Bitva u Mühldorfu aneb Jak Čechové Chebu nabyli


Bitvy nazvané podle dolnobavorského města Mühldorf am Inn jsou v českých dějinách dvě. První ze srpna 1257 se odehrála mezi vojskem krále Přemysla Otakara II. a bojovými šiky rýnského falckraběte Jindřicha XIII. Bojovalo se v ní o vliv nad rakouskými oblastmi a patří k nečetným válečným neúspěchům „krále železného a zlatého“. Druhá bitva, která na témže místě proběhla roku 1322, měla pro Čechy mnohem radostnější výsledek…

Ludvík Bavor před ztečí


Město Cheb ležící na řece Ohři, pouhých pět kilometrů od starobylé české hranice s Německem, má tři zásadní turistické atrakce: Pachelbelovský dům, kde byl za Třicetileté války zavražděn Albrecht z Valdštejna, soubor hrázděných domů na náměstí, známý jako Špalíček, a románský chebský hrad, takzvanou císařskou falc ze dvanáctého století. Hrad založený v Chebu německými hrabaty z Giengenu se stal strategicky významným místem – oporou obrany před případným českým útokem. V říjnu 1322 však jiný německý vládce, Ludvík Bavor z rodu Wittelsbachů, daroval město s hradem i okolním krajem českému králi Janovi Lucemburskému. Zbraně se tak otočily a chebský hrad se stal součástí české obrany před možným nebezpečím z Říše. Dar byl vyjádřením Ludvíkových díků za Janovu pomoc v bitvě u Mühldorfu, o které byla řeč v úvodu. V této bitvě, kterou rozhodla síla českých bojovníků, byli drtivě poraženi Ludvíkovi nepřátelé, především Fridrich Sličný z rodu Habsburků, který s Ludvíkem soupeřil o trůn římského krále, čili o vládu nad Německem. Ludvík tedy měl být Janovi za co vděčný. Hodnocení činů krále Jana Lucemburského bývá v našem dějepisectví tradičně poněkud rozpačité. Fakt, že často pobýval v cizině, jakož i jeho lehkomyslný až loupežnický způsob hospodaření v Čechách, tolik kontrastující s péčí, kterou zemi později věnoval jeho syn Karel, vedly k nepříliš lichotivým přezdívkám, jimiž bývá obdařován: „bludný rytíř“ a „král cizinec“. V zájmu objektivity je proto třeba dodat, že díky Janově odvaze a diplomacii, a koneckonců i díky odstrašujícím ukázkám síly jeho vojska (například v nekonečných válkách, které vedl v severní Itálii), dokázal zajistit, že Čechy nebyly během jeho života ohrožovány cizím vojskem, a navíc získat strategicky významná území. Chebsko s městem a hradem se od té doby stalo nedílnou součástí českého království a zůstalo jí, s krátkou výjimkou let 1938-1945, až dodnes. Jak vlastně probíhala bitva u Mühldorfu, která o tom kdysi rozhodla? A o co v ní primárně šlo?

Bitva u Mühldorfu byla nelítostná

Dvojvládí


Od raného středověku byl za nejprestižnější panovnickou hodnost Evropy považován titul císaře, který byl obsazován volbou. Jeho nositel byl považován za nejvyššího vládce křesťanského světa a svou korunu přijímal přímo z rukou papeže. Teoreticky byl císař nadřazen všem panovníkům, praxe však byla jiná. Většina králů jednotlivých zemí si střežila vlastní autoritu a císařskou hodnost chápala jako sice nejvýznamnější, ale přece jen pouze čestný titul. Skutečná hmatatelná moc císařů byla omezena na teritorium rozdrobených německých, středoevropských a severoitalských států, označované jako Svatá říše římská, a závisela na míře podpory jejich knížat. Sbor těchto knížat, takzvaných kurfiřtů, také císaře volil (od roku 1212 k nim patřil také český král). Přes uvedená omezení byl titul císaře v mentalitě středověké Evropy obestřen aureolou posvátnosti a panovníci západní a střední Evropy o jeho získání vytrvale usilovali. V letech 1312-1313 byl jeho nositelem otec pozdějšího českého krále Jana, Jindřich VII. z rodu Lucemburků. Předstupněm císařského titulu byla hodnost tzv. římského krále, kterou zvolení panovníci používali, než byli korunováni císařskou korunou v Římě. Roku 1314, po smrti zmíněného Jindřicha VII., došlo k prekérní situaci. Nezávisle na sobě byli tehdy znepřátelenými skupinami kurfiřtů zvoleni dva odlišní kandidáti na římského krále: Fridrich Sličný, podporovaný mimo jiné uherským králem Karlem Robertem z Anjou, který později poskytl Fridrichovi i citelnou vojenskou pomoc v podobě proslulé lehké jízdy uherských Kumánů, a Ludvík Bavor, kterého podpořil kromě jiných i český král Jan. V říši tak vypuklo dvojvládí a oba zvolení římští králové, uchazeči o titul císaře, se začali připravovat na vzájemný střet. Intenzivní bojové přípravy začaly zjara 1322. Ludvík Bavorský měl mírnou převahu, volili ho čtyři ze sedmi kurfiřtů. Jan Lucemburský se ho proto snažil přesvědčit, aby neotálel a odhodlal se k úderu. Ludvík byl však nerozhodný a váhal. Fridrich Sličný zatím mobilizoval na svou podporu celý habsburský rod a jeho spojence. Vojenskou pomoc mu přislíbili bratři Leopold a Jindřich a především korutanský vévoda Jindřich z rodu Menhartovců, někdejší manžel české princezny Anny Přemyslovny, zesnulé roku 1312, který se kdysi dočasně ocitl na českém trůně, odkud byl v roce 1310 vypuzen svým švagrem, manželem Anniny sestry Elišky, Janem Lucemburským. Nebylo tudíž divu, že i nyní, ve sporu dvou římských králů, stáli ti dva ve znepřátelených táborech. V září 1322 se vojska Ludvíka Bavora a Fridricha Sličného (a jejich spojenců) střetla tváří v tvář na pláni Gickel nedaleko Mühldorfu při řece Inn. Můžeme-li věřit údajům kronikářů, byly síly vojsk zhruba vyrovnané. Šiky Ludvíka Bavora tvořilo asi 1800 rytířů a 4000 pěších bojovníků, většinu Fridrichova vojska naopak představovali uherští jezdci, v počtu asi 5000. Struktura vojsk byla tedy odlišná, počty srovnatelné. Tato vyrovnanost sil byla patrně důvodem, proč oba protihráči náhle před útokem zaváhali. Jejich motivy byly ovšem přece jen odlišné. Zatímco pro Ludvíka byla váhavost vlastností dosti charakteristickou, vyplývající z jeho povahy, Fridrich měl pro odkládání boje racionální důvod. Očekával příchod početných posil v podobě oddílů švábských rytířů svého bratra Leopolda, které mířily k Mühldorfu.

Zajetí Fridricha Sličného

Král, který z bojů neutíká

Jan Lucemburský si tuto věc velmi dobře uvědomoval a snažil se vynaložit veškerý svůj diplomatický a intrikánský talent, aby střet vyvolal co nejdříve, protože jen tak měl Ludvík naději zvítězit. Když se Jan dozvěděl, že Leopoldovo vojsko se již nachází pouhé dva dny cesty od Mühldorfu, ztropil králi Ludvíkovi dramatickou scénu, ve které mu vyčetl, že se prý o jeho zbabělosti šeptá po všech evropských dvorech a stín této pohany údajně dopadá i na Jana samotného. Čeští páni se proto dokonce bouří a vyzývají krále Jana, aby nestatečného Ludvíka dále nepodporoval a odtáhl z jeho tábora. Toho se konečně římský král Ludvík zalekl, dal souhlas k započetí boje a vedením vojska pověřil tehdy sotva šestadvacetiletého českého krále Jana. Podle tradované pověsti prý Jan dovedně vyvolal předčasnou bojechtivost i v táboře protivníka. K vyjednávání o svedení bitvy vyslal tehdejší evropsky proslulou hvězdu rytířského „sportu“, českého šlechtice Plichtu ze Žerotína, účastníka nesčetných turnajových klání, který působil mimo jiné i u dvora anglického krále (ten prý o Plichtovi řekl, že se na světě dvě stě let nenarodil takový rytíř jako on). Plichta měl Fridrichovi tlumočit přímou výzvu českého krále k boji, kterou by nemohl odmítnout bez ohrožení vlastní cti. Vzhledem k Plichtově proslulosti a kontaktům se Fridrich skutečně mohl obávat, že by tento rytíř roznesl zprávu o jeho nestatečnosti široko daleko. Ve snaze zabránit ostudě souhlasil nakonec Fridrich se započetím boje ještě před příchodem oddílů svého bratra Leopolda. Janovi se tak podařilo podřídit oba vládce své vůli a druhého dne zrána stál v čele vojska, které bitvu zahájilo. Vedla ho k tomu táž podivuhodná statečnost a hrdost, která mu ještě o čtyřiadvacet let později, roku 1346, velela, aby, v té době jako již skoro slepý stárnoucí muž, zvolal na bojišti u Kresčaku památnou větu, že „toho Boh dá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Už u Mühldorfu prokázal, že, je-li dobrý důvod, tak nejen z boje neutíká, ale přímo se do něj žene.

Chebsko se od té doby stalo nedílnou součástí českého království