Bez počátku a konce

Ale již zde byl prosinec, vesnice byla celá ztuhlá pod sněhem, na silnici se leskly klouzačky. Halda byla celá zamrzlá a Rudolf na ní musil cestovat po bruslích až do Bohdanče. Dřevěné, trnule zježené stromy letěly při tom v tvrdém vzduchu dozadu. Matně červený střep slunce se blyštil na citronovém nebi a ze stodol se ozývalo pravidelné tap, pum pum, tap, anebo tupmy pumpy tumpy. Ženské měly při mlácení ovázány boty slamou a ze šerých burnusů a franclových vlňáků jim trčely komické, červené nosy. Tatínek Vincenc měl obšírné rukavice s palcem a čepici s ušima, uvázanou pod bradu. Tento zimní obraz, ledově melodický, Rudolfa rozjařoval.

Nezapomněl však, co jednou viděl, když projížděl lesem po zamrzlé Haldě. Na mýtince v lese snesl se náhle houf vran na zajíce, divoce a surově ho kloval, zajíc se motal, klopýtal, pištěl podivně neznámým hlasem, až zmizel pod černými vraními křídly. To nebyla lahodná zimní melodie!


V prosinci každý den ráno maminka Marie se brodila tmou s Rudolfem do kostela na rorate. Ze všech koutů kostela fičelo, ale světýlka svíčiček, přilepených na lavici, vydávala čmoudivé teplo jako malý ohýnek.


„Rosu dejte, nebesa, shůry a oblakové deštěte Spravedlivého, otevři se země, a vydej Spasitele,“ vyhrával řídící Lípa na varhany, zatím co venku se tlačila do oken hustá tma a země byla nehybná, chrastivá pupa.

Prosba je tak naléhavá, že tvrdá zem se musí otevřít. Každý rok znovu všichni hříšní, přece však po Bohu toužící lidé volají Vykupitele. A ten se skutečně vždy zas rodí. Rudolf, který ministruje, cítí, je se to každý rok opravdu děje…

O Štědrém dnu světnice dýchá teple od rána do večera, na dvoře a v sadech leží tiché závěje sněhu. Od čtvrté hodiny přepadá ves tma, plná hlubokého mlčení. Z této tmy zahalekají po šesté hlasy koledníků a ozve se hlas zpěváka Špáse, který stavení od stavení zvěstuje lidem koledami, že se dnes v noci narodil Spasitel: malý Ježíšek, ve chlévě na seně, leží v jesličkách, ovinutý v plenčičkách.


Špás vstupuje do světnice a zpívá. Na nikoho se nedívá, hlavu má zvrácenou nazad, zpívá svou novinu o události, jako by jí sám zažil a Rudolf ji žije vždy znova s ním, ztracen v zástupu těch, kdož se přišly poklonit Ježíškovi a přinesli mu dary: v zástupu pastýřů a muzikantů s rozmanitými nástroji, selek a ptáčníků, chudých dětí, andělů a oveček. Rudolfovi trne srdce vždy novým okouzlením, ale i všichni dospělí, domácí i čeleď, sedí očarováni u stolu a z očí jim hledí mír.


Již snědli rybí polévku, smaženého kapra a kapra na černo i jablkovou štrudli i zvláštní kobližné vdolečky, mazané medem a sypané perníkem. Nyní již budou jen ještě rozkrajovat jablka, louskat ořechy, děvčata budou házet střevícem a na zahrádce třást bezem, pak všichni se vyhrnou dát kousek vánočky kravám do žlabu o koním, drůbeži, vepřům i králíkům a zakopat pod hrušeň „flašku“ kosti z ryby, aby také stromy dostaly poctu ze štědrovečerní večeře.


V chutném teple pak budou podřimovat, až je zavolá bekání trouby ponocného a kostelní zvon na hlaholivou půlnoční, aby zde v kostele, jehož světelná loď září z moře tmy, dohromady se radovali: „Nám, nám narodil se.“


Převzato z 1. dílu románu I. R. Malé Bez počátku a konce (1939)


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.