Arcikníže úzkosti

„Nechci být masem vzduchu okolo/ jak se to líbí jim/ Nechci být kůlem vyhlášek/ veřejným míněním/ nechci být nápovědou/ co polyká jen prach/ těch jejich komedií hraných na márách“


Tato slova napsal krátce před svým skonem František Halas, mnohdy nazývaný „arciknížetem moderní české poesie“. A nebyla to slova přehnaná: díky Halasově editorské jasnozřivosti (vedl edici První knížky v nakladatelství Václav Petr) vešly do české poesie takové osobnosti jako Jiří Orten, Kamil Bednář, Jiří Valja, Josef Kainar, Jiří Kolář a řada dalších. Úvodem citované verše pocházejí ze sbírky A co?, která za básníkova života nesměla vyjít. Je to hořká pointa příběhu, který se v různých obměnách odehrál v osudech mnoha českých autorů vstoupivších do literatury za první republiky.

František Halas po válce


Narodil se 3. října 1901 v Brně, avšak dětství prožil na Vysočině, což poznamenalo na dlouho jednu zásadní linii jeho pozdější básnické tvorby: Spjatost s čistotou přírody a tamních lidí v kontrastu s velmi emocionálně prožívanými nespravedlnostmi světa kolem něho. František Halas se už od mládí (vyučil se knihkupcem) angažoval v levicových uměleckých skupinách, psal pro komunistickou Rovnost (za války dokonce i do ilegálního Rudého práva), jeho světonázor se formoval i za jeho pobytu ve Španělsku v době občanské války. Mezi jeho nejbližší přátele nicméně patřil například velký katolický básník Jan Zahradníček. Velikost umění vytvořila most mezi názorovými břehy a byla znamením oboustranné tolerance. Tedy něco, co v naší době schází skoro nejvíc: snaha naslouchat druhému, citlivě vnímat jeho argumenty a přemýšlet o nich. Oč bychom byli dál…


Halas byl ovšem takový netypický komunista. Obžerný veršíř Vítězslav Nezval mu vyčítal malou melodičnost, jakousi skřípavost a nelibozvučnost jeho veršů. Možná to bylo jednodušší. Byl totiž jakýmsi anti-lyrikem. Autorem, který spatřil osud a vyhlíží zkázu, neboť život přece vždy končí smrtí. V tom byl nepochybně blízký právě Zahradníčkovi, jen na rozdíl od něho neměl prožitek nadlidské víry. Komunismus nebyl vírou, jen politickým přesvědčením. Vždyť můžeme už v první Halasově knížce Sépie (to mu bylo teprve šestadvacet) číst báseň Vzkaz a v ní tyto verše:


„Už jede rytíř/ v brnění kosti chrastí/ hlavy dopitý kalich/ smrt vrabec v hrsti// Holuby na střeše/ ať chytají jiní/ život jak polibek Jidáše/ zradí“


Zpěvy (bez)naděje


Jak se blížila druhá světová válka, měnila se i Halasova – stále osudová, ale konkrétnější poezie. Vrcholem prvorepublikové tvorby je nepochybně sbírka Torzo naděje (1938). Zde jako by se potkával s jen o málo mladším (1914) poetickým sršatcem Jiřím Kolářem.


Halas ještě nedlouho předtím, ve sbírce Hořec (1934), básnil svou nahořklou lyrikou: „Zastínila okno křídlem stříbrným/ chvilku sebou bilo/ z pramene mé bezesnosti uvízl v něm rým// Už se bojí už si stýská už je zajata/ Imagena Imagena/ pláče slova pláče hudbu pláče poupata.“ Najednou však už bije na poplach s jizlivým akcentem kolářovským: „Jdou mory v purpuru jdou v zlaté kápi/ vnitřnosti padlých na štítě/ šrapnely věsí šat dětí na okapy/ Vše pro dítě“. A tato, silnými obrazy protkaná epopej úzkosti vrcholí slavným vyznáním Praze: „Jenom ne strach Jen žádný strach/ takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach/ co my tu zahrajem/ až přijde čas až přijde čas// Kůň bronzový kůň Václavův/ se včera v noci třás/ a kníže kopí potěžkal/ Myslete na chorál/ Malověrní/ Myslete na chorál“.

František Halas v době svého mládí


Zmařený pocit naděje dvou vyhlášených a poté odvolaných mobilizací, zoufalství z kapitulace v Mnichově („Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon/ Čí ruce ho rozhoupaly/ Francie sladká hrdý Albion/ a my jsme je milovali“), to všechno otřáslo všemi jistotami, a že jich Halas nikdy neměl přebytek: natolik byl velký umělec a do daleka vidoucí prorok všeho nedobra, co nás čekalo – nejprve v podobě hnědé, o deset let později rudé.


Nakrátko v řadě


Po roce 1945 se Halas stal předsedou Syndikátu českých spisovatelů, pracoval na ministerstvu informací a choval se jako aktivní komunista. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. V parlamentu zasedal do voleb v roce 1946. Později – především po svém návratu z návštěvy v Sovětském svazu, která jím otřásla – byl však novým režimem zklamán. Ještě předtím ale stačil napsat agitační sbírku V řadě (nebyl v tom sám, jeho generační kolega a též znamenitý básník Konstantin Biebl zase vydal podobně plamennou sbírku Bez obav). Anebo třeba nezapomenutelnou píseň Budujeme (na hudbu Václava Dobiáše). Každý jsme ji od mládí z rádia slyšeli milionkrát, ale jen málokdo ví, že právě Halas byl autorem těchto slov:


Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela!/ Ať těm, kteří za nás mřeli,/ žádný hanbu nedělá.// Vyhrňme si rukávy, když se kola zastaví,/ Hej rup! Hola hej! Do práce se dej!// Hubu utře, kdo se válí, republika práce je;/ tomu čest, kdo nezahálí, ten je její naděje.// Makat není otročina, která spadla na tebe./ Dneska, chlapci, to je jiná – dnes děláme pro sebe!“


Každý jen trochu objektivní literární historik si láme hlavu, jak je možné, že došlo u tak velkých básníků k onomu kolektivnímu zešílení. Budovatelsko-děkovacímu tónu podlehli i tací, jako Vladimír Holan, Oldřich Mikulášek či Josef Kainar. Byly to úlitby vrchnosti, aby se mohlo dál psát a publikovat? Nebo to vyvěralo z čerstvé šestileté protektorátní zkušenosti každodenně hrozící smrti, od níž nás osvobodil Stalin jako ztělesnění vítězství nad nacismem?


Možné jsou obě odpovědi. Kloním se k tomu, že ihned po květnu 1945 převládala ta druhá. Vždyť přece ona znovu zrozená svoboda poválečná našla své spontánní vyústění v přesvědčivém vítězství komunistů ve volbách 1946. Jen dva roky na to se však Gottwald zmocnil vesla a začalo jít někdy o existenci, někdy o krk. Tam už asi bylo lze spekulovat o snaze autorů za cenu malé úlitby setrvat při životě a psacím stole. Co se Františka Halase týkalo, přišel osud s rázným řešením. Básník zemřel 27. října 1949 na selhání srdce. Nedožil se politických procesů, justičních vražd a všech těch zvěrstev, jimž byl podroben i jeho přítel Jan Zahradníček.

Nápis na hrobě Františka Halase na hřbitově v Kunštátě


Z textů, které Halas psal na konci svého života a které vyšly až v roce 1957 ve sbírce A co?, je zřetelně vidět, že s tím, co se dělo po Vítězném únoru, by se rozhodně nedokázal ztotožnit, ani to vnitřně či navenek obhájit a odůvodnit. Jinak by těžko mohl napsat:


„Hledaje příkaz sluchu nehledám/ a dech nabíraje/ dech jen nabírám/ Zaviním jak tak neštěstí/ a jak tak radost zaviním/ tím co si myslím/ tím v co teď doufám/ tím s čím si zahrávám/ až to tam jednou dolehne… Byl čas přišitých hvězd/ Mařenek zmařených/ rozkopaných dětí// Z loňského pláče smích/ bez konce huby jsou/ Podšívky už o tom skoro nevědí/ smlčují hlavní medují vedlejší/ ládují se a počítají/ dělají jako by se nebáli/ jako by nebyla smrt.“


Kdyby nenapsal za celý svůj život jiné verše než tyto, stál by na nejvyšším piedestalu české poesie – hned vedle Máchy, Březiny, Ortena a nemnoha dalších. Dnešní mladá generace poezií nežije, to je jisté. A snad to po ní ani nelze chtít. Má příliš nových radostí a zatím skoro žádné starosti. A Halas byl básníkem starosti, ba úzkosti. Nicméně je dobré vědět, že jej máme a lze se k němu vždycky vracet. Ne pro útěchu, té měl málo sám pro sebe, nýbrž pro okouzlení a inspiraci slovem, které se umí stát činem.


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).