Bojovník bez kompromisů

V roce 1860 se na schůzce u Náprstků jeden z vůdčích politiků své doby František Ladislav Rieger svěřil přátelům, že si marně láme hlavu nad tím, kde najít spolehlivého a politicky nezkompromitovaného muže, který by mohl úspěšně žádat rakouské úřady o koncesi na vydávání českého politického deníku. V tu chvíli navrhl Emanuel Tonner přítomným vlastencům možného kandidáta. Svého přítele advokáta Julia Grégra. Od narození tohoto významného vlastence uplynulo minulý rok 19. prosince 190 let.

Julius Grégr


Doktor Rieger byl tehdy nadšen, protože jemu jako politicky podezřelé a tudíž nevhodné osobě se to nepodařilo. Grégrova žádost byla skutečně úspěšně podána a 1. ledna 1861 vyšlo první číslo Národních listů. Deník se stal na desítky let nejvlivnějším českým periodikem. Úspěšně tak navázal na vydávání Národních novin Karla Havlíčka Borovského. Psaly do něho nejvýznačnější osobnosti českého společenského života a sám Julius Grégr byl nejen majitelem, ale zároveň i redaktorem. Podle některých kritiků sice scházela Grégrovu podniku Havlíčkova osobitost, ale v jiném ohledu dokázal zase svého předchůdce překonat. Náklad Národních listů vyšplhal na čtyři tisíce výtisků, což bylo o čtvrtinu více, než měly Havlíčkovy Národní noviny v dobách své největší slávy.


Vlastenecký rozkol


Julius Grégr při zakládání Národních listů pracoval s Riegrem v naprosté shodě. Svědčí o tom i důvěrná zpráva pro rakouskou policii sepsaná jinak velmi ceněným vlasteneckým literátem Karlem Sabinou. Podle ní přemluvil Rieger Grégra tak dalece, aby mu dal volně za určitou roční gáži k dispozici své jméno a svůj list. Dokonce prý přiměl Grégra, aby podřídil své noviny družstvu, v jehož čele stáli muži, kteří tvořili páteř Národní strany. Jednalo se o velevážené osobnosti vlasteneckého života, jakými byli Palacký, Brauner, Purkyně a Tomek.

Vzájemně výhodná spolupráce však netrvala dlouho. V roce 1863 propukl spor v souvislosti s novým polským povstáním proti carské nadvládě. Palacký nesl nelibě vystoupení mladých stoupenců polského povstání a zprvu si spor vysvětloval neuspokojenými osobními ambicemi těchto osob. Grégr sice Palackého názory otiskl, ale zastával spolu s redakčními kolegy jiný názor. Manžel Palackého dcery Rieger zareagoval na nepříjemnou situaci založením vlastního deníku Národ, který však veřejnost zasáhnout nedokázal a skončil v bezvýznamnosti. Tento spor mezi „rusofily“ a „polonisty“ odkryl názorovou propast mezi starší a mladší vlasteneckou generací, která se měla zanedlouho projevit v plné síle.

Nástup mladočechů


Rakousko – uherské vyrovnání z roku 1867 jako jeden z důsledků prohrané rakousko – pruské války otřásl českou společností, která se cítila být císařem oklamána. Proč vyhověl Maďarům a nikoli Čechům? Vždyť historické státní právo zemí svatováclavských není méněcenné ve srovnání s právy koruny svatoštěpánské? Češi navíc podpořili Vídeň už v době napoleonských výbojů, zatímco Maďaři vůči ní setrvávali dlouhodobě v houževnaté opozici. Když přišla o čtyři roky později další rána poté, co císař František Josef I. v rozporu se svým předešlým slibem nepřijal tzv. fundamentální články slibující česko – německé vyrovnání, zvedla se v českých zemích vlna odporu. Čeští vyjednavači Rieger s Martinicem se proto rozhodli po neúspěšném jednání s císařem nevstoupit do říšské rady (rakouský parlament) a setrvat na stanovisku pasivní rezistence. Po příjezdu do Prahy byli triumfálně přivítáni a Riegera donesli studenti na ramenou až do jeho bytu.


Politická reprezentace se rozhodla dál bojovat za česká, zejména jazyková práva. Nebylo však jednoty v tom, jak dalekosáhlá práva požadovat. Naplno se projevil rozpor mezi umírněnými staročechy typu Riegra a radikálními mladočechy, k nimž patřil Julius Grégr. Radikálové se osamostatnili naplno v roce 1874 a založili Národní stranu svobodomyslnou v čele s Karlem Sladkovským. Julius Grégr tehdy sepsal mladočeský politický program, v němž kladl hlavní důkaz nikoli na pasivní, ale aktivní odpor proti Vídni! Časem také za nemocného Sladkovského převzal vedení strany.

Julius Grégr převzal vedení Národní strany


O pět let později si Čechy načas usmířil hrabě Taafe, takže se znovu vrátili do říšské rady a rozhodli se podílet na vládní politice. Do říšské rady se vrátil i Julius Grégr, ale brzy to označil za chybu a poslaneckého mandátu se vzdal. Poslední boj, kterým mladočeši fakticky vymazali konzervativní staročechy z politické mapy, se rozhořel v devadesátých letech. Tehdy při nových jednáních o jazyková práva – tzv. punktace – vyvolala Riegrova ústupnost novou vlnu zklamání. Julius Grégr v Národních listech rozhořčeně napsal: „ Kde je vítěz, musí být i poražený. A jestliže zvítězili Němci, pak poraženými jsou Češi!“


Odkaz nastupujícím generacím


Záhy se však ukázalo, že také mladočeši jsou značně nesourodou společností. Ironie osudu proto chtěla postavit v jednom případě Julia Grégra překvapivě po bok staročechů. Bylo to v době, kdy se krátce po vzniku samostatné české univerzity v roce 1882, začal s mladočeskými radikály, načas třeba s Karlem Kramářem, sbližovat kontroverzní profesor filozofie T. G. Masaryk. Právě jeho zásluhou se rozpoutal prudký boj o pravost tzv. Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ), který ostře zasáhl a rozdělil českou společnost. Masaryk ve své revui Athenaeum otiskl v únoru 1886 stať jazykovědce Jana Gebauera o potřebě nových zkoumání RKZ. Tento muž vyslovil pochybnost, zda slovesná díla, pokládaná za nejcennější památky národní literatury, jsou pravá. To se dotklo nejen Riegra, pro něhož byly rukopisy podstatnou součástí jeho národního povědomí, navíc ještě umocněnou tím, že jeho tchán František Palacký na víře v jejich pravost psal své Dějiny. Rieger dokonce uvěřil tvrzení, že Masaryka a Gebauera podplatili zednáři.

Hrob Julia Grégra na Olšanských hřbitovech v Praze


Nejenom konzervativci byli pohoršeni. Julius Grégr zasypal Gebauera urážkami, ale odmítnutí se jazykovědec dočkal například i od Adolfa Heyduka nebo Elišky Krásnohorské. Julius Grégr také v článku Filosofové samovraždy (narážka na Masarykovu habilitační práci) odsoudil názory s Masarykem spřízněného esejisty Huberta Gordona Schauera publikované v časopise Čas. Schauer totiž pochyboval o smyslu budování českého národa jako samostatné entity. V roce 1893 Masaryk po konfliktu s Grégrem mladočechy opustil a založil si pak svou stranu realistů, která však měla v české společnosti zanedbatelný vliv a byla proto někdy výsměšně nazývána Masarykovou sektou. V devadesátých letech, kdy se podívali mladočeši na politický vrchol, odcházel však už nemocný Julius Grégr do ústraní. Na počátku října 1896 zemřel. Dědictví, které po sobě zanechal, ale přineslo své plody. Důraz kladený na aktivní odpor proti habsburské moci vedl za první světové války k dočasnému opětovnému sblížení předních mladočeských politiků Karla Kramáře a Aloise Rašína s Masarykovou zahraniční akcí, což je málem stálo život. Byl to však nezbytný předpoklad porážky monarchie a vzniku samostatné Československé republiky.