Až na kraj srázu

Česká literatura zná řadu básnících kněží. Nade všemi ční nedostižný Jakub Deml. Méně známý je jiný velký talent, od jehož skonu uplynulo letos 11. dubna 26 let – P. František Daniel Merth.

P. František Daniel Merth


Verše strašínského faráře nejsou klasickou křesťanskou poezií. Programově se vyhýbal náboženské agitce, aniž by však pohrdal básníky, z jejichž veršů náboženský akcent vyzařuje. Vzdor vší zdánlivé horizontálnosti je vertikální úběžník v jeho díle přesto patrný: „Ach Pane, který jsi vzal bláto, abys vrátil jím zrak slepci, učiň nám vše blátem, abychom i my viděli.“


Narodil se 18. 10. 1915 v Jindřichově Hradci, v domku na břehu řeky Nežárky. Když coby gymnazista ztratil víru, nikoho jistě nenapadlo, že právě on jednou navlékne kněžský kolárek. Přišla však vysokoškolská studia v Brně a tento student češtiny a francouzštiny pod vlivem svého okolí víru opět nalezl. To už měl za sebou první básnické pokusy v časopise Akord (pod pseudonymem Doa Merth, což byla zkratka latinského Deus omne adiuva, tj. Bůh všemu pomož). V roce 1937 studia předčasně ukončil a vstoupil do kněžského semináře. Ani v něm od veršování neupustil.


Havířský mundúr


V roce 1942 přijal v Českých Budějovicích svátost kněžství a nastoupil jako kaplan v Pelhřimově. Ten po dvou letech vystřídal za město svého vysvěcení, v němž působil až do 30. září 1948, kdy si pro něj v brzkých ranních hodinách přišla přímo do zpovědnice StB. Za podíl na podvratné protistátní činnosti (zapojil se do letákové akce dvou mladíků) mu soud vyměřil pětiletý trest odnětí svobody. Namísto sutany tak mladý kněz nafasoval havířský mundúr.

Po zatčení v roce 1948 na fotografii z vyšetřovacího spisu


Rubal nejprve v Dolním Jiřetíně a Libkovicích uhlí, poté dobýval uran na dole č. 12 v Horním Slavkově. Setkával se tam s elitou národa. Jak později vzpomínal, duchovní rozhovory, tajné mše ve čtyři ráno, tajné křty a katecheze pro něj představovaly nejbohatší období jeho života.


Po propuštění zůstal ještě rok zaměstnán v příbramských uranových dolech. Díky benevolenci církevního tajemníka mohl sloužit soukromou mši u bočního oltáře svatohorské baziliky. Kvůli nemocné matce se vrátil do svého rodiště, kde po dobu dalších 11 let pracoval v tamní továrně na letecké brýle.


Státní souhlas ke kněžské službě nedostal: cestu k němu si nadobro uzavřel ilegálním sloužením mší v Deštné a spoluprací s laickým řeholním řádem sester urbanek. Poté, co v jednom stroji přišel o část prstu, nastoupil v Ústavu sociální péče v Černovicích u Tábora, kde pečoval o mentálně postižené děti a mládež. „Snědý, šlachovitý, rozevlátý, šťastný“ – takto si ho zapamatoval básník Ivan Diviš, pro nějž byla návštěva tohoto zařízení podle jeho vlastních slov jedním z nejdepresivnějších životních zážitků. Otec František zde však našel své místo. Možná by zde setrval až do penze, kdyby nepřišel rok 1970 a s ním – na zásah biskupa Hloucha – i návrat ke kněžské službě v Českých Budějovicích. Po pár týdnech však putoval do Strašína u Sušice – režim takto odklízel na periferii kněze, jimž sice udělil státní souhlas, leč ve větších aglomeracích je vidět nechtěl.

S biskupem Hlouchem, jemuž vděčil za návrat do kněžské služby


P. Merth musel ve Strašíně ze všeho nejdřív opravit kostel a faru, nacházející se v bídném stavu. Netrvalo dlouho a toto vyhnanství se mu stalo zemí zaslíbenou, k níž přilnul celým srdcem. Strašínské prostředí odluky a samoty mu pomohlo oprostit se v tvorbě od zbytečných nánosů. Teprve tady se z něj stal opravdový básník.


