• Michal Semín

Bez očí a informací nelze velet

Nejprve Kopáč. Ale poté Ramona, Tamara, Věra… Tato dívčí jména nesla natolik neženská zařízení, jakými jsou pasivní sledovací systémy naší armády. Patří k českým vynálezům, které nám cizí armády dlouho záviděly. S technikem Petrem Svobodou, který se na jejich provozu a později vývoji podílel, hovoříme o jejich významu, slavné minulosti a výhledu do budoucnosti.

Petr Svoboda


Letos je tomu 60 let od chvíle, kdy byl u nás zahájen vývoj prvního pasivního sledovacího systému. Můžete nám krátce a srozumitelně vysvětlit, v čem tkví kouzlo tohoto zařízení?


Stručně řečeno, pasivní pátrač je prostředek kontroly radiotechnických prostředků v daném zájmovém prostoru.


Do jaké hloubky? Jsou to desítky kilometrů?


Ne, ne, mnohem víc, jde o stovky kilometrů.


Co vlastně pasivní pátrač umí?


Umí to, co neumějí jiné systémy, totiž nevydává signál.


To je trochu málo, ne?


Počkejte, to hlavní jsem ještě neřekl. Unikátnost pátrače spočívá v tom, že pouhým příjmem signálů dokáže zachytit a určit polohu cíle, ať už je jím vysílač radaru na letounu, lodi nebo na zemi. Z okamžité analýzy signálu umí určit, o jaký typ objektu jde.

RAMONA - anténní jednotka na stožáru 25 m


To běžné radary neumějí?


Neumějí. Navíc se svým signálem prozrazují.


Pasivní systémy tedy žádný signál nevysílají…


Přesně tak. Proto je zjištění jejich polohy velmi problematické. Při dobrém maskování a vhodných organizačních opatřeních nepomůže ani vizuální průzkum. Pak již zbývá pouze „krtek“ ve vlastních řadách nebo vychloubačný politik…


Dá se laicky vysvětlit, jak pasivní systém z analýzy signálu pozná, o jaký objekt jde?


Každý vojenský nebo civilní vysílač má své charakteristické parametry, mezi něž patří kmitočet, perioda vysílání a délka impulzů, říkejme tomu „melodie signálu“. Podle melodie zvuku dokázali např. již operátoři prvního typu PSS (pasivního sledovacího sytému PRP-1 KOPÁČ) poznat, o jaký typ letadla jde. Nyní vše řeší počítač.


Mají pasivní systémy ještě jiný uživatelský přínos?


Samozřejmě, strategický. Pokud sledujete a vyhodnocujete zájmový prostor delší dobu, pak při operační analýze můžete vyhodnotit běžnou, sníženou nebo zvýšenou aktivitu letectva a pozemních systémů, prostory dislokace, režim výcviku. Máte tedy úplný přehled o celém prostoru zájmu v reálném čase a to jak v době míru, tak zvýšeného napětí nebo konfliktu. Bez očí a informací nelze dobře velet.

Rozhovor Petra Svobody s šéfredaktorem měsíčníku MY


Občas někde narazím na tvrzení, že pasivní systém je typ zbraně. Je to správné určení povahy tohoto zařízení?


Pasivní systém není zbraň, ale informační zdroj. Když rozumíte jazyku vysílání a různým souvislostem, víte toho více než jen melodii…


Odkdy se tyto systémy používají?


První typ, kterému se říká PRP-1 KOPÁČ, byl do uživatelského provozu uveden 2. ledna 1965. Šlo o dva třípoziční systémy, umístěné na hranicích se Spolkovou republikou Německo.


Jak dlouho se na vývoji KOPÁČE pracovalo?


Práce začaly koncem roku 1960, v říjnu 1961 byl úspěšně ověřen hyperbolický princip při praktických zkouškách v terénu ze středního stanoviště Kozákov, během roku 1962 byly vyrobeny dvě soupravy pro ČSLA. Jedna prošla zkouškami v roce 1963, a po realizaci úprav, vyplývajících ze zkušebního provozu, byly v září až listopadu 1964 realizovány zkoušky obou souprav již s plnou účastí vojenských obsluh na hřebenech Krušných hor. Koncem prosince 1964 byly obě soupravy přemístěny na svá stanoviště na hranici se Spolkovou republikou Německo. Na horách bylo tehdy asi metr a půl metru sněhu, takže přesun této techniky zajistil tank…


V jakém pracovišti projekt vznikal?


Ve Vojenské akademii Antonína Zápotockého, respektive na tamní katedře Vojenské protiradiotechnické služby. Šlo o skupinu sedmi výzkumníků v čele s doc. Ing. Vlastimilem Pechem, CSc., autorem projektu a později i patentu. Příjímací techniku řešil Vojenský ústav VÚ-060 Praha.

Centrální stanice PRP - 1 Kopáč


Mezi těmito sedmi statečnými jste byl i vy?


Já jsem se zapojil do práce na PRP-1 až v září 1966 jako provozní inženýr-technik na stanovišti HAVRAN v Českém Lese. Můj skromný podíl na vývoji pasivních systémů se tedy odehrával až v pozdějších letech.


Můžete nám osobu docenta Pecha trochu blíže představit?


Byl to duší badatel, uznávaná autorita, a výborný, velmi společenský člověk. Dovedl pro svou myšlenku nadchnout všechny kolem sebe.


Komunista?


Asi vás překvapím, ale docent Pech byl nestraník. Rád vzpomínám na dobu svého několikaměsíčního zaškolování ve výzkumném ústavu Vojenské protiradiotechnické služby v Brně, kdy mi bylo teprve 21 let. I když jsem měl za sebou teprve půlroční praxi na pátrači PRP-1, pan docent Pech se mnou jednal jako s dospělým. A jeho kolegové rovněž.


Takže jste byli dobrá parta?


Přímo skvělá. V ústavu panovala úžasná tvůrčí atmosféra a ovzduší spolupráce inženýrů a techniků. Také díky tomu se mi dostalo potřebné technické přípravy na samostatnou práci provozního inženýra-technika PRP-1 na stanovištích v prostoru Český les, kde jsem úspěšně a rád řadu dalších let pracoval. Později, již jako posluchač VAAZ Brno, jsem po přednáškách trávil ve VPRS téměř každé odpoledne. Měl jsem tam přidělený laboratorní stůl, mohl jsem tam realizovat všechny ročníkové práce a poté i práci diplomovou, a hlavně možnost kdykoli se poradit s výzkumníky, kteří v té době již pracovali na druhé generaci nazvané RAMONA. Je přirozené, že když autorům – dnes jim je kolem devadesáti let – proslavíte jejich výtvor v praxi, vzniknou velmi přátelské vztahy. A trvají dodnes, čehož si nesmírně cením.

Antény PSS VĚRA v zimě


To je úžasné. Ale zpět k technice. Čím si vysvětlujete, že západní armády takto vyvinuté systémy neměly? Chyběly jim k tomu znalosti?


Začátkem šedesátých let nebyla technologie tak daleko jako dnes. Hyperbolická metoda byla známá a v praxi používaná například při navigaci letadel v USA. Šlo o systém LORAN, založený na několika pozemních vysílačích a vyhodnocování polohy na předkreslených mapách s hyperbolami na palubě letadel. Pátrač PRP-1 je proto také někdy nazýván jako „inverzní LORAN“. Genialita docenta Pecha a jeho kolektivu spočívala v tom, že s tehdejší „elektronkovou“ technologií a bez klasického počítače dokázali před šedesáti lety nalézt a realizovat technické řešení, navíc na výhradně československé součástkové základně, a přesného měření času na 100 nanosekund. Když jsme počátkem devadesátých let předváděli TAMARU delegacím ze Západu, Švédové nám otevřeně vyslovili obdiv a přiznali, že jejich výzkum hyperbolického zaměřování před dvaceti lety skončil závěrem o nerealizovatelnosti této metody, „… a teď vidíme, že vy to už třicet let vyrábíte!“


To se v průběhu studené války nepodařilo západním armádám získat know-how ani špionáží?


V roce 1968 přeběhl jistý praporčík z obsluhy PRP-1 do Německa. Odnesl sebou knihu s celkovým popisem našeho hyperbolického sytému. Později se v neutajované cizí literatuře objevily informace o podobném pozemním systému v USA s názvem AGTELIS a později i o leteckém systému PLSS. Jeden výzkumný pracovník z USA nám však při návštěvě v devadesátých letech potvrdil, že oba projekty byly nakonec zrušeny.


Věděla druhá strana, že naše armáda má v této věci nejen technologicky, ale i strategicky navrch?


To s jistotou nevím, ale dobře se pamatuji na neskrývaný obdiv řady západních delegací po listopadu 1989 u nás, když jsme jim předváděli TAMARU. Po bombardování Jugoslávie bylo v Praze setkání asi čtyřiceti brigádních generálů NATO a my jim na závěr ukazovali živý provoz našich PSS. Ještě dnes slyším jejich slova: „… tak tohle bychom tam byli potřebovali…” Nyní jsme o dost starší a PSS VĚRA již NATO používá. Zde je také má odpověď na případnou otázku, zda jsme na tom technologicky pořád tak dobře.

Nějak se nám tu ta ženská jména množí. Nejprve Ramona, potom Tamara a nakonec Věra. Jak ty nebohé pasivní systémy k takovým jménům přišly?


Název RAMONA navrhl docent Pech, inspirován kdysi oblíbenou písní, TAMARU pojmenoval již nežijící kolega z Generálního štábu jako přibližnou ruskou zkratku Těchničeskaja moděrnizacija Ramony, a VĚRA doslala název po paní plk. RNDr. Věře Perlingerové, která celý svůj život zasvětila bezpečnosti letového provozu, kam byla také po roce 1989 naše aktivita nasměrována.

Setkání na výstavě RADAR - 96 Brno


Zmínil jste se o tom, že jste dlouhá léta působil v Českém lese…


Základnu jsme měli ve Zbirohu, kde byl dislokován sedmý radiotechnický pluk přímo podřízený Zpravodajské správě Generálního štábu ČSLA, od roku 1970 pak Zpravodajské správě Západního vojenského okruhu v Táboře. Pluk měl prapory v Mariánských lázních, v Klenčí pod Čerchovem a později i v Kašperských Horách. Každý prapor měl odloučená stanoviště na vrcholcích hor ve výškách kolem 1000 až 1300 metrů nad mořem. Radiová viditelnost z našich pohraničních dominant byla úžasná, a tomu odpovídaly výsledky.


Používaly se pasivní systémy i v jiných zemích než u nás?


Většina produkce RAMON a TAMAR šla do SSSR. Po válce v Libanonu v roce 1982, kde byly použity přístroje k masovému rušení signálů syrské protivzdušné obrany, byl v roce 1983 dodán první systém RAMONA do Sýrie. RAMONU a později i TAMARU zakoupila také tehdejší NDR.


My jsme pasivní systémy v přímé bojové akci nikdy použít nemuseli. To však neplatí o takové Sýrii, že?


Přesně tak. Kromě denního přehledu o vzdušné situaci RAMONA v Sýrii počítačově zdokumentovala bojový konflikt, vyvolaný útokem dělových člunů Izraele jižně od přístavu Tartus a jiné námořní aktivity na vzdálenost 200 a více kilometrů. Poprvé jsme v praxi měli možnost v Sýrii sledovat lodě při anomálním šíření vln tzv. „atmosférickým vlnovodem“ do vzdálenosti až 400 km. Rád na Sýrii vzpomínám, byla to praktická škola v nových podmínkách.


Vy jste byl tehdy u toho?


Ano. Zodpovídal jsem za testování systémů před jejich předáním syrskému zákazníkovi do užívání.

Přenesme se nyní do doby po roce 1989. Jak se stavěla nová garnitura k dalšímu využívání a dalšímu rozvoji pasivních systémů?


Po listopadu 1989 bylo všem novým funkcionářům jasné, že tento projekt bude nutno zrušit. Zvláště když vypukla „aféra STEALTH“.

TAMARA - antény ve výšce 25 m teleskopu

Aféra?


Když byla v červnu 1991 zveřejněna zpráva, že TAMARA umí sledovat neviditelné letouny STEALTH, nijak mě to nepotěšilo. Takovou informací se pochlubí jen ten, kdo o věci samé nic neví a nedomýšlí dopad svého jednání. Důsledky byly fatální.

O unikátních schopnostech pasivních systémů se nevědělo?


Kdo zná princip pasivních systémů, muselo mu být jasné, že jsme schopni detekovat signál radaru letounu Stealth B-2 až na dálku 500 km při výšce letu 15 km. Takovou schopnost však měl již první pasivní systém PRP-1 před 55 lety… Detekce zcela pasivního letounu nebo létajícího objektu byla předmětem československého utajovaného patentu, tak se nezlobte, že o něm nemohu hovořit ani dnes. Mohu jen obecně říci, že jde o využití fyzikálního jevu difrakce elektromagnetických vln.


K čemu ta aféra tehdy nakonec vedla?


Byl zrušen unikátního vojenský útvar Zbiroh a rozpadla se TESLA s. p. Pardubice, zaměstnávající na 6 500 lidí. RAMONA a TAMARA se přesunula na východní Slovensko „proti novému nebezpečí“, přestože zde žádní specialisté na obsluhu pasivních systémů nebyli. Navíc se republika krátce nato rozpadla. Zůstalo nás v České republice dvacet vojenských specialistů, kteří neztratili chuť pracovat na novém využití pro vojenské Řízení letového provozu a protivzdušnou obranu. Zpracovali jsme projekt rozvoje pasivních systémů na deset let. Služebním postupem byl schvalován Mezirezortní komisí pro řízení letového provozu, náčelníkem Generálního štábu, náměstkem ministra obrany Miroslavem Kalouskem a prvním náměstkem Petrem Nečasem. Nakonec byl projekt podepsán lidoveckým ministrem Holáněm v lednu 1996. Pan Kalousek však schválený projekt zadržoval až do dubna. Tehdy jsem mu řekl, že bude-li projekt dále blokovat, půjdu na Hrad za Havlem. O všem jsem ihned informoval náčelníka generálního štábu Nekvasila, po jehož intervenci se ledy nakonec pohnuly. Tak se nastartoval program PSS VĚRA. Po úspěšné realizaci se na středisku pasivních systémů netrhly dveře s delegacemi, které na závěr přijímal ministr obrany, aby od od nich vyslechl jen samá slova chvály…


A tak je dnes z Věry zajímavý obchodní artikl…


Jde o jednoznačný úspěch. Obchodní perspektiva pro civilní i vojenské použití VĚRY je totiž nesporná. Stačí se podívat na informace v médiích z počátku tohoto roku ohledně ceny 1,5 miliardy Kč za dva systémy typu VĚRA pro naši armádu. Civilní verze pro řízení letového provozu je užívána již asi v šedesáti státech. Takový rozvoj jistě nepředpokládal ani autor vynálezu, ani jeho kolegové.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.


Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon