...A přesto bylo veselo

Za polovinou sedmdesátých let se začalo rýsovat malé „globální oteplování“ mezi velmocemi. Pocítila to i trampská a country muzika. Současně však protichůdně přišlo ochlazení. A jak že se Waldemar Matuška vyhnul podpisu Anticharty?

K.T.O. s Waldemarem Matuškou a Olgou Blechovou v roce 1974


V polovině sedmdesátých už jela normalizace na plné obrátky, což se pochopitelně týkalo i trampské muziky. Každé hraní pro více než sto trampů, muselo projít schvalovacím procesem, což se týkalo i značné části potlachů. Většina hospod, kde byl kromě výčepního lokálu i trochu větší sál, se často jako náhodou sál změnil na skladiště, nebo tam probíhala nekonečná rekonstrukce čehokoliv.


Značně ubylo trampských setkání ve větších kulturních zařízeních. Proto mnozí trampové ctící staré tradice začali současné ideje Porty ignorovat. I mezi trampskými a country muzikanty docházelo k podobnému dělení, protože řada souborů se dokonce zúčastňovala i Festivalu politické písně v Sokolově, aby to měly u socialistické vrchnosti (a tím pádem u médií) dobré.


Naopak mezinárodní kontakty sportovců i muzikantů v rámci mírového socialistického tábora byly velice vítané a podporované. To se ovšem netýkalo Číny, Albánie, Jugoslávie a také Rumunska, které se odmítlo zúčastnit internacionální pomoci v srpnu 1968. V rámci tohoto trendu byla naše skupina K.T.O. k naší velké radosti na podzim roku 1972 vyslána na Kubu. Když jsme vzlétli, tak jsme z oblohy viděli nebo spíš téměř neviděli naše města a vesnice, neb byla energetická krize, takže i v restauracích, když byl čtyřramenný lustr, musely být alespoň dvě žárovky vyšroubovány.

František Hacker uprostřed s Waldemarem Matuškou v polovině 70. let


Ač krize byla údajně celosvětová, jak jsme letěli dál na západ, světel pod námi přibývalo a New York zářil jako vždy. V Havaně jsme přistáli, v rukou kabáty a vylezli do překvapující horké mokré prádelny s papoušky. Hráli jsme v jejich Národním divadle, kam přišli pánové v černém a dámy ve večerních róbách. Bylo vedro a nefungovalo chlazení, ale dámy tak usilovně mávaly svými krásnými vějíři, že vánek vál i k nám na jeviště a moc jsme jim za to děkovali.


V Havaně zrovna kotvila naše zaoceánská loď jménem SITNO. Moc se nám tam líbilo. Chlapi z posádky vyprávěli, jak to vypadá, když se moře rozbouří a končí veškerá legrace. Lodní doktor nás zase naléhavě upozorňoval, že zdejší podnebí může způsobit velké zdravotní potíže, někdy i s trvalými následky. Dehydrataci je třeba předcházet. Máme se prý takzvaně předpíjet.


Jeho slova padla na úrodnou půdu. Došlo to až k sázce K.T.O. s námořníky. Obě strany si zvolily po třech reprezentantech a jako neutrální místo soutěže byl zvolen Bar 88 (Óčo, Óčo). Našimi závodníky byli Zdeněk Skarlandt, Václav Vebr a Láďa Morava. Závod odstartoval slavnostní přípitek barmanem, dvoumetrovým chlapíkem. Po několika hodinách byl jediný, kdo ještě nespal s hlavou na stole, Láďa Morava. Volal na dlouhána, který se jmenoval Taty: Tati, tati, eště brm brm!

Koncert Johnyho Cashe v Praze v roce 1978


Druhý den, když jsme do baru Óčo, Óčo přišli, přesadil Taty všechny hosty od barového pultu ke stolu a Moravu odnesl na barový sedák. Řekl něco ve smyslu: „včera jste mi vypili hospodu, tak jsi dnes mým hostem!” Už to ale byla jen sodovka.


Na mezinárodní scéně se ale v polovině sedmdesátých let začaly projevovat první známky tání mezi velmocemi. To demonstrovala i snaha vytvořit zdání, že probíhá jakási kulturní výměna mezi státy na obou stranách železné opony.


Na důkaz, že u nás nejsou omezována občanská práva, směla se občas konat různá vystoupení západních, a to i amerických zpěváků a muzikantů. Tak Prahu v polovině sedmdesátých let navštívila i legenda americké country muziky Johny Cash, který na nezapomenutelném koncertě zazářil v Lucerně. Nevadilo, že na stadiony nebo do hal přijdou tisíce diváků. Hlavně, že to nebylo vidět v televizi a slyšet v rozhlase.


Také pro K.T.O., se začalo mírně blýskat na lepší časy. Pětiletý zákaz, který jsme na začátku normalizace vyfasovali za odmítavý postoj k sovětské invazi, dostával první trhliny. Nejvíce se o to zasloužil Waldemar Matuška, který to dokázal skoulet s tehdy všemocnou náměstkyní ústředního ředitele Československé televize Milenou Balašovou, která pro něj jako žena měla slabost.


V polovině sedmdesátých jsme v rámci uvolňování napětí mohli vycestovat už i do USA. Právě když se v roce 1975 slavilo padesátileté výročí založení muzikantské haly Grand Ole Opry v Nashvillu v Tennessee, jsme jako jediní zahraniční hosté dostali exkluzivní pozvánku. Bill Monroe, praotec bluegrasové muziky, ve slavnostním jubilejním programu uváděl dvacet v té době nejznámějších amerických skupin. Jako jediného zahraničního hosta pozval českou skupinu, Kamarády táborových ohňů. Jeho zvolání: „Camp Fire Boys from Czechoslovakia!“ mi dodnes zní v uších.

Praotec bluegrassové muziky Bill Monroe


U nás v médiích o tom samozřejmě nepadla ani zmínka. Jenže o tom opakovaně mluvil Hlas Ameriky a soudruzi by nás byli nejraději přetrhli. Bill Monroe nás ještě navíc pozval na několikatýdenní turné po USA, což u naší vrchnosti ovšem nepřicházelo v úvahu.


V té době začínaly působit Helsinské dohody, podle nichž mohli i občané ČSSR navštěvovat své blízké příbuzné v zahraničí. Bratři Waldemara Matušky žili v Západním Německu a on tam zrovna v té době čtrnáct dní pobýval, když mi brzy ráno volala sekretářka ředitele Pragokoncertu, abych se urychleně dostavil do jeho kanceláře. Ředitel František Hrabal mi doslova řekl: „Nastala náhlá událost, kterou musíme řešit za přítomnosti všech. Je nezbytně nutná také Matuškova přítomnost. Zařiď to.“


Jak by mě mohlo nenapadnout, že režim právě připravuje Antichartu. Waldovi jsem volal samozřejmě nejdřív z telefonní budky. Povídá mi Franto, nějak to smrdí, až mi budeš volat v jedenáct z domova, tak se nedovoláš, a hotovo. To důležité „jednání“ se konalo napozítří v Divadle hudby a já musel za trest, že jsem Waldu „nezařídil“, sedět za předsednickým stolem. Tak, že mi půl obličeje zakrýval řečnický pult, ale lidi v televizi stejně poznali, že to není Walda.

Setkání zpěváků v Divadle hudby na začátku ledna 1977


Ještě před zahájením jsem musel být u prezenčních listin, Najednou slyším, jak mi Karel Vlach říká – jak byl jeho zvyk mluvit ve třetí osobě: Pane Hackere, daj dneska párek? Nevím, povídám, a on jestli vůbec něco vím, a já na to, že ne a oba jsme se tomu zasmáli. Trochu předčasně. Televize natáčela osoby podepisující prezenční listiny, ale pro vysílání byl ten záběr zařazen až na konec, takže to vypadalo, že účastníci podepisují místo prezenčních listin takzvanou Antichartu. Prostě podvod. V komunismu byly takovéhle manipulace normální. Dnes by se určitě něco takového v České televizi stát nemohlo.


Já sám se na ty archy nepodepsal, takže bych dnes mohl dělat hrdinu. Podpisy jsou totiž dodnes dohledatelné. To bych ale potopil všechny svoje kamarády!


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.