Advent

Advent je začátkem liturgického roku. Období čtyř neděl před 25. prosincem je dobou radostného očekávání příchodu Spasitele a duchovní přípravou na Vánoce. Měl by to být také čas rozjímání a dobročinnosti. Adventus znamená latinky příchod a doba čekání na narození Ježížka byla v dřívějších dobách spojena i s dobou postu.

První stopy adventní liturgie lze nalézt již v polovině 5. století v Ravenně. Čtyři adventní neděle stanovil definitivně Papež Řehoř Veliký v 6. století. Přestože francký král Pipin III. stejně, jako jeho syn Karel Veliký, nařídili v celé říši dodržovat papežovo ustanovení, čtyři neděle se prosazovaly jen zvolna. Teprve v 10. století se čtyřtýdenní advent ujal v celé západní Evropě.

Významnými dny adventu jsou v liturgickém kalendáři mimo neděle svátky sv. Barbory (4. prosince), sv. Mikuláše (6. prosince), Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie (8. prosince) a svátek sv. Lucie (13. prosince).


V adventním období si připomínáme dva příchody Ježíše Krista. Tomu druhému (na konci časů) je věnována první část adventní doby do 16. prosince (zaměření liturgie i biblických textů k tzv. Poslednímu soudu, připomínka důstojnosti člověka a jeho povolání k péči o svět a dobro všech lidí). Druhá část adventu je zaměřena na bezprostřední přípravu na narození Ježíše Krista (první příchod). Změnu rázu adventní doby podtrhuje i třetí adventní neděle, nazývaná Gaudete (radostná).


Tradičním symbolem adventu je od 19. století adventní věnec se čtyřmi svíčkami, z nichž každá symbolizuje jednu adventní neděli a zapaluje se vždy v neděli po západu slunce.

Na samém sklonku adventu si lidé staví betlémy (jesličky) po vzoru sv. Františka z Assisi, pečou vánočky, zdobí vánoční stromky a připravují se na příchod Spasitele.