Albín Bráf – ekonom, politik, vlastenec

Kolem poloviny 19. století se narodila plejáda významných Čechů: T. G. Masaryk, Antonín Dvořák, Jaroslav Vrchlický, Josef Kaizl, Jaroslav Goll či František Ženíšek. Čestné místo mezi nimi zaujímá také národohospodář a ministr zemědělství Albín Bráf.

Albín Bráf


Zatímco odborníkům je jméno Albína Bráfa poměrně známé, v povědomí širší veřejnosti je osobností spíše zapomenutou. Profesor Bráf formuloval a systematicky zdůvodnil třetí a poslední – hospodářskou – fázi národního obrození, která měla navazovat na předchozí fázi literární a politickou. Šlo především o tvorbu českého kapitálu, výchovu a přípravu vysoce kvalifikované generace, jakož i dokončení české hospodářské terminologie. To vše proto, aby česká práce nebyla levně odevzdávána cizímu kapitálu.


Albín Bráf se narodil 27. února 1851 v Třebíči v rodině úředníka na valdštejnském velkostatku jako nejstarší ze šesti dětí. V jedenácti odešel do Prahy studovat Akademické gymnázium, na kterém byla zaváděna čeština jako vyučovací jazyk, a po maturitě pokračoval ve studiích na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Studia ukončil s vyznamenáním, i když se musel sám složitě živit. Když totiž byl v prvním ročníku, zemřel mu otec, a tak se snažil doučováním studentů ulehčit situaci matce, která se starala o jeho sourozence. Absolvoval v roce 1874 a ještě v témže roce založil v rámci vlasteneckého studentského právnického spolku Všehrd odbornou debatní sekci nazvanou Národohospodářský odbor.


Učitel i tvůrce


Krátce působil v justici, pak začal vyučovat na Českoslovanské obchodní akademii statistiku a národní hospodářství, což ho existenčně zajišťovalo. Za pouhé tři roky se habilitoval jako soukromý docent národního hospodářství na Právnické fakultě v Praze. Stal se tak prvním vyučujícím, který přednášel národní hospodářství v češtině, a protože odborné české výrazy se dosud vytvářely, měl na této práci významný podíl. Jeho soustavný návrh českého hospodářského názvosloví se ale nedochoval. V roce 1890 byl jmenován řádným profesorem národního hospodářství na české části tehdy již rozdělené pražské univerzity.


Příbuzný Riegra i Palackého


Na žádost Karoliny Světlé, starostky Ženského výrobního spolku, přednášel na odborné škole tohoto spolku národní hospodářství – pochopitelně česky. Později vzpomínal: „Byla to první ženská škola v celém Rakousko-Uhersku, kde se konaly přednášky z národního hospodářství”. Obrozenecká práce přivedla mladého Bráfa do společenského salonu Františka Ladislava Riegera.

Libuše Riegerová nejprve Bráfovu nabídku k sňatku odmítla, nakonec ale podlehla


Na domácím plese u Riegerů se seznámil s Libuší Riegerovou, kterou o několik let později požádal o ruku, byl však odmítnut. Nadále však zůstával častým hostem v Riegrově rodině. V roce 1888 nakonec přece jen s Libuší uzavřel sňatek a po roce se jim narodil jediný syn Václav, který však zemřel v mladém věku jako nadějný student práv. Uzavřením manželství s Libuší se Bráf stal také příbuzným Riegrova tchána, tehdy ovšem již zesnulého Františka Palackého.


Profesor Bráf zemřel 1. července 1912 ve věku šedesáti let ve svém domě v Roztokách u Prahy. Pohřben byl na Vyšehradě za smutečního zpěvu Hlaholu, jednoho z nejstarších českých spolků, do rodinné hrobky F. L. Riegera. Na poslední cestě jej doprovodilo mnoho osobností českého veřejného života.


Učitelem Aloise Rašína


Myšlenkou třetí, hospodářské fáze národního obrození, se začal Bráf zabývat přibližně v roce 1890, tedy v době, kdy byl jmenován řádným profesorem národního hospodářství na právnické fakultě. Čeští obrozenci a politici jako Palacký nebo Rieger si pochopitelně uvědomovali, že program politického obrození, tedy obnova plných politických práv historických českých zemí Svatováclavské koruny, může být úspěšný pouze tehdy, budou-li historické české země dostatečně hospodářky silné. Proto stál Palacký u založení české pojišťovny Slavia a jeho zeť Rieger se podílel koncem 60. let 19. století na vzniku prvního ryze českého finančního ústavu – Živnostenské banky.

Budova právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze


Profesor Bráf nestihl za svého života napsat učebnici, protože jeho čas byl rozdělen mezi přednášky a výuku na fakultě, osvětovou hospodářskou činnost, odbornou práci pro staročeskou stranu a konečně práci v Zemském výboru, do kterého byl zvolen v roce 1883. (To byl také důvod, proč se Alois Rašín během svého věznění v Mollersdorfu za Velké války rozhodl napsat učebnici národního hospodářství.) Velkou Bráfovou stopou na právnické fakultě byl jeho výběrový seminář z národohospodářské teorie. Studenty do kurzu vybíral po předchozím pohovoru nikoli na fakultě, ale v Bráfově bytě v Palackého domě v dnešní Palackého ulici.


Jeho seminářem prošla plejáda později známých osobnostíšín, Karel Engliš, Vilibald Mildschuch a Jaroslav Preiss, pozdější prezident Ústředního svazu československých průmyslníků a generální ředitel Živnobanky. Bráfův výběrový seminář později splynul s diskusním národohospodářským odborem Všehrdu.


Bráf ve svých fakultních přednáškách, mezi jejichž posluchači nechyběla ani vědychtivá pražská veřejnost, systematicky vykládal myšlenkový směr zvaný „rakouská škola mezního užitku“. Ostatně i Rašínova učebnice sepsaná v obtížných podmínkách v Mollersdorfu vycházela z teoretických východisek rakouské školy. Ve staročeské straně odpovídal Bráf za zpracování hospodářského programu a po smrti předsedy Františka Ladislava Riegera se stal náměstkem jejího předsedy.

Bráf přispíval mj. do časopisu Athenaeum, v němž také plnil funkci redaktora pro právo


Ministrem ve vlastní vile


Své hluboké teoretické znalosti, ale i organizační a praktické zkušenosti mohl zúročit jako ministr orby, dnes bychom řekli ministr zemědělství v letech 1909-1911. Z důvodu vleklé nemoci nemohl pobývat pracovně ve Vídni, a tak rakouská státní správa rozhodla, že v jedné místnosti Bráfovy vily v Roztokách bude zřízen sekretariát ministra orby. Erár mu přidělil písaře a a telegrafní kabel - a problém byl vyřešen.


V roce 1889 byl Bráf zvolen do Zemského výboru, kde se zabýval agendou humanitních ústavů a káznic, ale vzhledem k jeho odborné orientaci nakonec u něj končily i některé věci hospodářské povahy. Práce pro Zemský výbor nebyla jen akademická. Zasadil se například o propuštění jistého občana z blázince v Dobřanech, který zde byl držen několik let, aniž cokoliv provedl. Do Dobřan se totiž umisťovali zvláště nebezpeční zuřivci. Šlo o urputného stěžovatele, kterému byla kdysi způsobena újma. Protože vytrvale upozorňoval na to, že není blázen, a dokonce se pokusil o útěk, skončil nakonec v Dobřanech. Bráf mu pomohl najít práci přímluvou u barona Ringhofera, a dotyčný se tak mohl po sedmi letech v ústavu vrátit do normálního života.


Profesor Bráf se kromě jiného podílel na redakčním zpracování hesla Adam Smith v Ottově slovníku naučném – v závěru dvoustránkového vyčerpávajícího rozboru najdeme pouze zkratku Bf. Odmítal marxismus a kolektivistické socialistické směry, podporoval hospodářskou soutěž, ovšem požadoval takové postavení státu, který by svou působností eliminoval negativní důsledky absolutního liberalismu.

Bráf věnoval velkou pozornost sociálním otázkám, což se projevilo i v jeho publikacích


Bráfův sociální konzervatismus má kořeny v papežské encyklice Rerum Novarum, která odmítala marxismus a s ním spojený třídní boj. Zamýšlel se na tím, že by se duchovní měli zapojit do sociální práce a být k tomu odborně vyškoleni. Navrhoval, aby v každé diecézní knihovně měli knihy z oboru sociálních věd. Doporučoval dále překlady současné sociálně-hospodářské literatury francouzské a německé. Připomínal, že „u kolébky našeho probuzení národního stál všude na předních místech kněz”.


Obránce monarchie


Jaroslav Preiss, jeden z nejlepších Bráfových studentů, označil později svého učitele Bráfa

„za nejvýznamnější hospodářskou páku své doby“, a měl pro to zajisté dobrý důvod. Z hlediska politické orientace patřil Bráf k národním konzervativcům, potažmo zemským patriotům. Vnímal velkoněmecké ambice konce 19. století a pokládal Rakousko-Uhersko za vhodný ochranný prostor, ve kterém lze dokončit hospodářské obrození Zemí koruny české. Často připomínal, že Rakousko-Uhersko sice čelilo velkoněmeckým tlakům, ale současně se nerozpakovalo obětovat neněmecké národy a zpočátku potlačovat jejich národní probuzení. Pokládal za důležité, že habsburská monarchie nepřistoupila ve druhé polovině 19. století k celní unii s Německem, a mohla tak dohánět svou poněkud opožděnou průmyslovou revoluci.

Důvod hospodářského zaostávání českých zemí za německojazyčnými oblastmi spatřoval především v germanizačním a asimilačním úsilí. Podle něj byl siciální vzestup v počátcích kapitalismu spojen s odnárodňováním. Byl zastáncem hesla „svůj k svému“, čímž mínil, že si Češi mají vážit svých výrobků a obchodovat a vyrábět pro sebe navzájem. Samozřejmě čelil hlasité kritice českých Němců, kteří ovšem tento princip sami uplatňovali. Německý kapitál investoval především do německých podniků a německých oblastí v Čechách a bránil přístupu českého zboží na trh, jak Bráf vzpomínal ve svých Pamětech.

Bráf se mj. zasloužil i o zřízení obchodní akademie ve své rodné Třebíči


Banky a záložny


Za velmi důležité považoval Bráf budování národních bank, aby se tak postupně smazával rozdíl mezi hospodářky vyvinutějšími německojazyčnými oblastmi a českým průmyslem. Varoval a nabádal, abychom levně neodevzdávalit svou práci cizímu kapitálu. Vynikající příležitost pro svépomocnou domácí kapitálovou akumulaci viděl v záloženském hnutí. Z jeho podnětu byla zřízena Ústřední jednota záložen, v níž působil v sekci statistické.


Zásadním Bráfovým přínosem při budování českého kapitálu byla jeho iniciativa při založení Zemské banky Království českého. Reagoval tak na škodolibý postoj vídeňských bank, které odmítly poskytnout pomoc České společnosti pro úvěr pozemkový, když se dostala do potíží. Autorem myšlenky byl sice advokát Tomáš Černý, ale Bráf zpracoval návrh stanov, vedl jednání s vídeňskými úřady a po zapracování připomínek zpracoval konečnou verzi, kterou schválil Zemský sněm formou zákona.


Zemská banka sehrála významnou úlohu při financování obcí a dopravní infrastruktury, především železnic. Byla také místem dynamického růstu vkladů a přispěla významnou měrou k akumulaci domácího bankovního kapitálu. Politici nedokázali zpočátku plně docenit význam Zemské banky v české bankovní soustavě. Ale již za několik let se projevilo její blahodárné působení, které ve svém článku v Národních listech na přelomu století vyzdvihl jejich tehdejší redaktor Jaroslav Preiss.


Těžko v krátkosti popsat všechny etapy Bráfova budovatelského díla. Podílel se na zřízení Zemského penzijního fondu, neúnavně přednášel pro podnikatelskou veřejnost a spolu s Josefem Hlávkou se podílel na vypracování stanov Národohospodářského ústavu České akademie, v jejímž rámci podporoval stipendijní program.

Albín Bráf je pohřben v hrobce Riegerovy rodiny na Vyšehradském hřbitově


Dokonale pochopil problém národního hospodářského obrození a stal se jeho ideovým vůdcem. V předvečer první světové války bylo dílo prakticky hotovo. Stali jsme se v monarchii jediným slovanským národem, který vybudoval národní bankovní soustavu a mohl v průmyslu soutěžit s Němci.


Jak by se asi tento zakladatel české národohospodářské školy díval na naši současnost, kterou jsme tak či onak vystavěli na jím položených základech? Určitě by nebyl schopen pochopit, proč „proevropští” politici odevzdali české úspory a vklady do cizích „bankovních“ rukou. Stejně tak by jako právník a spolutvůrce záloženského hnutí nerozuměl nedávnému nálezu Ústavního soudu, který fakticky podvázal zakladatelské pokusy o naše záložny. Bezpochyby by rovněž žasl, že do dnešního dne nebyla obnovena činnost Zemské banky. Nechápal by, proč dálnice staví pobočky nadnárodních firem a český subdodavatel se dostane na řadu až jako poslední. Byl by sklíčen z poloprázdných kravínů a vepřínů a protestoval by proti výprodeji levné české pracovní síly cizímu kapitálu jako zvláštní výraz „evropské dělby práce”.


Byl totiž vlastenec každým coulem. Proto by si jistě nic nedělal z toho, že by byl patrně označen za nacionalistu a extrémistu, ale šel by dál svou cestou, která nás svého času přivedla mezi první průmyslové země světa.


Článek vyšel v měsíčníku MY 6/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.