Boží bojovníci u Varny

Čeští husité neprosluli v Evropě jen svými loupežnými „spanilými jízdami“, ale v roce 1444 i podílem na obraně před islámskou invazí v památné „první bitvě národů“.


Deset let po bitvě u Lipan, jež u nás ukončila období nepřetržitého prolévání krve ve jménu kalicha, si bývalí husité, nyní ve službách polské koruny, označili svou zbroj červenými kříži a jako součást křížové výpravy se na pobřeží Černého moře pokusili zastavit hrozivý nápor muslimů.

V sázce byl nejenom další osud Balkánu, neboť Srbové a Bulhaři stále ještě nebyli smířeni s důsledky porážky na Kosově poli v roce 1389 a stavěli se Turkům na odpor, ale zřejmě i poslední jiskra naděje pro obklíčený zbytek tisícileté Byzantské říše. Porážka, při níž prakticky všichni čeští bojovníci přišli o život, rozhodla na dlouhá staletí o nadvládě půlměsíce jižně od Dunaje a Sávy. O devět let později zmizela Byzantská říše z mapy a cařihradskému chrámu Boží Moudrosti, kdysi největší křesťanské svatyni na světě, bylo souzeno stát se mešitou...


Zbyl jen velbloud ve znaku


Mnozí známe výjev z Maroldova panoramatu bitvy u Lipan, kde sirotčí jízda vedená Janem Čapkem ze Sán chvatem opouští bojiště, aby zachránila holé životy za hradbami Kolína, zatímco pěší Táborité a sirotci utíkají k Českému Brodu do údolí Bylanky. Tento mělký žleb se dodnes nazývá na památku poražených V klečkách, když se zde klečíce dožadovali milosti vítězů.


S jakým úspěchem, to bylo v zásadě dáno předem. Sedláci byli odzbrojeni a posláni domů, avšak bratříky, bojovníky stálých polních vojsk, jimž se válka stala živností a řemeslem, čekala na místě smrt. Janu Čapkovi ze Sán muselo být i bez tohoto drastického vzkazu jasné, že by měl pověsit válčení na hřebík a usmířit se s vítěznou stranou. Podařilo se mu to až po dvou letech, kdy se Zikmund Lucemburský ujal svých panovnických práv. Od něj pak v průběhu roku 1436 obdržel hrady Valdštejn u Turnova a Hukvaldy na Moravě.

Po husitském obléhání zbyl v plzeňském znaku velbloud


Odložit zbraň a chopit se pluhu či vyměnit jezdecké sedlo za kozlík a opratě potahu se však většině Čapkových bojovníků nechtělo. A tak se po Zikmundově smrti vydal ostřílený hejtman s několika stovkami mužů do Polska, kde se nabídl králi do služby. Byl vděčně přijat, předcházela ho skvělá pověst. O pět let dříve, roku 1433, totiž vedl k našim severovýchodním sousedům takzvanou spanilou jízdu a významně Polákům pomohl ve válce s Řádem německých rytířů. Po vítězství byl na břehu Baltu poblíž Gdaňsku pasován na rytíře a obdarován neznámým zvířetem podivného vzhledu i chování – velbloudem. V tehdejším Polsku ovšem ničím neobvyklým, neboť jihovýchod jeho rozlehlých držav v té době sousedil až s Krymským chanátem a Černým mořem.


U Gdaňsku také Čapek ukázal temnou tvář husitských obyčejů, jež právem budila hrůzu a pohoršení, když si od polského krále vyžádal zajaté nepřátele českého původu a všechny je nechal upálit. O půl roku později, když se Čapkovi sirotci podíleli na neúspěšném obléhání katolické Plzně tábority, ukořistili jim obránci města darovaného velblouda, což bylo posléze oceněno králem Zikmundem, jenž Plzeňákům ozdobil městský znak právě tímto cizokrajným sudokopytníkem.


Diplomatické úspěchy kardinála Cesariniho


Po krátkém panování Zikmundova zetě Albrechta Habsburského, který se na válečném tažení proti Turkům nakazil úplavicí a v říjnu 1439 na ni zemřel, nastalo ve střední Evropě dlouhé období bezvládí, sporů o český a uherský trůn a vrávorání mezi rozličnými tlaky zvenčí. V Uhrách hájila legitimní panovnickou posloupnost ovdovělá královna Alžběta, jež v únoru 1440 porodila syna Ladislava, řečeného Pohrobek, a jako tříměsíční nemluvně jej nechala korunovat. Za ní stál hlavně ostřihomský arcibiskup Dionýs a Jan Jiskra z Brandýsa s bratříky, moravský katolík v čele tvrdého jádra husitských polních rot, který ovládl Horní Uhry včetně ražby mince v Kremnici. Většina uherských stavů však v Budíně zvolila jiného krále, polského Vladislava III. Jagellonského, jenž se s ozbrojeným doprovodem také osobně dostavil, i když jej toto volební shromáždění nemělo čím korunovat.

