Na Avary!

Válečné konflikty byly na úsvitu slovanské éry spíše pravidlem než výjimkou. Tuto neklidnou dobu však Slované – včetně Bohemanů, jak nás nazývají dobové francké kroniky – dokázali využít ve svůj prospěch.

Rekonstrukce slovanského hradiště

O tom, co se stalo se Sámovým kmenovým svazem ve druhé polovině sedmého století, se nám žádné zprávy nedochovaly. Badatelé předpokládají, že jej stihl osud podobných předstátních útvarů, tedy že se po smrti svého zakladatele se rozpadl.

O Slovanech v českých zemích v době po Sámovi vypovídají pouze archeologické prameny. Ty nazývají období mezi lety 650-800 podle nejnápadnějšího projevu hmotné kultury – osídlení většinou opevněných výšinných poloh nazývaných hradiště – dobou starohradištní. Jejich existence vypovídá o tom, jak se změnily poměry od předchozího časně slovanského období. Výstavba opevnění předpokládá určitou minimální hustotu osídlení, kdy počet obyvatel v jejich okolí umožnil nejen výstavbu hradišť, ale i jejich účinnou obranu. Předpokládá se, že jeden obránce mohl hájit nanejvýše 5 metrů opevnění, takže z rozměrů fortifikace lze odhadnou velikost komunity, která ji postavila a bránila.

Hradiště vypovídají o počínající sociální diferenciaci staroslovanské společnosti a nepřímo též o politických poměrech té doby. Byla neklidná a válečné konflikty asi byly spíše pravidlem než výjimkou. Možná se tak projevoval spor mezi starší první vlnou slovanské kolonizace z Ukrajiny a druhou vlnou z Podunají. Zdá se, že nově příchozí nakonec získali převahu.

Šárka a Rubín

Nejstarší archeologicky prozkoumané slovanské hradiště v Čechách se nachází u Klučova na Českobrodsku, ovšem z hlediska dalšího historického vývoje jsou důležitější jiné oblasti a v nich dominující lokality. První představovala pražská kotlina s centrálním hradištěm v Šárce obklopeným dalšími fortifikacemi v Praze – Bohnicích (Zámka), Budči, Libušíně, Levém Hradci a zdá se, že i na Pražském hradě. V severozápadních Čechách šlo o výrazný opevněný čedičový vrch Rubín u Podbořan a řadu hradišť nad řekou Ohří od Kadaně až po Libochovice. Někteří historici předpokládají, že Rubín můžeme považovat za jednoho ze žhavých kandidátů na lokalizaci Sámova Wogastisburgu (hypotéza se opírá o filologii jména Wogastis – v hostech, což zní v názvu obce pod hradištěm Kaštice – u kastic). Na Šárce i Rubínu se našlo mnoho nálezů avarské i francké provenience.

Areál slovanského hradiště na plošině Džbán v Divoké Šárce

Šárku a Rubín zmiňuji kvůli roli, kterou oba regiony – Pražská kotlina a střední Poohří – později sehrály při sjednocování země. Vedle nich se v rámci Čech vytvořilo několik dalších lokálních center. Na východním okraji pražské plošiny se nalézala velká skupina hradišť na Českobrodsku a Kolínsku (již zmíněný Klučov, Doubravčice, Tismice, Přistoupim), dále Toušeň, Přerov nad Labem a Libice. Vedle toho existovaly další hradské obce v západních Čechách (Bukovec, okr. Plzeň – město), Březina (okr. Rokycany) a Bezemín (okr. Tachov), na Příbramsku a Strakonicku a v horním Povltaví. Na severu Čech vedle Rubínu stojí za zmínku hradiště Zabrušany (okr. Teplice) a samozřejmě Mělnicko s Hradskem u Mšena. V severovýchodních Čechách jde především o Kouřim.

Výsledky archeologických výzkumů také nepřímo vypovídají o vzniku vládnoucí a bojovnické vrstvy obývající hradiště, protože pouze na nich se nalézají importované luxusní předměty. V zásadě jsou dvojího druhu – honosné doplňky oděvu a součásti zbroje. Nejčastějším nálezem bývají různá avarská kování používaná jako přívěsky na opasek či koňské postroje. Zdá se, že v otázce módy se naši předkové ve starohradištním období shlédli v kočovnickém kaftanu s jeho honosnými doplňky. Co se však zbraní a zbroje týče, jednoznačně dávali přednost importům ze Západu, z Francké říše. Šlo o meče nebo ostruhy s háčky a přilby, řadoví bojovníci si vystačili se sekerami, kopími a oštěpy, samozřejmě vedle luků, včetně reflexních. Učili se od svých protivníků.

