Chvála střídmosti

Květen je nejen měsícem lásky pozemské, ale i té nadčasové. Té, kterou po staletí připisovali naši předkové zvláštní měrou Panně Marii, jíž je tento měsíc tradičně zasvěcen. Kdyby nebylo epidemie a přijatých omezujících opatření, jistě by se našly po dědinách kostelíčky s májovými pobožnostmi, konanými ke cti Kristovy matky. Možná, že právě za situace, v níž se dnes naše země nachází, mnozí z nás lépe docení rozjímavá slova známého spisovatele Jindřicha Šimona Baara, od jehož úmrtí letos uplyne šestadevadesát roků.

Ve svém krásném díle, nazvaném Rok na vsi, zachytil spisovatel Alois Mrštík svérázné události na moravské dědině: zvyky, obyčeje, slavnosti každoročně se opakující a zčeřující klidný život. Vylíčil leden, únor, březen, a když došel ke květnu, tu nazval události pro květen nejdůležitější – Mariánská píseň. Pod tímto záhlavím svým úchvatným způsobem líčí májovou pobožnost, jak ji koná před sochou Mariánskou v tiché slovácké dědině Hrabůvce starý bělovlasý farář.


Ta píseň platí Panně Marii, kterou Hrabůvka oslavuje po celý máj.


A tato tichá idyla ze slovácké vesnice vybavila se mi živě v mysli, když jsem včera zdobil Mariánskou sochu v tomto chrámu Páně. I my, ctitelé Mariánští, chystáme se letos už po třetí k májové pobožnosti. Nemá být ani u nás měsíc máj pouze měsícem krásy a lásky, ale měsícem, ve kterém naše osada blíže přistoupí a těsněji se přivine ke své matce Marii Panně.


V minulých letech jsme rozjímali o ctnostech Marie Panny, a aby ctnosti ty lépe vynikly, uvažovali jsme i o hříších, které těm ctnostem se protiví. Vylíčil jsem v májových pobožnostech Pannu Marii jako vzor: 1. pokory, 2. poslušnosti, 3. trpělivosti, 4. štědrosti, 5. čistoty. Aby řada ctností byla úplná, zbývají ještě dvě ctnosti: střídmost a horlivost. Střídmosti se protiví nestřídmost a horlivosti se protiví lenost. Měsíc květen má čtyři neděle a o těchto nedělích i my chceme rozjímati o střídmosti — po týdnu o jejím opaku, nestřídmosti, o třetí neděli o horlivosti a o neděli poslední o opaku horlivosti — o lenosti.


Počínám tedy svoje rozjímání ve jménu Ježíše Krista — ke cti a slávě jeho Matky — neposkvrněné Panny.

Pán Ježíš při svatbě v Káni Galilejské


I malým dětem je známa událost ze života Pána Ježíše, kterak o svatbě v Káni Galilejské se chudým svatebčanům nedostávalo vína. Tato svatba proslula tím, že na ní byli nejvzácnější hosté: Kristus a Maria. Zde vykonal Kristus svůj první div: proměnil vodu ve víno, a tak zahájil řadu dalších zázraků — a stala se konečně památnou tím, že Kristus zázrak ten učinil na přímluvu své matky.


Synu, nemají vína, dostačilo říci, aby Kristus divem oslavil sebe i svou matku.


Tato prostá slova ukazují nám v nejkrásnějším světle ctnost, které se chceme podivovati, totiž „střídmost” Panny Marie. Neřekla: Synu, já nemám vína, protože o ni se nejednalo; jednalo se jí o jiné. Ona sama byla střídmá a zdrženlivá. Ze života Krista Pána je dále známo, kterak jedl a přijímal pozvání u Šimona farizea, jedl chleba u dvou učedníků v Emauzích, jedl beránka velikonočního, ale nikde jinde nezmiňuje se Písmo o Marii Panně. Její střídmost z toho jasně vysvítá.


Koho nazýváme střídmým? Střídmým je ten, kdo pije a jí pouze tolik, kolik potřebuje k udržení svého zdraví.

Jindřich Šimon Baar


Už starý mudrc krásně ocenil účel jídla a pití ve slovech: Nežijeme proto, abychom jedli a pili, nýbrž jíme a pijeme, abychom žili. Člověk střídmý nejí tedy tak dlouho, až už absolutně více jísti nemůže — a až je mu od žaludku nevolno. Člověk střídmý nejí ustavičně a kdykoli, nýbrž zachovává v jídle určitou míru, určitou dobu a přesný pořádek. Jí, cokoliv mu předloženo jest (Luk. 10, 8) a nehněvá se, když některé jídlo není právě podle nejlepšího umění kuchařského připraveno. — Sokrates dí: Hlad je nejlepší kuchař. — Člověku střídmému jde pouze o to, aby pokrmy, kterých požívá, nebyly zdraví lidskému nebezpečné, aby byly výživné, aby mu daly sílu k další práci.


Střídmost přináší veliký užitek: rozmnožuje zdraví, prodlužuje život, množí duševní síly, vede k mnohým ctnostem a k věčné blaženosti.


Střídmý v jídle, střídmý v pití — prodlouží si živobytí. Pij do polopita, jez do polosyta, vyjdou ti na plno léta — praví naše přísloví. Sv. Cyprian dí, že nikdo není v nebi, kdo by si střídmostí v jídle a pití vchod do nebe nebyl otevřel. Daniel v zajetí babylonském jedl luštěniny a pil vodu — a přece zdravím, krásou tělesnou, učeností i ctností převýšil všechny nejučenější muže na dvoře Cyrově. Člověk střídmý je i ctnostný. Tělo nestřídmě živené je bujné. Jako pevnost se donutí hladem k tomu, aby se vzdala a poddala, tak střídmostí, postem se zkrotí i to nejbujnější tělo, aby se řídilo rozumem člověka, a ne svými chtíči.


Střídmost dodává i tělesných sil. Mýlí se, kdo si myslí, že čím více bude jísti a píti, tím že bude silnější. — Je známo, že zápasníci doby staré i nové, sportsmani, závodníci, kolik dnů před zápasem už musejí žíti střídmě. Poustevníci na poušti Thebaiské, například sv. Antonín a Pavel, řečený Poustevník, žili v postu a střídmosti, a přece dosáhli vysokého věku — nad 100 let. Sv. Alfons ke cti Matky Boží každou sobotu žil o chlebě a vodě a dožil se stáří 90 let; Hypokrates, otec lékařů, byl stár 140 let a dosud čilý. Otázán, jak se dožil stáří tak vzácného, odpověděl: To tím, že jsem se jakživ do syta nenajedl. — I lékaři pacientům předpisují, aby se uzdravili, dietu, to jest — střídmost. — Moudrý Sirach praví: Kdo střídmý jest, přiloží sobě života (Sir. 37, 34, srov. i Sir. 31, 19 seq.).

Hrob Jindřicha Šimona Baara


K této ctnosti, střídmosti, snáze dospějeme, budeme-li pilně rozjímati pravdy sv. náboženství.


Ten, kdo sytí duši svou duchovním pokrmem, netouží po tělesných pokrmech. Sv. Cyprian dí: Zvedejme oči své stále k nebi, aby nás země svými svůdnými požitky neoklamala.

Maria cítila nedostatek jiných — Synu, nemají vína!


Vzpomínejme a rozjímejme si zvláště na nedostatek chudých, zvláště na strádání a utrpení Krista. — Na zemi je tolik chudoby! Mnozí lidé by byli šťastni, kdyby se mohli vždycky do syta najísti chleba a napít vody! Jak dobrý vůči tobě byl Bůh, že ti daroval víc než jiným! Jak nevděčně bys jednal, kdybys zneužíval jeho štědrosti k tomu, abys mohl ukázati své labužnické choutky. Jestli ten, který pouhou svou přítomností sytí anděly, k vůli tobě se postil, oč mnohem více ty kvůli němu a k vůli sobě samému musíš zdrženlivým a střídmým býti! (Ludvík Granad.)


Klobuky 1902.



Významný český spisovatel J. Š. Baar (1869–1925) je pochován v rodném Klenčí pod Čerchovem. Nechtěl, aby bylo na náhrobku uvedeno jeho jméno. Důvod na pohled zvláštního přání vysvětlují jeho vlastní verše, které na jeho náhrobku dodnes nalezneme:


Čtenáři!


Též tvá cesta k hrobu běží,

tož se netaž, kdo zde leží,

které bylo naše jméno,

jaká práce – žití, věno.

I své kvítí i své hloží

odnesli jsme na soud Boží,

pokoj máme v tomto hrobě,

Bůh ho jednou dej i Tobě.

Pane, smiluj se nad námi!


Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2020který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.