Dvojí trauma


V 50. letech měl Merth pochopitelně s publikováním utrum. Až v 60. letech mu v soukromých tiscích (řádově v desítkách kusů) vyšlo pět menších sbírek. Prožíval tak dvojí příkoří – trauma kněze nemohoucího veřejně sloužit věřícím a trauma básníka, nesmějícího svobodně publikovat. Na lepší časy se zablýsklo až v roce 1970, kdy mu v jihočeském nakladatelství Růže vyšla sbírka Orančina píseň. Už i tak mizivé možnosti dalšího vydávání utnul v roce 1977 Vasil Biľak, který si Mertha – spolu se čtyřmi dalšími literáty – vybral do svého projevu na sjezdu spisovatelů. Samizdatové strojopisy jeho básní proto první oficiálně vydaná sbírka nahradila až po roce 1989.


Merthova poezie je z druhu té Holanovy: těžko uchopitelná, rozhodně nejde o čtení do vlaku. Lze na ni aplikovat zásada, že není vždy nutné vědět, „co tím chtěl básník říct“, jako spíše nechat na sebe jeho verše působit. „Jsme si přece blízcí dechem slova“ a „jako si opat v noci svítil na pergamen, tak srdce vnímá světlo proti všem tmám“. V poezii, najmě v té Merthově, můžeme postoupit až „na kraj srázu myšlenky“.

Fara na Strašíně kde Merth působil


F. D. Merth netvořil spontánně. Ostatně každý básník, není-li zrovna dadaista, vkládá do svého díla – třeba i zpětně – intelekt, jímž srdci brání v přílišné exaltovanosti, jímž „smývá si zapřené výšky a do sebe pokleká“.


Merth se jako kněz striktně upozaďuje a nechává ze sebe mluvit básníka. Nepomáhá si katechetickými poučkami tam, kde jako básník hledá. Je u něj patrné postupné básnické zrání i postupné dospívání k poznání a smíření.


Cestou ticha k věčnosti


Nechme dále hovořit samotného básníka: „Provlhlé plátno dní“ dopadá na „roky a tíhy neoschlých dní“ a „prchavé dotyky zaslíbení“ se mění v trvalejší spočinutí. Postupně dochází k zjištění, že „čím více opuštěnosti, tím více sblížení“ a že „i v mrazu je klidná hořící svíce“.


Pakliže dříve vyznává „o hvězdu nebo o květ zraněn cítíš, jak těžký je tvůj stín“ a žehrá na to, že je jeho „duše zastřena až do marnosti“. V tichu strašínské samoty zakouší, kterak „na stopkách květů zněla řeč, které jsem rozuměl“.

Sbírka „Orančina píseň“ znamenala průlom, ale ne na dlouho


Pryč je počáteční splín ze samoty, opuštěnosti, nenaplněnosti, kdy „řeky plavily mi mláto úst a v živém mase mi slova hřebily“, a kdy se z vyšinutosti světa utíkal po vzoru jiných básníků do dětství, potažmo do bezpečného přístavu matčiny náruče, neb „matka mluví silou, která se podobá zítra rozkvetlé růži“.


Vzpomínky mu vždy pomohly jen dočasně, vkrádaly se totiž do nich i ty temné. Musel se se zraňující realitou utkat v současnosti a procítit, že „kde bydlí ticho, kvete i kámen“ a že „i pod kamenem mluví svět“. Ticho, „ta tlapka snu měkká a hojivá“, se mu stalo neocenitelnou hodnotou už jen proto, že se v něm rodí jeho poezie, jejíž nejkrásnější plody zůstávají v něm samém nevysloveny. Poznává, že bolest lze přetavit v něco cenného, neboť „má i zářivý vrchol z neviditelných rukou jako dar“, a že „celé tvé nitro je okraj listu, který padá/ aby vystoupil v tobě velikost stromu“.


Pak teprve „slza zasvítá v drahokam“, pak teprve odhalí „hluboko v duši klid hořící svíce“ a zakusí „bez konce výšiny bez konce opojení“. Teprve pak může zmoci pomíjivý „žilnatý čas zkornatěním cest“, který „jde od sebe odvrácen chvatně“, a to pohledem k věčnosti, ježto „všichni se klaní skončení marně“. Pomíjivost je pasé, básník se vědoucně ptá noci „v koho věříš, že jsi vigilií?“


Tentam je „kostlivý pot“. „Srdce mé jak motýl v kukle ožívá,“ zvolá ten, jenž přestává být „v sebe ulomen v tichu a němotě“. A dodává, že „ne sláva jít dál ale do vlastních ran“, poněvadž ví, že „jen uvnitř zrno dýchá“.


Článek vyšel v měsíčníku MY 4/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.