Ve válce s Avary

Až do druhé poloviny osmého století se zdá, že Čechy neohrožoval vnější nepřítel. Avarský kaganát postupně ztratil svou původní agresivitu a soudobé prameny Avary pomlouvaly, že se z válečníků stali obchodníci a pijáci vína. Na západě pak Merovejská říše zažívala svůj částečný úpadek vinou slabosti svých panovníků. Vlasatí a vousatí králové se prý na volských povozech přesouvali od města k městu a vyjídali nashromážděné zásoby bez zájmu o politické dění. Pravdou je, že posledním schopným merovejským králem byl Sámův protivník Dagobert I. Všichni jeho nástupci faktický výkon vlády ponechávali svým majordomům.

Snahou Karla Velikého bylo vytlačit Avary z Panonie

Nakonec jeden z nich, Karel Martel – dvojí vítěz nad Araby u Poitiers (732 a 737) – převzal moc úplně a říši rozšířenou o Durynsko rozdělil mezi své syny. Pipin Krátký pak roku 751 sesadil posledního merovejského krále Childerika III. a vlády se ujala dynastie Karolingerů. Jeho starší syn Karel, později zvaný Veliký, se stal nejvýznamnějším panovníkem raného středověku a obnovitelem Římské říše. Našim předkům tento proces sjednocování Evropy nepřinesl nic dobrého. Karel zahájil rozšiřování svého území na východ. Podrobil si Sasy a Bavory, stejně jako Dány a Langobardy v severní Itálii. V roce 791 se rozhodl porazit Avary, takže připravil válečné tažení, ve kterém v létě a na podzim postupovalo jeho vojsko třemi proudy do Panonie. Dvěma od Řezna, po pravém a levém břehu Dunaje, třetí z jihu ze severní Itálie. Ani jeden ze směrů tažení se nestřetl s nepřítelem ve velké bitvě, jenom zpustošil okolní krajinu, dobyl nějaké pevnosti a získal bohatou kořist a množství zajatců. Když někdy v říjnu franckému vojsku došly zásoby a neznámá epidemie zdecimovala koně, vrátilo se zpět.

O tomto zdánlivě neúspěšném tažení se zmiňuji proto, že se po 150 letech v písemných pramenech objevila zmínka o Čechách. Část armády, která táhla po levém břehu Dunaje složená z Frísů, Sasů a Slovanů, přišla na místo srazu přes naše území, a posléze se přes něj zase vracela zpět.

Karel Veliký na malbě Albrechta Dürera

Karel Veliký plánoval pokračování své války s Avary, proto zůstal v Řezně až do podzimu roku 793. V Sasku však vypuklo mohutné povstání, jež brutálně potlačoval celé dva roky. Než se stihl vrátit k Dunaji, Avarský kaganát se rozpadl. Nastalé občanské války využil Karlův syn Pipin, který se svými Langobardy a slovanskými spojenci dobyl avarské centrum, kde mj. ukořistil po dvě staletí shromažďovaný poklad. Podle údajů tzv. Erhardových Análů vezly avarské zlato do Cách tři transporty volských čtyřspřeží, každý o padesáti povozech.

Z útržkovitých zpráv písemných pramenů pak vyplývá, že zbytek avarské říše rozchvátily slovanské kmeny, včetně Čechů. Využily mocenského vakua v Podunají a toho, že Karel Veliký byl zaměstnán válkou se Sasy. Za zmínku stojí, že v průběhu dalších 25 let (tedy během jedné generace) zmizely všechny zmínky o Avarech – s výjimkou vyprávění o jejich pohádkovém pokladu.

Slované v Čechách se od roku 791 zabydlují na stránkách franckých kronik pod souhrnným latinským názvem Bohemi či Bohemani, naše vlast je v nich nazývána Bohemia. Po roce 800 se císař Karel Veliký rozhodl, že se Čechy stanou součástí jeho říše.

Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2020, který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

#MY72020 #Bašta #Slované #Historie

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon