Bez očí a informací nelze velet

Nejprve Kopáč. Ale poté Ramona, Tamara, Věra… Tato dívčí jména nesla natolik neženská zařízení, jakými jsou pasivní sledovací systémy naší armády. Patří k českým vynálezům, které nám cizí armády dlouho záviděly. S technikem Petrem Svobodou, který se na jejich provozu a později vývoji podílel, hovoříme o jejich významu, slavné minulosti a výhledu do budoucnosti.

Petr Svoboda


Letos je tomu 60 let od chvíle, kdy byl u nás zahájen vývoj prvního pasivního sledovacího systému. Můžete nám krátce a srozumitelně vysvětlit, v čem tkví kouzlo tohoto zařízení?


Stručně řečeno, pasivní pátrač je prostředek kontroly radiotechnických prostředků v daném zájmovém prostoru.


Do jaké hloubky? Jsou to desítky kilometrů?


Ne, ne, mnohem víc, jde o stovky kilometrů.


Co vlastně pasivní pátrač umí?


Umí to, co neumějí jiné systémy, totiž nevydává signál.


To je trochu málo, ne?


Počkejte, to hlavní jsem ještě neřekl. Unikátnost pátrače spočívá v tom, že pouhým příjmem signálů dokáže zachytit a určit polohu cíle, ať už je jím vysílač radaru na letounu, lodi nebo na zemi. Z okamžité analýzy signálu umí určit, o jaký typ objektu jde.

RAMONA - anténní jednotka na stožáru 25 m


To běžné radary neumějí?


Neumějí. Navíc se svým signálem prozrazují.


Pasivní systémy tedy žádný signál nevysílají…


Přesně tak. Proto je zjištění jejich polohy velmi problematické. Při dobrém maskování a vhodných organizačních opatřeních nepomůže ani vizuální průzkum. Pak již zbývá pouze „krtek“ ve vlastních řadách nebo vychloubačný politik…


Dá se laicky vysvětlit, jak pasivní systém z analýzy signálu pozná, o jaký objekt jde?


Každý vojenský nebo civilní vysílač má své charakteristické parametry, mezi něž patří kmitočet, perioda vysílání a délka impulzů, říkejme tomu „melodie signálu“. Podle melodie zvuku dokázali např. již operátoři prvního typu PSS (pasivního sledovacího sytému PRP-1 KOPÁČ) poznat, o jaký typ letadla jde. Nyní vše řeší počítač.


Mají pasivní systémy ještě jiný uživatelský přínos?


Samozřejmě, strategický. Pokud sledujete a vyhodnocujete zájmový prostor delší dobu, pak při operační analýze můžete vyhodnotit běžnou, sníženou nebo zvýšenou aktivitu letectva a pozemních systémů, prostory dislokace, režim výcviku. Máte tedy úplný přehled o celém prostoru zájmu v reálném čase a to jak v době míru, tak zvýšeného napětí nebo konfliktu. Bez očí a informací nelze dobře velet.

Rozhovor Petra Svobody s šéfredaktorem měsíčníku MY


Občas někde narazím na tvrzení, že pasivní systém je typ zbraně. Je to správné určení povahy tohoto zařízení?


Pasivní systém není zbraň, ale informační zdroj. Když rozumíte jazyku vysílání a různým souvislostem, víte toho více než jen melodii…


Odkdy se tyto systémy používají?


První typ, kterému se říká PRP-1 KOPÁČ, byl do uživatelského provozu uveden 2. ledna 1965. Šlo o dva třípoziční systémy, umístěné na hranicích se Spolkovou republikou Německo.


Jak dlouho se na vývoji KOPÁČE pracovalo?


Práce začaly koncem roku 1960, v říjnu 1961 byl úspěšně ověřen hyperbolický princip při praktických zkouškách v terénu ze středního stanoviště Kozákov, během roku 1962 byly vyrobeny dvě soupravy pro ČSLA. Jedna prošla zkouškami v roce 1963, a po realizaci úprav, vyplývajících ze zkušebního provozu, byly v září až listopadu 1964 realizovány zkoušky obou souprav již s plnou účastí vojenských obsluh na hřebenech Krušných hor. Koncem prosince 1964 byly obě soupravy přemístěny na svá stanoviště na hranici se Spolkovou republikou Německo. Na horách bylo tehdy asi metr a půl metru sněhu, takže přesun této techniky zajistil tank…


V jakém pracovišti projekt vznikal?


Ve Vojenské akademii Antonína Zápotockého, respektive na tamní katedře Vojenské protiradiotechnické služby. Šlo o skupinu sedmi výzkumníků v čele s doc. Ing. Vlastimilem Pechem, CSc., autorem projektu a později i patentu. Příjímací techniku řešil Vojenský ústav VÚ-060 Praha.

Centrální stanice PRP - 1 Kopáč


Mezi těmito sedmi statečnými jste byl i vy?


Já jsem se zapojil do práce na PRP-1 až v září 1966 jako provozní inženýr-technik na stanovišti HAVRAN v Českém Lese. Můj skromný podíl na vývoji pasivních systémů se tedy odehrával až v pozdějších letech.


Můžete nám osobu docenta Pecha trochu blíže představit?


Byl to duší badatel, uznávaná autorita, a výborný, velmi společenský člověk. Dovedl pro svou myšlenku nadchnout všechny kolem sebe.


Komunista?


Asi vás překvapím, ale docent Pech byl nestraník. Rád vzpomínám na dobu svého několikaměsíčního zaškolování ve výzkumném ústavu Vojenské protiradiotechnické služby v Brně, kdy mi bylo teprve 21 let. I když jsem měl za sebou teprve půlroční praxi na pátrači PRP-1, pan docent Pech se mnou jednal jako s dospělým. A jeho kolegové rovněž.


Takže jste byli dobrá parta?


Přímo skvělá. V ústavu panovala úžasná tvůrčí atmosféra a ovzduší spolupráce inženýrů a techniků. Také díky tomu se mi dostalo potřebné technické přípravy