Chudobka z Orlických hor

Anna Bohuslava Tomanová byla po většinu svého života upoutána na lůžko. Přesto dokázala prostřednictvím zázraků mnoha lidem pomoci od nemocí i jiných neduhů. Je možné, že rozšíří řady českých patronů…

Anna Bohuslava Tomanová


Klášterec nad Orlicí je malá pohraniční obec v Orlických horách. Mnozí jeho návštěvníci se shodují, že jde o prostředí mimořádně duchovně silné, aniž by byli schopni konkrétněji popsat, co je zde tak oslovuje. Možná proto, že z nedalekých Pastvin pochází Anna Bohuslava Tomanová (1907–1957), přezdívaná pro život plný lásky a oběti za náš národ, za kněze a za dobrou náboženskou výchovu naší mládeže Chudobka Ježíšova.


Anička byla až do svého čtvrtého roku zcela zdravá. Tehdy jí však život zcela změnila událost, kterou sama později popsala takto: „Tenkrát jsem byla sama doma. Bylo to 8. listopadu 1911 a bylo už osm hodin večer. Stála jsem na lavici u okna. Tu u sousedů vypukl požár a od těch plamenů bylo ohnivo ve světnici a světlo jako ve dne. Lekla jsem se a spadla jsem na trnož u stolu. A už jsem nevstala.“


Po neúspěšných návštěvách místního doktora se rodiče rozhodli vyhledat odbornou pomoc ve městě – nejprve v Kladsku (1913), později v Praze (1919). První léčba nebyla úspěšná a působila Aničce mnoho bolestí. Mezi svým šestým a dvacátým rokem se Anička pohybovala pouze po kolenou. Doma bývala sama, když rodiče museli za prací. Jednou takto za nimi přilezla až na pole vzdálené půldruhého kilometru. Klášterecký farář František Morávek (1864–1932) doporučoval cestu do Lurd. Jenže vypukla světová válka…

Klášterec nad Orlicí


Zástupná oběť


V roce 1919 podstoupila Anička bolestivé léčení v Praze. Po prvotních neúspěších začala svítat naděje: za pomocí bandáží začínala opatrně chodit. Ve čtrnácti přistoupila k prvnímu svatému přijímání a v roce 1921 přijala svátost biřmování. Po mši přivedl P. Morávek pana biskupa Kašpara k Aničce. Ten na ni pohlédl a prohlásil: „S tou má Pán Bůh velké záměry.“ Udělal Aničce křížek na čelo a řekl: „Modli se za mě, jako já se modlím za tebe.“ P. Morávek jí pohladil a řekl: „Dítě, přijdou někdy na tebe chvíle, že se ti bude zdát, že tě Pán Bůh opustil, ale buď silná, a překonáš vše.“


V této době se začal zhoršovat i zdravotní stav jejího bratra Bernarda. Ani on se nemohl postavit na nohy. Lékaři rozhodli, že obě nohy musí do sádry. Následně mu chtěli pod kolenem přeřezat šlachy, že je prý má zkrácené. Anička tehdy vyslechla poznámku strýce: „Mají jednoho mrzáka, nemají dosti, budou mít druhého.“ Odhodlala se proto k osobní oběti. U svaté zpovědi se zeptala P. Morávka, zda může nabídnout své zdraví Ježíšovi, aby byl Bernard zdráv. P. Morávek jí to dovolil. Jako by vnímala Ježíšův hlas: „Bývala by ses plně uzdravila, ale když chceš, bude zdráv Bernard a jako kněz pak zachrání mnoho duší.“ Do kostela ještě Anička celou cestu šla, ale po svatém přijímání se začala klepat a nebyla schopna ani dojít k vozíku. Zpátky už ji museli vézt. Druhý den ráno měl Bernard nohy zdravé…


Ke konci roku 1928 prožila Anička své první mystické okamžiky, když spatřila Krista i Pannu Marii. Po fyzické stránce se Aniččin stav nadále zhoršoval. Její příbuzní se domnívali, že umírá. A právě tehdy nastal další zvrat, kterým ještě více pronikla do tajemství utrpení a ceny nesmrtelné lidské duše.


V roce 1929 odešel její bratr Bernard do juvenátu redemptoristů v Libějovicích. Aničce se po něm velmi stýskalo. Na nějakou dobu pak byla u známých v Čermné. Zde 8. září, když byla pouť na zdejší Mariánské hoře, spatřila Pannu Marii, která jí řekla: „Dítě, dej mi srdce své a já ti za to splním vše.“ A pokračovala: „Já jsem Neposkvrněné Početí a chci, abys celý život nabídla Bílému Králi jako smír za čisté a svaté kněžství. Budeš trpět velmi mnoho, ale výměnou ti dám hodně duševních radostí.“ Později, když viděla Pána Ježíše, řekl jí: „Budeš trpět pro mé Jméno. Odměnou ti dám radost věčnou.“

S páterem Ambrožem Svatošem

Stigmata


V roce 1932 P. Morávek zemřel. V roce 1937 se oženil Aniččin bratr Josef a v roce 1939 nastoupil bratr Bernard v Hradci Králové do semináře. Anička se za něj modlila k Panně Marii a zcela se jí nabídla v oběť, aby se z Bernarda stal kněz. Novým duchovním vůdcem Aničky se v této době stal P. Karel Šrajbr z Letohradu. Zároveň ji začal navštěvovat vyšehradský kanovník Antonín Stříž, který ji pak duchovně vedl až do její smrti. V roce 1944 byl Bernard vysvěcen na kněze. Panna Maria v této době Aničce oznamuje, že pro církev nastane další těžké období, kdy budou zavíráni kněží a pustošeny kláštery.


Několik dní po primici bratra Bernarda, když byla u Aniččina lůžka sloužena mše svatá, se na jejím těle objevila první stigmata, které ona sama nazývala „strupy“. Tyto Kristovy rány Anička nosila na rukou, na nohou i v boku, stejně jako rány od trnové koruny na čele a odřená ramena. Bolest, kterou Aničce tyto rány působily, obětovala Pánu „za bílé, živé květy liliové, za čisté, svaté kněžství“, jak sama uvedla.


Na konci léta 1946 byl P. Bernard ustanoven duchovním správcem v Koclířově u Svitav. Spolu s ním se na tamní faru odstěhovala také Anička i její rodiče. Na pobyt Aničky v Koclířově vzpomíná rodinný známý Josef Vychytil: „Anička na sebe brala utrpení bližních jako samozřejmost. (…) V roce 1947 na jaře jsem dostal těžký zánět středního ucha. Místní lékař mě poslal do nemocnice k primáři Hlouškovi na operaci. Primář Hloušek, když mně vyoperoval z hlavy spoustu hnisu, říkal, že bych měl zůstat ležet v nemocnici a že za šest týdnů budu v pořádku. Já jsem to odmítl, protože jsem měl podnik a mnoho veřejných funkcí. On tedy, ač nerad, přistoupil na to, že mě bude léčit ambulantně. Když jsem k němu přijel za čtyři dny na převaz, byl jsem úplně zdráv, ani jizva v uchu nezůstala, čemuž se velmi divil, a já jej musel ujistit, že to jsem skutečně já, kterého operoval. Následující den jsme byli s manželkou na návštěvě u Aničky v Koclířově, kde byla u bratra Bernarda a rodičů na faře. Manželka si všimla, že Anička něco zakrývá a že jsou na polštáři skvrny od hnisu (ženám nic neujde, já si toho nevšiml). Na zpáteční cestě mně manželka povídá, že Anička má něco s uchem, že viděla skvrny na polštáři. Tu mně bleskla hlavou myšlenka, že snad mně tu nemoc Anička odebrala. Otočil jsem auto a jel hned zpět. Domlouval jsem jí, že to neměla dělat, sebrat silnému chlapovi nemoc, že toho má sama až až, ale ona se jen usmála a řekla, že mně to velmi vadilo, když mám rodinu, podnik a veřejné funkce. Kdežto ona že to odleží při jednom ležení a že nikdo nic nepozná – a konečně že jí to dovolil zpovědník. Tak jsem kapituloval a Aniččinu oběť přijal s pocitem velkého dlužníka.“

Stigmata


Viděla, co je jiným skryto


Na konci srpna 1947 byl P. Bernard přeložen do Dubence u Jaroměře. Spolu s ním se tam stěhovala Anička i rodiče. Následujícího roku došlo ke komunistickému převratu, čímž začalo nové pronásledování církve. Také Aniččino utrpení se stupňovalo. Několikrát ji odvezli do nemocnice v Hradci Králové a v Pardubicích, kde jí po zánětu dutin vytrhli šest zubů. I zde Aničku trápili kvůli stigmatům. V Dubenci Aničku navštěvovalo mnoho lidí, mnohým vyprosila uzdravení a v častých extázích mluvila s „Bílým Králem“ a s „Matičkou“ – často v přítomnosti druhých lidí. Rozpoznávala též svaté ostatky, posvěcené předměty i vysvěcené osoby podle stupně jejich svěcení, i když byli právě v civilu. Stejně tak reagovala na požehnání, i když žehnajícího neviděla. Několika mužům předpověděla kněžské povolání. Mezi jinými Emilu Steckerovi z Nitry, který byl od své první návštěvy u Aničky v roce 1952 jejím velkým přítelem a stal se později hlavním sběratelem dokumentů o ní, v době, kdy na přípravu procesu jejího blahořečení nebylo možné ani pomyslit.


Největším utrpením procházela Anna v roce 1953, kdy jí zemřela její milovaná maminka. Po nějakou dobu se u ní střídaly různé ošetřovatelky, s nimiž zažívala další trápení. Načas pobývala v zaopatřovacím domě Charity v Žírči, kde ji navštívil komunisty dosazený generální vikář P. Ladislav Hronek. Pokládal jí různé otázky, jež ji měly přivést do úzkých. Ptal se jí také, za co obětuje své utrpení a ona mu odpověděla: „Své utrpení obětuji za čisté svaté kněžství a celý český národ, aby nehučely továrny v neděli, aby místo kombajnů a traktorů měli ten den lidé v rukou svatý růženec. Potom ještě svátostnému Kristu, aby nebral český národ dětem ze škol náboženství.“


V roce 1954 se domácnosti na dubenecké faře a péče o Aničku ujímá Vlasta Prelová, která pak Aničce doslouží až do její smrti. Téhož roku se Anička podrobila operaci břišních nádorů, přičemž, na rozdíl od ošetřujícího lékaře, dopředu znala jejich přesný počet.


Závěr Aniččina života stručně zaznamenal P. František Špinler: „Po Novém roce 1957 přicházela největší utrpení. Slova byla tak nezřetelná, že se musilo ucho přikloniti i k ústům a i třikrát se znovu tázat. Byla v nemocnici v Jaroměři a tatínek doma plakal, že mu dcera po dva měsíce na hovor nijak neodpovídá. Byla celá ochrnulá a chvěla se. Ke konci března ji přišel pan prelát zaopatřit a v pátek 29. 3. 1957 ráno zemřela.“ Marie Roudenská ke konci Aniččina života uvádí: „Poslední čtyři léta svého života procházela přímo kalvárským utrpením. Čím dále tím více se podobá trpícímu Spasiteli až do naprosté opuštěnosti na nemocničním lůžku, kde umírá na úsvitu posledního pátku měsíce, 29. března 1957, v době bílých květů prvního jara, přesně jak si předpověděla.“


Anička byla pohřbena na hřbitově v Klášterci nad Orlicí. Po její smrti putovalo k hrobu mnoho poutníků prosit Aničku o přímluvu – a mnoho jich též bylo vyslyšeno.


Anička se přimlouvá


Dochoval se například dopis z roku 1971, adresovaný tehdejšímu faráři P. Františku Halíkovi a jeho hospodyni paní Marii Staříkové, od tehdejšího místostarosty Kladna Karla Hoška. V dopise uvádí mimo jiné toto:


Když jsem byl v pátek 24. 9. ráno v Klášterci, mluvil jsem se slečnou a sdělil jsem jí, že napíšu, co a jak bude pokračovat, totiž s mojí nemocí, dál. Píšu proto teprve nyní, nechal jsem delší časový odstup, abych se přesvědčil a i Vás o skutečnosti, která následovala. Jak víte, měl jsem dne 7. srpna 1971, jak se říká, namále. Ošetřující lékař, ke kterému mne jako lazara přivezli, řekl: „No nazdar, máte to hezký.“ Hned mi předepsal silné léky, trochu to pomohlo, ale ne moc. Druhý lékař, také výborný, ale operatér, když mne viděl, jak při průduškovém kašli přicházím do několikavteřinového bezvědomí, řekl: „Já bych vám předepsal lék jiný než prvý lékař, ten snad by vám pomohl, ale způsobuje silné horečky, a to zase není moc dobré na váš zrak. Tak to nechte, pijte nějaké koření, snad to přejde, ale bude to dlouho trvat, než se toho kašle zbavíte. To bezvědomí je z toho důvodu, že způsobuje nedokrvení mozku…


Jak slečna může potvrdit, když jsem tuším v pondělí 20. 9. odcházel, před farou mne to chytlo, že jsem se musil podržet zdi, abych nepadl. Asi po padesáti metrech jsem se musil znovu opřít o popelnici. Čili drželo mne to každý den asi dvakrát až třikrát denně a nic nepomáhalo, med, čaj, francovka, prostě lékařské ani babské rady. Vypadalo to zle. A teď Vám povím, co se stalo.


Bylo to ve čtvrtek 23. září 1971. Vypravil jsem se z chaty na poslední procházku do lesa. Tam mne to vzalo dokonale, že jsem myslil, že již je to moje poslední hodinka. Došel jsem do chaty a řekl jsem si, ať to dopadne, jak chce, odpoledne pojedu do Klášterce rozloučit se s místy, která jsem měl rád. Zašel jsem k hrobu Aničky Tomanové. Tam jsem uvažoval pod dojmem o své těžké nemoci, že tu jsem již naposled a že se sem víc nevrátím. A odjel jsem. A nyní vám všem na faře říkám – po odchodu od hrobu, jako když šlehne kouzelným proutkem, jsem se rázem uzdravil! S radostí jsem se znovu v následující den pátek 24. září rozběhl pěšky do Klášterce, a jak vám všem může či musí slečna potvrdit, že jsem za celou dobu, co jsem byl na faře, ani jednou nezakašlal, natož aby mě přepadlo bezvědomí. Resultát všeho tedy je, že záchvaty nemám, že nekašlu, že nechraptím, že dokonce jsem nabyl svůj hlas, což při nemoci průdušek je něco neuvěřitelného, a to vše najednou, rázem.“

Anička Tomanová dominikánskou terciářkou


Podobných svědectví existuje více. Při pravidelném červnovém setkání „přátel“ Anny Bohuslavy Tomanové přicházejí ti, kdo byli nevysvětlitelným způsobem vyslyšeni a podávají zde svá svědectví. Tak jako v roce 2013 PhDr. ThDr. Ivan Kiko Ph.D:


„V nitranské katedrále jsem pracoval dvacet tři let jako průvodce a kostelník. Během tohoto období sem přicházelo mnoho návštěvníků, poutníků a turistů, s nimiž jsem mluvíval a vedl s nimi i osobní rozhovory. Patřil mezi ně i můj kamarád, který se mi při jednom setkání svěřil, že velmi touží po manželství s jistou ženou, v čemž se mu však nedařilo a byl z toho smutný. Věděl jsem, o kterou ženu jde, protože několik měsíců před touto událostí mě s ní seznámil. Během společného rozhovoru jsem si vzpomněl, že mám s sebou fotografii stigmatizované Anny Bohuslavy Tomanové. Navrhl jsem mu proto, abychom společně vzbudili víru a pomodlili se za tento úmysl, protože pokud je to v Božím plánu, tak se to určitě podaří. V modlitbě jsme se rozhodli prosit o přímluvu také ženu, která na svém těle nosila bolestivá stigmata – Annu Bohuslavu Tomanovou, o jejímž životě jsem mu vyprávěl, a tiše jsme se společně dívali na její fotografii.


Najednou po necelých dvou minutách kamarádovi zazvonil telefon. Když ho zdvihl, byl překvapen, že mu volala vzpomínaná dívka, za kterou jsme se právě modlili. Překvapení bylo o to větší, když zjistil, že telefonující žena právě řídila auto z Bratislavy a projížděla Nitrou. Kamaráda po telefonu naléhavě prosila o radu, protože během řízení ji někdo, jak tvrdila, pronásledoval jiným autem. Nedovedla si vysvětlit, co tím dotyčný řidič sleduje, a nevěděla, jak má reagovat. Kamarád jí poradil, aby auto zaparkovala a přišla za námi do katedrály. A tak se stalo, že asi do pěti minut od začátku naší společné modlitby vzpomínaná dívka seděla u kamaráda v sakristii katedrály, z čehož jsme byli všichni tři šokovaní, zvláště když jsme jí vysvětlili bližší okolnosti. Zanedlouho po této události spolu oba vstoupili do stavu manželského. Dnes mají jednu dcerku, která navštěvuje základní školu. Mých osobních zkušeností s vyslyšenými modlitbami na přímluvu Anny Bohuslavy Tomanové je však mnohem víc. Při všech mých duchovních zkušenostech je pro mne zvláštností, že Anička „řeší“ všechny předkládané úmysly jakoby ihned, čehož důkazem je mnoho nejrozličnějších situací.“

Hrob Aničky Tomanové v Klášterci nad Orlicí


Přátelé se činí


Snahy o Aniččino blahořečení a nepřetržitá úcta ze strany těch, kdo ji znali, probíhají prakticky od její smrti. Podmínky pro přípravu Aniččina blahořečení plně nastaly však až s příchodem Monsignora Jana Vokála na biskupský stolec v Hradci Králové v roce 2011. Byl to on, kdo dal v roce 2012 souhlas se vznikem Sdružení Anny Bohuslavy Tomanové, jež proces blahořečení iniciovalo. Přípravné řízení budoucího beatifikačního procesu bylo zahájeno v roce 2013. V rámci tohoto řízení probíhají výslechy očitých svědků Aniččina života, bádání v biskupském archivu, případně dalších archivech a shromažďují se další svědectví, která jsou pro celý proces významná.


Od roku 2012 je vždy v červnu organizováno velké setkání „přátel“ Anny Bohuslavy Tomanové s celodenním programem, začínajícím mší svatou v kláštereckém kostele a pobožností u Aniččina hrobu. Odpoledne následuje program v místní sokolovně, zahrnující katechezi hlavního hosta, odbornou přednášku, informace a svědectví těch, kdo Aničku buď osobně znali, nebo byli na její přímluvu vyslyšeni. Program je zakončen svátostným požehnáním v kostele.


V roce 2014 vyšla kniha Chudobka z Orlických hor, kterou vydalo nakladatelství Flétna a která se dočkala již třetího vydání. Zachycuje Aniččin životopis, přináší nejdůležitější svědectví těch, kdo ji znali nebo byli na její přímluvu vyslyšeni, a také dopisy, jež Anička sama diktovala.


Díky společnosti Orfilm a členu Sdružení panu Jaroslavu Šilarovi vznikly dva filmové dokumenty o Aničce – Chudobka Bílého Krále a Znamení Kříže. Oba jsou dostupné přes farní web www.farnostklasterec.cz.


Příběh Aničky Tomanové dodnes přitahuje mnoho lidí, zvláště pak ty, jejichž životy se nevejdou do „škatulkových“ představ o ideálním životě. Velmi často lze u jejího hrobu potkat někoho, kdo jde Aničku poprosit o přímluvu ve své záležitosti.


A tak věřme, že již brzy rozšíří řady českých patronů, k nimž se ve svatováclavském chorálu obracíme slovy: “Všichni svatí, za nás proste, zahynouti nám nedejte…!”


Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon