Mám víru venkovské babičky

Aktualizace: srp 21

Ing. Hanu Lipovskou, Ph.D. znali ještě před pár měsíci jen zdejší ekonomové a lidé z konzervativně smýšlejícího politického prostředí. A samozřejmě čtenáři MY, k nimž promlouvá svými radami, jak rozumně hospodařit. Dnes už je povědomá každému, kdo se o veřejné dění v naší zemi zajímá. Jak je z rozhovoru patrné, pozornost – a MY dodáváme pozitivní – si bezesporu zaslouží.

Ekonomka Hana Lipovská

Vaše úspěšná kandidatura do Rady České televize byla iniciována Českou biskupskou konferencí. Jste povoláním ekonomka a v médiích jste byla prezentována jako odborník, který prověří hospodaření ČT. Byl to ale opravdu hlavní motiv, který vás – a potažmo ČBK – vedl k této kandidatuře?

Velmi jsem si vážila důvěry, která nominaci provázela. Do Rady jsem kandidovala primárně jako národohospodář spojený s křesťanskými hodnotami. I když je to cesta nepohodlná, věřím, že je svým způsobem povinností církve starat se o věci veřejné a s pokorou se účastnit služby zemi. Vidíme to na působení například Johanna Gregora Mendela nebo desítek venkovských kněží v 19. století, kteří svou činností pomáhali formovat hospodářské zázemí svých obcí.

Zmiňujete křesťanské hodnoty, a tak bych předpokládal, že více než hospodaření České televize vám bude ležet na srdci to, co televize vysílá. Nebo to jde ruku v ruce?

V dějinách umění nás učili, že se u uměleckého díla rozlišuje námět, obsah a forma. V Radě ČT mám po většinu času řešit "formu" - tedy soulad služby se zákonem o České televizi. Námět a obsah mě samozřejmě zajímá jako koncesionáře a jako občana, v botách radní mi je ale nepřísluší hodnotit. Navíc zdaleka neplatí automat, že cokoli „rádoby křesťanského” je také hodnotné. Vzpomeňme si, jak rozporuplné reakce budil film Dva papežové nebo seriál Mladý papež.

Vy jste studovala dějiny umění? Zírám, co všechno jste ve vašem mladém věku stihla a k čemu všemu se dokážete kompetentně vyjádřit. Můžete nám ten svůj okruh zálib, zájmů, koníčků trochu více přiblížit?

Největší láskou a radostí je pro mě hudba - ať už poslech záznamu, živý koncert, nebo hraní „pro radost”. Ostatně, už Hálek psal, že nejstrašnější kletbou jest, když Bůh odejmul zpěvy. Mám moc ráda varhany, z toho se pak odvozuje repertoár - Bach, Händel, ale především v celé své pestrosti Dvořák a Čajkovský. Jako Moravák přirozeně miluji Janáčkovu Sinfonietu a poezii Jana Skácela, nicméně díky tatínkovi jsem vyrostla také na folku, country a swingu. Jsem členem Klubu českých turistů, těším se proto sáhodlouhými pěšími túrami po republice, což se většinou dá spojit s focením. A pak zůstává samozřejmě literatura. Člověk přečte za týden stovky stran odborného textu, zdravý rozum si proto chráním četbou beletrie, zejména klasiky. Na nočním stolku - mám-li jej tedy zrovna k dispozici - ale leží stabilně cestovní vydání Písma a Breviář.

Písmo a breviář… Vy jste byla ve víře vychovávána?

Nejsem konvertita, narodila jsem se ve věřící rodině. Pátrala jsem v průběhu dospívání po tom, proč vlastně věřím, co je to víra, jak žít s vírou a z víry jako ekonom – a jak nazírat na vědu nejen rozumem, ale také vírou. To je ale práce na celý život. Měla jsem štěstí, že mě formovali kněží, kteří víru silně spojovali s rozumem, neodtrhávali ji od vědy, ale naopak mě nutili hledat souvislosti.

Můžete zmínit někoho konkrétního?

Klíčový byl zejména tišnovský rodák otec Josef Fasora, který působil dvacet let jako misionář v Bolívii, ale také otec Radmil Kaláb, který mě v Brně připravoval k svátosti biřmování. Není ostatně náhodou, že mým biřmovacím kmotrem byl hluboce věřící špičkový matematik docent Miloslav Mikulík - také u něj jsem denně viděla úzký vztah víry a intelektu. Přes to všechno však mám v sobě víru venkovského člověka, víru - jak někteří inťoši hanlivě říkají - barokní, víru jihomoravského venkovského kostelíku a babiček v šátku, které dávají kytičku ke kříži v polích. Z této víry žiji, v ní jsem nejšťastnější, protože nevidí Boha jako předmět výzkumu na pitevním stole. Pro samou vědu někdy zapomínáme na podstatu Pána – čistou, prostou lásku a radost.

Mnohé možná překvapí, když pravicově smýšlející ekonomka věří v Krista a jeho „spíše projde velbloud uchem jehly, než boháč do království nebeského…” Je pro vás ekonomie hodnotově neutrální věda, nebo se v ní bez hodnotového zakotvení špatně orientujeme?

Ekonomie bez hodnotového systému je nemyslitelná. Zakladatel moderní ekonomické vědy Adam Smith byl hluboce věřící, ekonomické myšlení samo ostatně vyvěrá z učení scholastiků. Kořeny svobodné ekonomiky nalezneme v katolickými teology reprezentované Salamanské škole ze 16. století, navazující na učení sv. Tomáše Akvinského. Největší chybou je vykastrovat ekonomii a postavit ji z pevných hodnot na hliněné nohy konzumu. Dnešní ekonomická věda i hospodářskopolitická praxe naopak bolestně potřebují návrat k základním hodnotám - zejména k znovuobjevení rozdílu mezi bídou, blahobytem a chudobou.

Mezi bídou a chudobou je rozdíl?

Zásadní! V chudobě žije ten, kdo má právě tolik, kolik k životu potřebuje, zatímco v bídě žije, kdo má mnohem méně. Ne nadarmo je chudoba podle Sv. Františka důležitou ctností.

Pro časy, do kterých vstupujeme, bude pevné hodnotové zakotvení určitě nezbytné. Jak vlastně máme čelit přicházející hospodářské a sociální krizi? Nebo patří strašení touto krizí mezi podobně fiktivní strašáky, jako je klimatická nouze nebo přelidnění planety?

Ekonomická krize bohužel není strašák, není to pohádkový drak za městem, ale krokodýl u řeky. Pokud bychom zůstali u hodnot, pak je krize číselným vyjádřením dlouhodobé lži a klamu. Krize, do které patrně vstupujeme, je důsledkem krize rodiny, krize hodnot, důsledkem dvojí morálky, licoměrnosti a falše, důsledkem nazývání jedné a téže věci různými jmény. Čelit se jí proto dá

jediným způsobem.

Jakým?

Otevřeným přiznáním pravdy.

Co tím myslíte?

Příkrým označením vin a viníků. Přiznáním toho, že císař byl nahý, že selhaly konkrétní složky státu při výkonu hospodářské politiky, že selhala část akademické obce, která jako pekinéz na sofa místo štěkání a hlídání začala sladce vrnět a lízat ruku, která ji krmila granty. Přiznat, že selhala část školství, která rezignovala na vzdělávání a začala pouze udělovat diplomy, že selhala část médií, která nás přiměla pohlížet na politiku jako na komedii, nikoli vážnou práci, a na volby jako na zábavu, nikoli jako na privilegium. Dokud toto nepopíšeme, dokud nedetekujeme spodní proud, ze kterého kontaminovaná voda vzlínala do studně naší země, nebudeme moci krizi řešit ani vyřešit.

Možná jste už zaregistrovala, že šéf Světového ekonomického fóra Klaus Schwab a s ním spolupracující globalisté přicházejí s vizí tzv. Velkého resetu. Měl by mít tři hlavní složky – nasměrování trhu k spravedlivějším výsledkům, sdílené cíle „zelených“ investic a zužitkování „čtvrté průmyslové revoluce k podpoře veřejného blaha, zejména řešením zdravotnických a sociálních výzev.“ Z jeho knihy z roku 2017 je zřejmé, co si pod čtvrtou průmyslovou revolucí představuje – digitálního Velkého bratra, který na nás bude permanentně, pro naše dobro, pochopitelně, dohlížet. Máme k této temné vizi hledat alternativu? Nebo si vystačíme s pouhými kosmetickými úpravami současného politicko-ekonomického modelu?

Alternativa existuje, a to osvědčená, funkční a nosná. Je jí kapitalismus bez přívlastku, založený na volném trhu a odpovědnosti, fungující v rámci svobodného a demokratického systému. Jakékoli další typy kapitalismu jsou jen nálepkou pro různé varianty centrálního plánování.

Jak je možné se v „kapitalismu bez přívlastku“ vyhnout dominanci obřích nadnárodních firem, které si dovedou omotat stát kolem svých dlouhých prstů?

Kde stát do hospodářství nezasahuje, tam se nemohou vynořit tak velké nadnárodní firmy, které trhu škodí. Není totiž problémem velká nadnárodní společnost sama o sobě – ostatně my, Češi, jsme přece dodnes hrdí, když někde v cizině vidíme značku Baťa. Problém představují velké nadnárodní slabé firmy, které k přežití v konkurenčním boji pod taktovkou neviditelné ruky trhu potřebuji viditelnou pěst státu. Kapitalismus, v němž hraje prim velká slabá vláda ve službách velkých slabých firem, je ve skutečnosti socialismem.

Hana Lipovská s prezidentem Václavem Klausem

Jste spolu s Janou Bobošíkovou hlavní tváří nového spolku Institut svobody a demokracie. Jaké s ním máte plány?

Institut svobody a demokracie jsme založily při příležitosti 30. výročí 17. listopadu v době, kdy hodnoty svobody a demokracie výrazně ztratily na svém skutečném obsahu. Usilujeme o to, aby se Česká republika znovu změnila v sebevědomou, svobodnou, hospodářsky prosperující a suverénní parlamentní demokracii.

V univerzitním prostředí, kde jste až dosud působila, jste tyto hodnoty tak účinně prosazovat nemohla?

Pro mě osobně je institut místem bezbřehé svobody bádání, místem svobodné práce. V mnohém tak supluje roli akademické půdy, která se svobody – snad ze strachu z pravdy – zříká.

Takže se vám nyní po profesní stránce dýchá svobodněji?

Když jsem v souvislosti s chudobou zmiňovala sv. Františka, mohu ohledně své práce v institutu zmínit silný průnik s dominikánským důrazem na pravdu a snad i s heslem contemplari et contemplata aliis tradere.

Což znamená…

To rozjímané, nebo snad v našem kontextu spíše promýšlené a prostudované, předávat dál. Práce má pro mne smysl, jen když hledanou pravdu zkouším předávat dál tak, aby mohla být podrobována diskusi, cizelována a zdokonalována. Pravda totiž existuje, nelze ji relativizovat, ale na druhou stranu si musíme přiznat, že člověk se k ní celý život snaží pouze přiblížit.

Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2020, který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.


#MY82020 #Semín #Lipovská #Rozhovor #Ekonomie #Víra

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon