Ano, pane Jiří

Pátého prosince uplynulo 49 let od chvíle, kdy odešel komik, humorista, zpěvák, textař, divadelní autor a muzikant Jiří Grossmann. Autor řady skvělých textů, náležejících k tomu nejlepšímu z naší pop music, který však zanechal nesmazatelnou stopu také v české country.

Jiří Grossmann


S Jirkou Grossmanem jsem se poprvé setkal krátce po roce 1960. V pražské Lucerně se konala přehlídka trampských souborů a účastnila se jí i Jirkova parta Démoni z Ratibořic. O přestávce v prostorách za jevištěm, kde jsme seděli u jednoho stolu, jsem se ho zeptal, jak k tomu názvu přišli. Říkal, že do těch míst s kamarády často jezdí. Byla to pro trampy ne zcela tradiční lokalita a stejně tak mi připadaly i písně, které zpívali. Jirkovi se zase líbilo, jak jsme trampírny hráli my. Kromě jiného nás spojovala i společná obliba jazzu a dixielandu. V minulosti jsem s takovou kapelou zpíval a hrál na kytaru a šestistrunné banjo a stejně tak i Jiří, který hrál na trombón a kontrabas.


Jiří se narodil za německého protektorátu 20. července 1941 v Praze. Jeho maminka pocházela z rodiny, jež vedla kočovnou divadelní společnost, a ona sama měla s jevištěm jisté zkušenosti. A protože i jeho otec byl nadšeným ochotníkem, nebylo divu, že byl odmala veden k umění: hrál na klavír, na kytaru a další hudební nástroje. Po maturitě se neúspěšně hlásil na filosofickou fakultu a na přání rodičů pak šel na stavební fakultu, kde hrál a zpíval ve školní kapele Dixie Party. Ve třetím ročníku však ze studií odešel, krátce pracoval jako dělník v karlínské Tesle a poté dělal reklamního textaře pro Poštovní novinovou službu.

Z pořadu Návštěvní den (1969) s Miluškou Voborníkovou


Klub Olympik


Osudovým se mu stal klub Olympik ve Spálené ulici v Praze. Ten založil pod hlavičkou ČSM Miloslav Šimek. Když hledal kapelu pro připravovaný pořad, poradil mu někdo, aby pozval na zkoušku Jiřího Dixie Party. A tak vznikla autorská dvojice Grossmann a Šimek. Začalo to společným psaním povídek, na kteroužto činnost navázalo společné autorství první divadelní hry V tomhle teta nehraje. V roce 1963 narukoval Jiří na vojnu. Vzali ho do Armádního uměleckého sboru, takže vojnu měl docela na háku. I tak se nechal přeložit ke spojařům do Ruzyně, kde sloužil Slávek Šimek. Zde společně vytvořili vojenský kabaret, který však netrval dlouho. Jiří onemocněl. Ve vojenské nemocnice zjistili, že jeho onemocnění je závažného charakteru – šlo o Hodgkinovu nemoc, což je zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin. Byl propuštěn do civilu a operován. Zdálo se, že úspěšně.

Jiří Grossmann ve filmu Zločin v šantánu (1968)


Divadlo Semafor


V roce 1965 se do civilu vrátil i Slávek Šimek. Jirka s ním opět začal psát povídky a divadelní hry. Kromě Olympiku byl na pražských Příkopech i klub Sluníčko, kde také společně působili. Jiří se začal prosazovat jako autor textů převážně country písní, často byl i jejich interpretem. Kdo by neznal Své banjo odhazuji v dál… nebo Blizard, či Až tě náhodou potkám. Jeho písně zpíval i Ladislav Vodička (Je to zlé) nebo Pavel Bobek (Huston či Ruby). Pro Naďu Urbánkovou napsal písničky Závidím či Svatební průvod a Půlnoc.


Jiří Suchý nabídl v roce 1967 dvojici Jiří Grossmann a Miloslav Šimek účinkování v divadle Semafor. Splnilo se jim tak velké přání. I když se nadále museli vzdát většiny vlastních aktivit a podřídit se roli hereckého obsazení Semaforu. Rozhodně si však zde na nedostatek tvůrčí činnosti stěžovat nemohli. Vzpomínejte se mnou – Besídka zvláštní školy (1967), Večer pro otrlé aneb Pět Pupáků (1968), Besídka v rašeliništi (1968), Othello odpadá aneb Večer u kulečníku (1970), Besídka divadelní aneb staříček Hamuša ožil (1971) či Návštěvní dny 1, 2, 3, 4 a 5. (1968-1971).

Mioslav Šimek a Jiří Grossmann v divadle Semafor


Poslední setkání


V létě 1971 mne nenapadlo, že se vidíme naposled. Časopis Mladý svět pořádal docela velkou akci, jejíž součástí bylo i smíšené utkání v malém fotbalu, kde jsme se jako mužstvo K.T.O. utkali s dívčím týmem. Jirka mi připadal v pohodě a v tom mumraji pronesl jako vždy pár veselých vět. Vždycky jsem si myslel, že trpí leukemií, a ne nádorovým onemocněním mízních uzlin. Toho prosince však právě této nemoci podlehl.


Pojďme ještě chvíli vzpomínat na jeho písničky. Nezapomenutelné jsou zejména jeho duety: S Naďou Urbánkovou Drahý Můj, s Evou Olmerovou Pojď, s Miluškou Voborníkovou Gimi Det Dong, a Pupákova píseň lásky, se Zuzanou Buriánovou Co jsem všechno ztratila, či Ano, pane Jiří, nebo se Slávou Šimkem Slečna z New Orleans, Pastevecká, případně Archimedův zákon. Skvělé jsou také Jiřího sólovky Vzdálené bubny, Mávám růží, Podzim přichází, Své banjo odhazuji v dál či Až tě náhodou potkám. A samozřejmě Jako kotě si příst


Je škoda, že Jiří odešel v pouhých třiceti letech a že značná část naší veřejnosti už neměla to štěstí být přítomna jeho skvělé jevištní činnosti. Ale naštěstí existují televizní záznamy, hlavně semaforáckých vystoupení, díky nimž bude tento rytíř české pop music a country s námi napořád.


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon