Chytrost a jednota

Rok 849 představuje jednu z mála výjimek v nejstarší historii raně středověkých Čech, neboť o událostech, popisovaných nepřáteli našich slovanských předků, existuje v dobových kronikách dostatek informací.

Vojska Karla Velikého pronikla horskými průsmyky a pokračovala až do srdce Čech


Máme-li pochopit osudovou důležitost roku 849, musíme se vrátit na počátek devátého věku, konkrétně do let 805 a 806, kdy císař Karel Veliký poslal svá vojska, aby území Čech podrobila jeho říši. Tehdy poprvé v našich dějinách vtrhly do nitra české kotliny armády ze tří různých směrů – ze severu, západu a jihozápadu. Pronikly horskými průsmyky a pokračovaly podél Labe, Ohře a Radbuzy do srdce země. Naši předkové čelili takovému útoku nepřátelské přesily obranou povýtce pasivní. Poté, co nepřátele nechali vniknout do úrodných nížin, uchýlili se do svých pevných hradů, ukryli se ve skalách a lesích a vyhýbali se rozhodující bitvě, o kterou naopak Frankové usilovali.


Čekali na okamžik, kdy útočníkům dojdou zásoby, a budou se muset stáhnout zpět. Jenže opakované ničení úrody (vpády se konaly v srpnu) vyvolaly hrozbu hladomoru. Proto nakonec Češi vyslali poselstvo do Řezna, kde uznali svou porážku (ač se nekonala), a zavázali se odvádět každoroční poplatek 120 volů a 500 hřiven stříbra (126, 5 kg). Tento tribut česká knížata poctivě platila všem německým panovníkům, kteří měli sílu si ho vynutit. Přestala ho odvádět až po roce 830, když se po smrti Karla Velikého – tedy za vlády Ludvíka Pobožného – začala Francká říše rozpadat.

Král Ludvík Němec žádosti českých knížat o křest vyhověl, ale z tributu neslevil


Faleš


V roce 843 ji Karlovi vnuci rozdělili na tři části. Ve východní se ujal vlády rázný Ludvík Němec, který od roku 844 pacifikoval vzpurná pohraniční teritoria. Začal na severu, kde porazil Dány a Obodrity (kmen Polabských Slovanů), odkud se přesunul do Řezna, odhodlán pokračovat v napravování poměrů v Čechách a na Moravě. O Vánocích jej však překvapila výprava 14 českých knížat, kteří se chtěli nechat pokřtít. Král Ludvík Němec jejich přání vyhověl a 13. ledna roku 845 knížata přijala svátost křtu. V pohnuté historii christianizace Slovanů jde o naprosto výjimečný jev, protože takové dobrovolné pokřtění elity celé země se nikde jinde neodehrálo.


Z dalšího průběhu událostí však bohužel vyplývá, že jsme se tu setkali – patrně poprvé – s typicky česky motivovaným politickým rozhodnutím, jaký pozorujeme dodnes. Čpí z něj vychytralost (my se teď necháme pokřtít, a ty zapomeneš na ten tribut, co tak dlouho neplatíme) a naivita – vůbec netušili, že Ludvík o jejich křest nestojí, šlo mu naopak jen o těch 120 volů a 500 hřiven stříbra.

Po porážce jsme museli odvádět každoroční poplatek sto dvacet volů


České předáky vyvedl rázný král z omylu již na podzim roku 846, když se vypravil na Moravu urovnat tamní poměry a určit nového knížete. Vybral si Rostislava, který jako rukojmí vyrůstal na franckém královském dvoře, takže od něho očekával bezvýhradnou poslušnost (v tom se ovšem hodně zmýlil). Při zpáteční cestě hodlal Čechům připomenout jejich závazky a vyzvednout si dlužné stříbro a voly. Proto z Moravy do Bavorska táhl přes celé Čechy, což se ukázalo jako velká chyba. Knížatům totiž konečně došlo, že se vloni v Řezně zachovali jako hlupáci, že jejich příslušnost ke křesťanství pro Ludvíka Němce nic neznamená, naopak je kvůli tomu považuje za své podřízené. Zjištění, že vzletná slova o bratrství ve víře a o velké křesťanské rodině mají váhu menší, než je stádo volů, bylo až příliš bolestivé.


Vyvolalo to v nich zuřivou nenávist ke králi a všemu německému. Srdnatě bránili své hrady a bavorskému vojsku způsobily těžké ztráty. Ludvík se dle slov kronikáře domů do Bavorska navrátil jen s největšími obtížemi. Zběsilost útoků a válečnické schopnosti Čechů, o nichž Bavoři nic netušili, krále vyděsily a rozezlily. Nevzdal se však a zaútočil na své sousedy ve dvou následujících letech, aniž dosáhl nějakého úspěchu. Proto v roce 849 shromáždil velkou armádu, která měla odbojné Čechy definitivně pokořit.


Made in Bohemia


Ani král ani jeho hrabata však netušili, že čeští předáci mezitím ze své země obklopené horami a pralesy vybudovali nedobytnou pevnost. Na všech přístupových cestách vyrostly zemské brány. Bylo to jednoduché, ale nesmírně účinné lehké opevnění. V podstatě šlo o úzký, často se lomící průsek pralesem. Vykácené stromy a keře spolu s kmeny přesekanými ve výši dvou dospělých mužů a skácených po stranách zemské stezky vytvořily neprostupnou bariéru, jež znemožňovala jakékoliv odbočení mimo cestu. Na vhodném místě pak bylo pro případ války vybudováno opevnění, nejčastěji prostá záseka z kmenů, pokácených též ve výši dvou mužů, ale korunami směrem k nepříteli. V ní se ukrývali lučištníci. V roce 849 se Němci s tímto českým vojenským vynálezem setkali poprvé. A nedopadlo to pro ně dobře.

Ludvík vybral na nového knížete Rostislava, ve kterém se ale později zklamal


Bitvu, která se odehrávala v jedné ze zemských bran, Čechové po dvoudenním boji vyhráli. Dle zpráv kronikářů hlavně proto, že Bavoři zrádně zaútočili v době vyjednávání o příměří, čímž své protivníky rozzuřili natolik, že nejen odrazili jejich útok, ale vtrhli i do bavorského tábora, kde pobili téměř celé nepřátelské vojsko. Němci museli poskytnout rukojmí a vrátit se po veřejné cestě zpět domů. Král Ludvík Němec se po třech letech neúspěšných válek vzdal na dobu příštích sedmi let dalších pokusů přinutit Čechy k poslušnosti a placení tributu.


Vlk vlkovi bratrem


Naše země nyní pro Franky představovala rébus, v souvislosti s nímž selhávaly všechny osvědčené postupy. Přestože zde vládlo více než čtrnáct mezi sebou bojujících knížat, při každém pokusu přinutit je k poslušnosti se rázem dokázali sjednotit. Selhávaly i prostředky tradiční francké diplomacie, tak úspěšné u Polabských Slovanů či na Moravě. Zde stačilo podpořit jednoho uchazeče o knížecí trůn proti jinému, a on se z vděku stal poslušným plátcem tributu. To v Čechách, kde ústřední moc chyběla, nebylo proveditelné. Ani nemělo smysl šířit mezi odbojníky křesťanskou víru, protože po zkušenosti z roku 846 ji všechna pokřtěná knížata odvrhla.

Češi za hradbou svých hor žijí ještě dnes


Relativního klidu a míru, které jim vítězství v osudovém roce 849 přineslo, využili čeští předáci k tomu, aby v průběhu dalších 23 let – tedy do nového franckého vpádu v létě roku 872 – zredukovali ve vzájemných bojích počet knížat ze čtrnácti na pouhých šest. K definitivnímu sjednocení země pod jedním vládcem pak došlo až na počátku desátého století.


Osudový rok 849 se tak do českých dějin zapsal hned dvakrát. Vznikl moderně koncipovaný systém teritoriální obrany země, který pak fungoval dalších 500 let. To první slavné vítězství nad nepřátelskou přesilou významnou měrou přispělo k tomu, že Češi za hradbou svých hor žijí dodnes.


Ještě v jednom nás může nejstarší osudový devítkový rok inspirovat – oněch čtrnáct představitelů tehdejší politické elity se, jak již řečeno, vzájemně nesnášelo. V případě vnějšího ohrožení však dokázali na všechna vzájemná příkoří zapomenout a řídit se poznáním, že ta krásná země obklopená horami je jejich společná vlast, pro niž stojí za to nejen žít, ale bude-li pro její obranu třeba, i hrdinsky zemřít.


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.