Cíl války? Nikoli vítězství, ale mír!

Tuto zásadu razili dva muži, jež od sebe dělilo více než patnáct set let – svatý Augustin, biskup, teolog, učitel a filosof žijící na přelomu čtvrtého a pátého století v severní Africe a Helmuth von Moltke, německý polní maršál, který byl v devatenáctém věku 30 let náčelníkem pruského generálního štábu. Pravda, Svatý Augustin vždy dodával, že má na mysli mír spravedlivý, ale v zásadě se shodli.

Vzpomněl jsem si na ně, když jsem před pár měsíci sledoval smutný konec války v Afghánistánu, kde několik desítek tisíc Talibů vyzbrojených ručními zbraněmi čínské výroby porazilo téměř desetkrát silnější vládní vojsko vybavené nejmodernější západní výzbrojí i s jeho početnými spojenci z NATO.


Šlo o nejdelší válečný konflikt v historii Spojených států, trvající bez dvou měsíců dvacet let. Jak všichni víme, skončil blamáží a chaosem překonávajícím i prohru z roku 1975 ve Vietnamu. Tenkrát Američané svou vojenskou techniku stihli před ústupem zlikvidovat, dnes ji přenechali vítěznému nepříteli. Dlužno poznamenat, že k ní ještě přidali dobře vycvičenou obsluhu, která bez boje přešla na stranu Tálibánu.


Až odezní počáteční šok, budou zpravodajci, političtí či vojenští analytici a nakonec historici bádat nad tím, jak se vůbec něco podobného mohlo stát. Poslední události v Afghánistánu mají dvojí rozměr, o němž se však jen málo hovoří. Tím prvním je skutečnost, že minimálně posledních pět let nešlo o boj Západu s Tálibánem, ale spíše o utajenou zástupnou válku mezi USA a Čínskou lidovou republikou.


V roce 2001 podepsala Čína rezoluci Rady bezpečnosti OSN, odsuzující Tálibán za ukrývání Usámy bin Ládina, a podpořila tak invazi do Afganistánu. Většina analytiků za tím viděla čínské obavy z terorismu, protože autonomní oblast Sin-ťijang obývaná muslimskými Ujgury s Afghánistánem sousedí. Ujgurští islamisté páchající teroristické útoky hledali podporu právě za touto hranicí. Před bezmála 20 lety po vojenské porážce od armád USA a NATO se Tálibán uchýlil k vleklé, obtížné a nepříliš úspěšné partyzánské válce, kterou nakonec sám chtěl ukončit.

Proto na jeho žádost v lednu 2016 ČLR překvapivě iniciovala mírové rozhovory s Talibánem, jichž se zúčastnil ještě Pákistán, Afghánistán a Spojené státy. Mírová iniciativa záhy skončila, když byl v květnu při americkém náletu zabit tehdejší vůdce hnutí Mohammad Mansúr. To byl možná klíčový okamžik, od něhož začala čínsko-tálibánská spolupráce, vedoucí k historické fotografii v prezidentském paláci v Kábulu, potvrzující konečné vítězství povstalců. Poté tiskový mluvčí Tálibů Zabíhulláh Mudžáhid oznámil, že jejich hnutí má pouze jednoho strategického partnera, a tím je Čínská lidová republika. ČLR se bude podílet na obnově těžebního průmyslu, konkrétně se zmínil o nalezištích mědi, jejichž exploatace se v nejbližší době obnoví a modernizuje právě zásluhou velkého souseda. Ten má pro Kábul představovat bránu na trhy celého světa.


S ohledem na zkušenosti třeba z Běloruska se dá předpokládat, že čínské investice do těžebního průmyslu budou masivní a přijdou velmi rychle. Stejně jako vybudování nezbytné dopravní infrastruktury, což se spojí s projekty poválečné obnovy Afghánistánu. To všechno stojí a padá s otázkou budoucí stability země rozvrácené téměř půl stoletím válek.


Sleduji-li dosavadní proklamace a kroky Tálibů, připadá mi, že toto konzervativní islámské hnutí za 20 let partyzánské války, a zejména během pětileté úzké spolupráce se zpravodajskými službami a armádou Čínské lidové republiky, politicky velmi vyspělo. Důkazem toho je například existence politického ústředí v katarském Dauhá. Jejich velmi silnou zbraní se stala diplomacie, jak směrem ven, tak hlavně dovnitř země. Z hlediska čínských bezpečnostních zájmů jsou v tálibánském programu dva klíčové body.


První se týká činnosti radikálních islamistických organizací al-Kajdy a Islámského státu. Nadále mají být zakázané, stejně jako činnost uskupení Ujgurů z čínského Sin-ťiangu. Druhá se týká produkce narkotik, zejména heroinu. Tálibán ústy svého tiskového mluvčího slíbil, že proti drogám bude tvrdě bojovat a jeho cílem je nový Afghánistán jako země bez narkotik. Tato otázka je pro Čínu, vzhledem opiovým válkám v 19. století, mimořádně citlivá.

Snaha představit se jako civilizované politické hnutí vede Talibán dokonce k tomu, že deklaruje své odhodlání bojovat proti klimatickým změnám. Také slibuje, že zaručí ženám právo na vzdělání. Budou-li všechny tyto sliby splněny, ukáže čas.


Vedení vítězného Tálibánu již dlouho mluví o tom, že chce do Afganistánu přitáhnout čínské investice. Jako protihodnotu nabízí hlavně ochranu dosavadních akvizic Říše středu – velký měděný důl v Lógaru (ten hlídali i naši vojáci) a těžbu ropy. Číňané by měli urychleně vybudovat zničenou či chybějící infrastrukturu. Na tom budou muset spolupracovat s afghánským státem, takže čistky, které všichni očekávali, se zatím nekonají. Naopak Tálibové vyhlásili amnestii pro státní úředníky a vojáky, hovoří i o zapojení žen do správy země. Jediná politická a vojenská entita, s níž budou i nadále nemilosrdně válčit, je Islámský stát, který je v některých regionech stále aktivní.


Od popisu toho, co se událo, přecházím k širším úvahám o dějinných zvratech.


Mnozí historici, kteří se zabývají osudy lidských civilizací, dospěli k podobným závěrům jako evoluční biologové – naše dějiny neprobíhají stále stejným tempem, ale střídají období pomalého a rychlého času. Když se splaší, pak se během týdnů, dnů či hodin, jako ve zrychleném filmu, odehrávají změny, trvající dříve celá desetiletí. Tak jako dnes v Afghánistánu.


Analogicky to platí i pro 17. listopad roku 1989, jenž si opět po roce připomínáme. Tenkrát v Československu také nezůstal nikdo, kdo by bývalý režim bránil. Ani tajná policie, ani početná armáda a lidové milice, a už vůbec ne sovětská okupační vojska. Dokonce se nenašel ani jeden komunistický poslanec, který by hlasoval proti zvolení Václava Havla prezidentem. Před těmi třiceti dvěma lety jsme ještě netušili, že jde o průvodní jevy proměny světa dvou soupeřících velmocí – Spojených států a Sovětského svazu – na svět monopolární a globalizovaný.

Za zmínku snad stojí, že bipolární svět trval přes 40 let, a jeho počátek a konec byl spojen s Prahou, vlastně šlo o období mezi únorovým prosovětským pučem v roce 1948 a „sametovou revolucí“ v roce 1989. Zdá se, že stejně symbolickou roli v pádu monopolarity, tedy světové nadvlády Spojených států, sehrává dnes Afghánistán. Začátek války proti terorismu v roce 2001 v této hornaté zemi se stal všeobecně uznávaným potvrzením vedoucí role USA v tehdejším světě. Získaly podporu nejen svých spojenců z NATO a EU, ale také od Čínské lidové republiky a Ruské federace.


Dnes se čím dál tím více ukazuje, že vítězem nejdelší války v dějinách Spojených států není ani tak Tálibán, jako spíše sousední Čína, která islámské bojovníky podporovala, vyzbrojila a dnes nenápadně řídí jejich první mocenské kroky. Už dnes se mi zdá jasné, že ostudná vojenská porážka v nejdelší válce Spojených států a jejich spojenců z NATO představuje pro budoucnost Západu ten menší problém. Větší nastane, až se Číně podaří její záměr učinit z Afganistánu výkladní skříň svých dobrých úmyslů a rychle exportované prosperity. Kontrast mezi dvaceti lety neúspěšného válčení a možná jen pěti lety budování čínského hospodářského zázraku v jedné z nejzaostalejších zemí Asie by mohl dosavadnímu monopolárnímu světu definitivně zlomit vaz. Vede mě to k přesvědčení, že čínští představitelé porozuměli slovům svatého Augustina i Helmutha von Moltke lépe než my na Západě. Proto vyhráli válku a zřejmě i následný mír.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).