Kardinál Cesarini se neproslavil jen ztraceným kloboukem


Na dvoře papeže Evžena IV. v Římě takový vývoj vítán nebyl. Raději by bývali viděli střední Evropu jako pevný štít, na němž islámská rozpínavost spolehlivě ztroskotá. Kardinál Giuliano Cesarini, který je převážně znám jako organizátor křížové výpravy proti husitům, rozehnané roku 1431 u Domažlic (jehož ztracený kardinálský klobouk, vystavený tehdy v Praze jako nejcennější trofej, se stal legendou), byl vyslán do Uher, aby se tam zhostil role prostředníka. Výsledkem jeho úsilí bylo setkání královny Alžběty se vzdorokrálem Vladislavem v listopadu 1442 v Rábu a uzavření zemského míru. Jagellonec se odřekl svatoštěpánské koruny a přijal úlohu zemského správce. Když však o měsíc později Alžběta zemřela, vzal první zemský mír za své. Mnozí velmoži přeběhli z habsburské strany na jagellonskou s úmyslem pobídnout Vladislava k opětovnému vznesení nároku na uherskou korunu.


Do věci se znovu rázně vložil Cesarini, sjednal zjara 1443 druhý zemský mír a přiměl Vladislava III., aby v čele polsko-uherské armády vytáhl proti Turkům. Bojové operace započaté v červenci 1443 skončily v únoru následujícího roku velkolepým úspěchem, když křesťanské vojsko dobylo dva důležité opěrné body východně od srbské řeky Moravy: Niš a Sofii. V srpnu 1444 bylo v Segedíně na tureckou žádost sjednáno příměří na deset let. Papež Evžen IV. takřka okamžitě po jeho podpisu začal prostřednictvím Cesariniho naléhat na polského krále, aby je vypověděl, a postavil se do čela křížové výpravy.


Husitská kruciáta


Sultána Murada II. tou dobou zaměstnávaly nepokoje v provincii Ikonion v srdci Malé Asie, a příležitost zlomit jeho moc na Balkáně se dlouho nemusela opakovat. Mladý a ctižádostivý Vladislav III. se snadno nechal přemluvit, příměří prohlásil za neplatné a ujal se spolu s kardinálem organizace kruciáty. V říjnu 1444 zamířilo k černomořským plážím křižácké vojsko z mnoha zemí čítající čtyřiadvacet tisíc mužů. Byli tu Poláci, Litevci, Uhři maďarského, slovanského i románského jazyka, Srbové, Rumuni z Valašska i Moldávie, němečtí řádoví rytíři od Baltu i menší oddíly říšských Němců a Italů v papežském žoldu. A také zhruba čtyři stovky bývalých husitů s Janem Čapkem ze Sán v čele a s dlouhou řadou proslulých válečných vozů sloužících jako zásobovací kolona při přesunu, v případě boje pak určených k vytvoření vozové hradby.

Vladislav III. Jagelonský


Po hladkém obsazení varenského přístavu se ve svahu nad městem objevil nepřítel s přinejmenším šedesáti tisíci muži, podle některých odhadů s přesilou ještě výraznější, přesahující stotisícovou hranici. Navzdory pokročilé roční době, jíž druhý listopadový týden bezesporu byl, nepřicházelo ani jedné ze stran vhod přerušit válečné operace do jara a vyhlásit obvyklou zimní přestávku. Sultán prahl po úspěchu, jehož lesk by mu pomohl obnovit otřesenou autoritu v Malé Asii. Sotva mohl být čímkoli jiným lépe dosažen než vojenským pokořením křivopřísežného protivníka nedržícího dohodnuté příměří. Křižáci ovšem rovněž potřebovali rychlé vítězství, dokud bylo Muradovo postavení nepevné, a navíc zřejmě postrádali plán, jak vyřešit zásobování, pokud by na Balkáně přezimovali.


