roku 1944, po sesazení, internaci a popravě premiéra Antonesca, přešlo Rumunsko na stranu protihitlerovské koalice. Proti nacistickému Německu pak vyslalo čtvrtý nejpočetnější – po SSSR, USA a Velké Británii – spojenecký vojenský kontingent.

Rumunská armáda byla na podzim roku 1944 včleněna do sestavy 2. ukrajinského frontu Rudé armády pod vedení maršála Malinovského. Byl to ostatně on, kdo vedl dlouhá jednání s vysokými rumunskými důstojníky, kteří padli do sovětského zajetí u Stalingadu, v čemž mu pomáhala i jeho brilantní znalost francouzštiny. Od prosince téhož roku se Rumuni aktivně účastnili bojů na území Československa. Rumunské ozbrojené síly operující v naší vlasti čítaly na 17 divizí a téměř 250 000 mužů. Šlo především o 1. armádu generála Vasile Atanasia a o 4. armádu generála Nicolae Dascalesca, bojoval tu však i 2. rumunský tankový pluk a rumunský letecký sbor. Rumunští vojáci vstoupili na území někdejší ČSR 18. prosince 1944, a to jižně od Košic. Další postup rumunských vojsk byl ztěžován nepříznivými klimatickými podmínkami i nesnadným hornatým terénem středního a severního Slovenska, kudy se navíc část rumunských vojsk musela probíjet bez podpory tanků. Postup rumunských jednotek vedl přes Lučenec, Nitru, Piešťany, Kroměříž, Prostějov a Boskovice až k Pelhřimovu a Humpolci.

Vojensky zvláště významná byla účast rumunských vojsk v tzv. bratislavsko-brněnské operaci (25. března – 5. května 1945), na níž se podílely, kromě tří sovětských i dvě rumunské armády. Do bojů za osvobození Bratislavy a Brna bylo nasazeno celkem cca 86 000 rumunských vojáků. Část rumunských vojsk se v květnu roku 1945 probojovala v rámci tzv. Pražské operace až do jihočeského Tábora, kam dorazila se svými posledními dvěma bojeschopnými tanky, které se 17. května zúčastnily – spolu s vybranými rumunskými oddíly – slavnostní vojenské přehlídky v Praze. Celkově rumunské vojenské jednotky na území tehdejšího Československa přímo osvobodily na 1722 obcí a měst. Velmi důležitou úlohu sehrály rumunští vojáci i poté, co vláda Hitlerova nástupce Dönitze přikázala v Československu se nacházejícím německým silám, aby nekapitulovaly a pokusily se o odpor a dosažení západního pásma Čech osvobozeného americkými jednotkami. Rumunská vojska dostala za úkol tomuto německému ústupu zabránit. Rumuni prchající Němce pronásledovali, obsazovali strategické body typu mostů, silnic nebo železničních stanic.

Oběti rumunských vojáků připomíná řada památníčků, jako je např. ten v Humpolci

Válečných střetů v Československu se kromě příslušníků oficiálních rumunských ozbrojených sil zúčastnili také rumunští partyzáni, kteří bojovali po boku československých partyzánských oddílů – zejména na „povstaleckém“ středním Slovensku.

Během bojů s německou armádou ztratila rumunská vojska v Československu dle nejnovějších údajů 33 241 vojáků, přičemž největší část z nich je pohřbena ve slovenském Zvolenu, další velký počet padlých je pak na Ústředním hřbitově v Brně. 33 254 rumunských vojáků pak bylo v bojích o Československo raněno. Československé státní vojenské řády a vyznamenání obdrželo 5 559 rumunských vojáků.

Napravíme selhání?

Po vzniku samostatné České republiky protagonisté naší zahraniční politiky na rozvíjení vzájemných česko-rumunských vztahů trestuhodně rezignovali, což je neomluvitelné nejen z důvodů společných historických vazeb, ale i s ohledem na možné vzájemně výhodné strategické partnerství v rámci Evropské unie, jejímž je Rumunsko šestým nejlidnatějším členským státem. Rumunsko zde může být naším zásadním spojencem při vytváření blokačních menšin v rámci Rady EU, což je klíčový unijní orgán z hlediska procesu rozhodování o přijímání závazné evropské legislativy, kde jsou i všechny sdružené hlasy zemí uskupení V4 – z hlediska šance na dosažení veta – nedostatečné. Připomeňme v této souvislosti i to, že právě Rumunsko s námi v roce 2015 hlasovalo (na rozdíl od Polska) proti tehdejším povinným migračním kvótám.

Věnujme tedy důstojnou vzpomínku rumunským hrdinům, kteří padli při osvobozování Československa od vražedné německé okupace. A pokusme se důstojně restartovat a pak i dále rozvíjet vztahy se současným Rumunskem, jeho občany a institucemi. Opravdových přátel jsme v naší historii nikdy příliš neměli. Važme si tedy těch, kteří jimi byli. A mohou být i nadále.

Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2020, který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

#MY72020 #Doležal #Historie #Válka #Rumunsko

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon