Být věrný tradici

Vyšší Brod není jen nejjižněji položené české město, ale především místo, nerozlučně spjaté s pohnutými osudy zdejšího cisterciáckého kláštera


Sychravé jihočeské ráno je jako stvořené pro dnešní návštěvu. Nikde žádní turisté, jen tři muži na lešení postranní budovy. Jinak ticho, že by se dalo krájet. Po chvilce se otevírají klášterní vrata a v nich stojí vousatý muž, na kterého jsem se tolik těšil – převor cisterciáckého kláštera ve Vyšším Bodu P. Justin Berka.

Převor cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodu P. Justin Berka


Za to, že na horním toku Vltavy stojí od roku 1259 právě tento klášter, vděčíme jihočeskému rodu Rožmberků. Pro svou odlehlou polohu v rozsáhlých českých pohraničních lesích byl klášter ušetřen mnohého válečného zla, které ostatní kláštery, především během husitských válek v 15. století, odsoudilo k záhubě. První větší komplikace přišla až za panování „osvíceného” Josefa II. Jeho politika vůči církvi spolehlivě vyvrací tezi, že se habsburská monarchie podřizovala moci duchovní. Byl to naopak stát, respektive panovník, který si z církevních úřadů udělal prodlouženou ruku úřadů státních. Pro usměrňování církevního života zřídil císař Josef II. Duchovní dvorskou komisi, zasahující do nejvnitřnějších záležitostí církve. Zakázala pouti na vzdálenější poutní místa, a dokonce stanovila, jak dlouho smí trvat mše svatá, předepsala druh hudby, počet svící na oltáři a vydala řadu jiných nařízení o bohoslužbách, procesích a jiných úkonech. Současná protiepidemická opatření, diktující církvi povolený počet účastníků či zakazující zpívat, jsou, zdá se, z téhož těsta… A v obou případech se věřící ptali a ptají, proč se církevní hodnostáři proti zjevnému porušování nikoli jen práv lidských, ale především Božích, nevzpírali a nevzpírají?


Snad nejvíc to tehdy odnesly kláštery kontemplativních řádů. Josef usoudil, že rozjímavá modlitba nepřináší společnosti žádný praktický užitek a takto zaměřené kláštery – zvláště ty majetkově zajištěné – jednoduše „znárodnil“. Také klášteru Vyšší Brod hrozilo zrušení. V roce 1786 byl tehdejší opat zbaven úřadu, a ačkoli počet členů činil šedesát pět, úřady jich povolily pouhých osmnáct. Bylo rovněž zakázáno přijímání noviců. Majetek kláštera byl částečně rozdělen a pronajmut. Roku 1789 bylo však císařské ustanovení o sesazení opata odvoláno a roku 1790 mu byla opět přiznána všechna práva. Klášter unikl zrušení doslova o vlásek.

Pohled na klášter z dronu


Od premonstrátů k cisterciákům


Další tvrdé rány přišly až s totalitními režimy 20. století. Stupeň devastace klášterních objektů snad již nemohl být větší. A právě do takového prostředí přijíždí v roce 1991 mladý novic Jan: „Vstoupil jsem tajně k premonstrátům dva roky před převratem. A když jsem byl v roce 1991 v noviciátu, vyjeli jsme si na výlet do Vyššího Brodu. Tehdy tu byli jen dva cisterciáčtí kněží, P. Xaver a P. Ivo.“ Výlet nezůstal bez následků. „Hned na místě jsem věděl, že sem patřím. Že tu jsem doma. Dodnes jsem Pánu Bohu vděčný za to, že mi tehdy dal tak silné znamení.“ A protože ještě nesložil časné sliby, mohl se z Milevska po skončení noviciátu stěhovat do kláštera v nejjižněji položeném českém městě. „Toužil jsem po životě mnicha. Byl jsem hluboce osloven krásnou řeholí sv. Benedikta i spisy sv. Bernarda. Ani na okamžik by mne však nenapadlo, že budu jednou převorem, vždyť já zprvu ani nechtěl být knězem. Chtěl jsem být pouhým bratrem, modlit se a pracovat na zdejších polích.“ Otcové Ivo a Xaver však soudili jinak. Oba, již hodně staří, spatřovali ve svém novém spolubratru naději pro další rozvoj cisterciáckého řádu v našich zemích (zbývající tři cisterciácké kláštery v nedaleké Zlaté koruně, severočeském Oseku a pražské Zbraslavi zatím obnoveny nebyly), a tak jej poslali k řádové formaci a na následné kněžské studium do vídeňského kláštera Heiligenkreuz. Zde absolvoval jednoletou kandidaturu i stejně dlouho trvající noviciát. Věčné sliby složil v roce 1996, na kněze pak byl vysvěcen o 3 roky později.


Modli se a pracuj


Život cisterciáka je jednoduchý“, vysvětluje otec Justin, „stojí na třech pilířích. Jistě znáte pravidlo zakladatele západního mnišství sv. Benedikta Ora et labora, tedy modli se a pracuj. Tím prvním pilířem je modlitba, především Božské oficium. Král David ve sto osmnáctém žalmu píše ‘sedmkrát denně tě budu, Bože chválit‘, proto i my se k Pánu Bohu při společné chórové modlitbě obracíme sedmkrát denně. Poprvé již ve tři čtvrtě na čtyři ráno, naposledy před osmou hodinou večerní. Druhým pilířem našeho společného života je práce. Každý z nás, pokud se zrovna nemodlí, pracuje – v zahradě, kuchyni, či se věnuje nějakému řemeslu. Tím posledním pilířem je pak duchovní četba, zvláště pak Písma svatého a církevních otců. Den tak získá pevný řád, jemuž je každý ze zde přítomných mnichů podřízen.“


Cisterciácký řád je zvláštní tím, že nepůsobí v běžné pastoraci. Oproti výše zmíněným premonstrátům, kteří, ač žijí v klášteře, působí zároveň ve farnostech, je kontakt vyšebrodských mnichů s věřícími vázán na území kláštera. „Lidé se mohou účastnit našich bohoslužeb, nebo se u nás zpovídat, jako běžní faráři však působit nemůžeme. I tak je u nás někdy plno, zvláště v letních měsících, kdy poskytujeme prostory pro různé kurzy či tábory. Jezdí k nám desítky skautů až z Francie, někteří z nich si dokonce přivstanou, aby ještě před rozbřeskem mohli být účastni našich chórových modliteb.“


Postupný rozvoj klášterního života, včetně rostoucího množství návštěvníků od nás i z blízkého Rakouska, je nepopiratelný. Zatímco ještě před několika lety tu bylo možno spočítat mnichy na prstech jedné ruky, dnes jich je tu, i s hostujícím bývalým opatem trapistického kláštera, deset. A zájemců neubývá. Čím to je?


Návrat k tradici


Převor Berka neváhá: „Naším návratem ke katolické tradici. Nejprve jsme se vrátili k tradičnímu breviáři, od roku 2012 pak i tradičnímu mešnímu obřadu“. Pár slov na vysvětlenou: Po Druhém vatikánském koncilu, konkrétně v roce 1970, proběhla v kostelích liturgická revoluce. Z latiny se přešlo do rodné řeči, kněz se otočil od oltáře čelem k lidu a vše, co zdůrazňovalo aspekt oběti, ustoupilo ve prospěch připomínky Poslední večeře. Protestanté a liberálové jásali, zatímco tradici věrní kněží a věřící se náhle ocitli na okraji církve. Až doby, kdy na Petrův stolec usedl kardinál Ratzinger, se tomuto modernistickému vývoji vzpírali pouze členové Kněžského bratrstva sv. Pia X. a jemu naklonění kněží, řeholníci a věřící. V posledních letech počet tradičně smýšlejících katolíků dále roste, a to i u nás, k čemuž přispívá i prohlubující se krize, způsobená kurzem radikálně smýšlejícího papeže Františka.


Tradiční mši svatou znám od dětství. S bratrem, který je také knězem, jsem každé prázdniny, když nebyla škola, chodil na ranní mši svatou v severočeském Maštově. Tatínek ministroval a já s bráchou nasával atmosféru posvátnosti. Dodnes vidím stařičkého kněze, s jakou usebraností mši svatou sloužil.“ I když se podoba mše v kostelích od té doby značně proměnila, otci Justinovi touha po tradiční liturgii nikdy ze srdce nevyprchala. „Cítil jsem, že to je správná cesta, ale dokud jsem nebyl v postavení převora, byl jsem nucen sloužit nový obřad. Návratem k tomu starému, či lépe řečeno nadčasovému, protože na rozdíl od toho uměle vytvořeného vyjadřuje nadčasové pravdy víry, jsem ještě více přilnul k oltáři a Kristově oběti, kterou při mši svaté zpřítomňuji. Ze stejného důvodu – i díky dokumentu papeže Benedikta XVI., v němž se praví, že tradiční ritus nikdy nebyl platně zrušen, a může tedy být svobodně užíván – přitahuje mysl i srdce tolika mladých kandidátů kněžství. Víte, v tradiční liturgii je budoucnost církve. Uvědomuji si to pokaždé, když v naší knihovně listuji starými misály z 13. a 14. století, když tu s bratry čteme sv. Řehoře Velikého a jiné církevní otce. Ta kontinuita, ta hluboká zakořeněnost v tradici! Nový mešní ritus představuje pravý opak,“ vysvětluje dvaašedesátiletý řeholník a dodává: „Vždyť celá naše křesťanská kultura z této liturgie vychází. Turisty obdivované kostely by nikdy nevznikly, kdyby nebylo této mše svaté. Totéž platí pro velká hudební i jiná umělecká díla. Z nové liturgie tak vznešená kultura vzejít nemůže,“ končí povzdechem své zamyšlení nad stavem církve, jíž je, přes všechny kritické poznámky na adresu jejího současného moderního směřování, věrným služebníkem.


Převorem kláštera je otec Justin Berka již rovných dvacet let, od loňského roku je pak převorem konventuálním, který má stejné povinnosti i stejná práva jako opat. Jestli se někdy opatem stane, se odvíjí od chvíle, kdy bude mít zdejší společenství alespoň dvanáct členů s věčnými sliby. „To ještě potrvá, proto si myslím, že opatem už snad bude zvolen někdo jiný než já,“ prorokuje převor Berka. Zatím je však za duchovní i materiální růst kláštera před Bohem i představeným v Římě plně odpovědný on.

Při opravě konventu


Soudem proti právu


Materiální obnova vyšebrodského kláštera přitom není o ni snazší, než ta duchovní. V restituci dostal řád zpět jen klášter a přilehlé budovy, přičemž všechny byly ve velmi špatném stavu. „Tehdy nám svými kontakty pomohl polský opat, který u nás zastával pozici administrátora, i cisterciáci z rakouských klášterů, kteří přispěli finančně. Nejprve jsme se pustili do úprav klauzury, refektáře, pochopitelně též kaple a kostela. Momentálně pracujeme na rekonstrukci objektu, v němž chceme poskytovat ubytování poutníkům.“ Úpravy budovy, stejně jako jiné stavební práce, se však značně komplikují nespravedlivým rozsudkem Vyššího i Nejvyššího soudu, který klášteru odňal lesy, jež v restitučním řízení před 5 lety získal. „Soudili se o ně Lesy ČR a Vrchní soud jim dal za pravdu. Napasovali na nás Benešovy dekrety, což je naprostý nesmysl,“ zvyšuje mírně hlas jinak stále tiše hovořící převor. Podle restitučního zákona se Benešovy dekrety nevztahují na majetek, který byl státem odebrán po únoru 1945. Takový je i osud vyšebrodského kláštera: „My jsme o klášter přišli až po únorovém převratu, v březnu 1948. Do té doby nikdo nepochyboval o tom, na které straně válečného konfliktu klášter stál. Opat Tecellin Jaksch byl odvezen do káznice SS v Linci hned po vzniku Protektorátu, podobný osud potkal i ostatní cisterciáky. Když tu byl Adolf Hitler ještě před obsazením republiky na návštěvě, vítali ho místní Němci vztyčenými pažemi. Na rozdíl od opata, který zavřel všechny brány do kláštera a odmítl rozhněvaného Hitlera přijmout. Klášter nacisti zrušili v roce 1941 a udělali si zde sídlo SS,“ připomíná pohnuté doby převor Justin a dodává: „Opat byl přítelem prezidenta Beneše, který tu byl hostem v květnu 1937. Při té příležitosti předal opatu Tecellinovi prezidentskou standartu, která byla vyvěšena na klášterním dvoře před opatstvím. Pan prezident Beneš se je od té doby zapsán v knize čestných návštěvníků v klášterní knihovně.“ O odporu obyvatel kláštera k nacismu nepochyboval ani soud první instance, který 3 400 hektarů místních lesů klášteru vrátil. „Vrchní soud, k němuž se státní lesy odvolaly, konstatoval, že ho nezajímá, kdy na nás byly Benešovy dekrety uvaleny. Nejvyšší soud šel ve své bohorovnosti ještě dál, když otevřeně přiznal, že spor o lesy nemá rovinu primárně právní, ale politickou. Děsivé přiznání. 3 400 hektarů, vlastně 2 300, protože 1 100 se nám podaří uhájit, je pro Lesy ČR zanedbatelná plocha, nám to však umožňovalo pracovat na obnově kláštera.“ Když klášter získal zpět původní rozlohu lesů, založil lesní firmu Bernardinum, zaměstnávající lesníky z okolí. Finanční prospěch z toho měli i další místní obyvatelé, kteří pomáhali se zalesňováním. Dnes v neprávem odebraných lesích nehospodaří lidé, kteří ve Vyšším Brodě žijí, ale zaměstnanci Babišovy firmy Uniles, která své zaměstnance sváží kdoví odkud. „Snažil jsem se ctihodnému soudu vysvětlit, že vzniklým bezprávím přijdou o práci místní mladí lidé s hypotékami, ale nijak jsem je tím nedojal.“

Knihovna, Filosofický sál


Klášter – centrum všeobecného rozvoje


V zakládající listině kláštera, kterému Rožmberkové darovali i nyní zcizené lesy, se praví, že ten, kdo jim svěřené majetky neprávem odejme, bude shůry přísně potrestán. „Ať dělají, co dělají, Pán Bůh jim to nepožehná,“ suše konstatuje otec Justin a připomíná i mediálně známou kauzu neprávem zabavených rybníků Rybářstvím Třeboň, z něhož čerpají tučné dividendy manželky známých příslušníků jihočeské honorace. „Máme už jen dvanáct menších rybníků, ale i tak jsme schopni dodávat kapry na trh. Dokonce jsme je tu i prodávali zájemcům na dvoře před klášterem,“ konstatuje převor a připomíná tím tradiční význam klášterů nejen pro duchovní, ale i hmotný rozvoj kraje. „Klášter stojí za založením mnoha vesnic a kostelů. Měli jsme ve svém vlastnictví pily, dokonce jsme i spoluvlastnili železniční trať z Rybníka na Lipno, kterou jsme iniciovali. To u nás byla první elektrárna, z níž mělo prospěch celé město. Vyrostly zde celé generace řemeslníků, kteří byli s klášterem pracovně propojeny. A víte, že vyšebrodský pivovar je nejstarší v jižních Čechách? V kronikách první zmínka o vaření piva pochází z roku 1386! Pivo podle starobylých receptů se zde vařilo až do roku 1950, kdy to tu komunisti zdevastovali.“


Převor Justin mi následně prozradil, že v místnosti, kde si tak příjemně povídáme, bývala kdysi lékárna. „Byli tu dva bratři, kteří vyráběli z místních bylinek léky. Péče o zdraví bližních nám byla vlastní i v dávnější minulosti. V době, kdy stát žádné domovy pro seniory neprovozoval, to byla církev, která se z vlastní vůle starala o lidi v nouzi. I my tu měli již v 16. století domov důchodců pro bývalé civilní zaměstnance, o které se rodina nedokázala postarat.“

Konventuální převor S. Ord . Cist. Justin Berka při kázání


Ještě teď mi v hlavě rezonuje věta, kterou převor Berka shrnul dějiny kláštera v posledních sto letech: „Byli jsme obětí nacismu, komunismu, a teď po nás jde i polistopadová demokracie.“ Neřekl to přitom nijak úkorně. Asi tuším proč. Kráčí ve stopách svého Pána, který také neměl na růžích ustláno. A protože ví, že bolestí a utrpením jeho příběh neskončil, chová oprávněnou naději, že také zdejší cisterciácké společenství bude mít podíl na jeho slávě. Když ne dnes a tady, tak alespoň na věčnosti. Ostatně na nic důležitějšího převor Justin Berka ani nemyslí. A proto je takový, jaký je.


Na cestu domů jsem dostal pár lahví moštu z jejich jablečného sadu, publikaci o vzácném, zde uchovávaném Závišově kříži a kněžské požehnání. A přitom jsem si znovu uvědomil, proč vyšebrodští cisterciáci dostávají požehnání z míst, nad něž už žádné vyšší není.


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.