Bez mateřštiny nejsme nic: Vzbuďte se, noví buditelé!

Čeština je slovně nejbohatším evropským jazykem. Dnešní výrazivo češtiny se odhaduje na jeden milion slov. V porovnání s tím má angličtina 500 000 slov, němčina 185 000 slov a francouzština méně než 100 000 slov. A tento úchvatný jazyk je dnes opět v ohrožení: Kdysi jsme se ubránili němčině. Zničí nás tentokrát angličtina?

Kronika trojánská je středověký historický román, staročeský překlad latinského díla Historia Troiana, jež sepsal roku 1287 Guido de Columna. Kniha románovým způsobem zpracovává námět dobytí starověké Troje. Byla přeložena do češtiny a ve 13. století vyšla tiskem, takže je to jedna z nejstarších dochovaných inkunábulí (prvotisků) v češtině.


Začněme třemi citáty. Ten první je od Viktorina Kornela ze Všehrd, významného a zasloužilého obhájce češtiny v 15. století: »Jazyk český je dobrý, ušlechtilý, rozumný, zdobný, bohatý a hojný«.


Autorem druhého citátu je virtuóz moderní češtiny Karel Čapek: »Česká řeči - jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější ze všech řečí, které znám, nebo jen slyšel mluvit. Tisíciletá minulost protéká každým českým slovem. Děláme něco velkolepě historického, když mluvíme česky».


Ten třetí pochází z knihy o češtině Chrám a tvrz od Pavla Eisnera, velkého ctitele, milovníka a znalce češtiny: »Naše mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Jsme do ní zakleti. Nechápeme, jak lze žít bez ní. Snad jste se již sami někdy přistihli při citové skoromyšlence: chudák Aischylos, chudáček Byron, oni vůbec neuměli česky. Je to ještě daleko grotesknější - naučíme se šesti deseti cizím jazykům, obíráme se jejich literaturou, víme mnoho o jejich národech, ale něco v nás docela vespod pořád ještě nevěří, že by někdo na světě opravdu, ale docela doopravdy mluvil francouzsky, anglicky, španělsky, atd. - a nikdy také trochu česky? Máme to všechno tak trochu za jakousi smluvenou hru - ti lidé v Paříži, v Londýně si patrně musejí na veřejnosti odříkat své francouzské, anglické pensum, ale pak jdou domů, zují se z těch jazykových škorní a spustí česky. Seďte si pohromadě s Rockefellerem, budete snad hodně maličcí, ale něco vám bude našeptávat, že jste o tolik větší boháč než on. O kolik? O češtinu!«

Pavel Eisner byl německo-český překladatel, literární vědec, lingvista, publicista a básník, který - ač ovládal 12 jazyků - miloval nejvíce češtinu. A svými jazykovými díly ji učinil nesmrtelnou!

Jsme národ se skutečně nádherným národním jazykem, který má bohatou, tisíciletou historii. Čeština dosáhla výrazné přesnosti a poetické krásy jako málokterá jiná evropská řeč. Jen si uvědomme líbeznost naší mateřštiny při kratičkém výčtu jmen různých květin a rostlin: barvínek - bojínek - čekanka - devětsil - dýchánek - heřmánek - hvězdník - hořec - hvozdík - chrpa - jitrocel - koniklec - konvalinka - krevníček - ladoňka - maceška - mařinka vonná - mateřídouška - meduňka - netřesk - ocún - oměj - pampeliška - petrklíč - pelyněk - plavuň - podběl - podléška - sedmikráska - sněženka - slzička - střemcha - šeřík - upolín - vratič - vstavač - všudybýlek - zlatobýl - zvoneček...

Staleté tradice


Čeština vyspěla už za vlády posledních Přemyslovců ve vhodný nástroj básnického tvoření a pro právní formulaci. Za vlády Lucemburků pak již dosahuje skutečné virtuozity v mnohostranném uměleckém tvoření i v próze náboženské a naučné a formuje se v přesný jazyk vhodný pro potřeby administrativně právní. Císař Karel IV. dokonce povýšil češtinu na jazyk diplomatický.


Nemalou zásluhu o to měl Bartoloměj z Chlumce (latinským jménem Claretus, zvaný proto Mistr Klaret), který byl Mistrem nově otevřené Karlovy Univerzity v Praze, na které se v té době všeobecně přednášelo latinsky. Klaret začal vytvářet obdobné české termíny, protože čeština té doby odbornou slovní zásobu neměla.

Viktorin Kornel ze Všehr (1460-1520) byl významný spisovatel, právník a univerzitní mistr. Psal latinsky i česky. Snažil se o vypracování češtiny na úroveň latiny, proto překládal některá latinská díla.

Jeden čas se čeština stala dokonce i úředním jazykem sousední říše polské. Spisovný jazyk český měl v Polsku rozhodný vliv na vytváření spisovné polštiny a z části působil i na jazyky ruské.


Od 15. století se užívalo stále hojněji spisovné češtiny také v Uhrách, a to nejen na Slovensku, kde od poloviny onoho století se čeština stala běžným jazykem listin, smluv a městských knih, ale i v samotném centru Uher.


Rozšíření češtiny v Polsku a její vliv na spisovnou polštinu pokračoval i v době humanismu a reformace v 16. století. Jan Malecki ve své Obraně z r. 1547 píše: »Kdo nezná česky, nikdy nebude dobře mluvit po polsku«. V 15. a 16. století se čeština stala v Polsku oblíbeným jazykem u dvora a šlechty.


Ve středověku to byla ze všech slovanských jazyků čeština, která se stala skutečně rozšířeným spisovným jazykem, vládnoucím dostatečnou zásobou speciálních slovních prostředků pro úkoly jak umělecké, tak náboženské, administrativní i vědecké.


První tištěnou knihou na světě byla kniha německá v r. 1446. Druhou pak kniha česká v r. 1466. Francouzská kniha následovala až v r. 1470, španělská v r. 1473, anglická v r. 1477, polská v r. 1479, švédská a uherská v r. 1483 a ruská dokonce až v r. 1564.