Ani vozová hradba nepomohla


Krvavá řež se strhla 10. listopadu 1444. Útok levého křídla Turků nejprve zastavila vozová hradba, a následně bylo rozprášeno protiútokem těžké jízdy. Padl přitom i velitel sestavy, vůdce sipáhíů čili anatolské jízdy Karadža Beg. Lépe organizovaný útok pravého křídla mohamedánů vedený rumelským batalbejem Daúdem Pašou se podařilo rozbít obratným manévrem uherské jízdy Jána Hunyadyho, která ho překvapila z boku. Účinek byl tak silný, že část batalbejových mužů v panice utekla do Drinopole s předčasnou zprávou o porážce.


Krátce nato učinil polský král Vladislav III. rozhodnutí, od něhož ho zkušený Hunyady marně zrazoval – opustit vozovou hradbu a zaútočit přímo na střed turecké sestavy, který byl položen výše na táhlém úbočí pobřežního hřebene a opevněn příkopem a palisádou z kůlů. Odtud bitvu řídil sám Murad II., chráněn elitními jednotkami janičárů. Horkokrevného polského krále pravděpodobně uchvátila myšlenka sultána zajmout a přivést očekávané vítězství k dokonalosti. Výpad na střed však ve svahu a na příkopu ztratil potřebnou rychlost, král byl v nestřeženém okamžiku zabit, načež se celá úderná formace rozsypala a utonula v zoufalém zmatku.


Když sultánovi donesli hlavu nešťastného Vladislava na janičárském kopí, nařídil rozhodující protiútok. Obrat v neprospěch křižáckých vojů byl tak jednoznačný, že se úvahy ustupujících musely v krátké chvíli stočit k jediné otázce, a to, jak draho vydají nepříteli své zbraně a životy. Beznadějný boj přerušil až milosrdný soumrak. Ráno 11. listopadu 1444 pak Turci novým útokem na zbytek křižáků za vozovou hradbou bitvu dokončili a obránce pobili.

Sultán Murad II.


Králova hlava v sultánově medu?


Kromě polského krále, který si posmrtně vysloužil přídomek Varnenčik, přišel v bitvě o život také kardinál Cesarini. Podle některých zpráv padl v boji jako hrdina, podle jiných byl zabit prchajícími Uhry jako iniciátor celého dobrodružství, a tím i viník jeho nedobrého konce. Smrt krále i kardinála zůstávala dlouhé měsíce, ba i léta nepotvrzena a šířily se spekulace, že Vladislav Varnenčik se mohl zachránit, podobně jako Zikmund Lucemburský o půlstoletí dříve po porážce u Nikopole. Ten tehdy v roce 1396 unikl o vlásek zajetí na benátské obchodní lodi, jež plula po Dunaji do Černého moře, a teprve po několikaměsíční složité plavbě kolem balkánského poloostrova se objevil na domácí půdě v Zadaru.


Jenže tělo polského krále se nikdy nenašlo, jen časem prosákly z osmanského dvora zprávy, že sultán má jeho hlavu naloženou v medu a ukazuje ji jako vzácnou trofej vybraným návštěvám. Přesto i nadále mnozí věřili, že Vladislav Varnenčik mohl nějakým způsobem přežít. Václav Šašek z Bířkova zaznamenal zajímavou příhodu, která se stala českému poselstvu krále Jiřího, putujícímu roku 1466 do Portugalska. Družina Lva z Rožmitálu se na cestě z kastilského Olmeda do Salamanky setkala s poustevníkem, v němž údajně poznala bývalého polského krále, který snad uprchl z otroctví a zvolil život v samotě a odříkání. Jan Čapek ze Sán si narozdíl od valné většiny svých mužů život zachránil, neboť roku 1445 byl zaznamenán jeho pobyt na hradě v Hukvaldech, ale nedlouho poté zemřel – se vší pravděpodobností přirozenou smrtí.


Bitva u Varny a český podíl na ní byla po dlouhá desetiletí opomíjenou kapitolou našich dějin, mimo jiné také proto, že ji nešlo vtěsnat do černobílých ideologických výkladů husitské epochy. První velkou splátku tohoto dluhu našim národním dějinám položil na stůl president Václav Klaus, když se v listopadu 2004 zúčastnil připomínky 560. výročí této první bitvy národů. Bulharští pořadatelé ho uvítali husitským chorálem Ktož sú Boží bojovníci a hlava státu zasazením dvou lip u památníku zanechala vzkaz, že český národ na své hrdiny nezapomíná.


Článek vyšel v měsíčníku MY 2/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.