Co má Me Too společného s Vrběticemi?

Nikdy by mě nenapadlo, jak dramatickou změnu české zahraniční politiky může přinést postupná generační výměna českých politických elit. Existoval sice logický předpoklad, že se různé tváře z nastupující generace českých politiků budou chtít odlišit od předchůdců, kteří se v různých funkcích od listopadu 1989 podíleli na vládě, přesto mě ale překvapilo, že ten nejtvrdší mezigenerační spor se povede o minulost, konkrétně o výklad průběhu a výsledků II. světové války.

Bývalý ministr v zemanově vládě a velvyslanec v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta


Nejde tu primárně o záležitost specificky českou, ale o širší trend v rámci Evropské unie, způsobený ekonomickou a politickou hegemonií Německa. Jak je známo, historii píší vítězové, což před 76 lety byly Spojenci (USA, Sovětský svaz, Velká Británie) a poválečné uspořádání světa tomu odpovídalo. Dnes jsme svědky toho, že ambici přepsat dějiny mají někdejší poražení, kteří se právem považují za vítěze Studené války, tedy politici znovusjednoceného Německa.


Vzhledem k tomu, že globalisté používají dobře míněné varování George Orwella před totalitou jako návod k jejímu vybudování, postupují následovně: „Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ Proto role zloducha dějin se postupně přesouvá z Hitlerova nacistického Německa ke Stalinovu Sovětskému svazu a jeho právnímu nástupci, dnešní Ruské federaci. A tak se dozvídáme, že Druhou světovou válku rozpoutal spolu s nacistickým Německem Sovětský svaz. Dochází k faktické rehabilitaci východoevropských spojenců Hitlerova Německa, kteří bojovali proti SSSR v jednotkách SS (Ukrajinci, Lotyši, Estonci). Důvodem je nejspíše druhý Orwellův axióm: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.“

Nastupující generace českých politiků se do tohoto trendu plně zapojila. Nejprve se zaměřily na zpochybňování role Rudé armády při osvobozování Československa – „Sovětský svaz nás neosvobodil, ale okupoval, Praha se osvobodila sama.“ Tím si připravili půdu pro hrdinný boj se sochami a pamětními deskami, a to nejen pro jejich likvidací, ale i pro instalací vysvětlujících cedulek a skromného pomníčku příslušníkům SS v jednotkách Ruské osvobozenecké armády, tzv. vlasovců.


Tento příklon k přepsání dějin II. světové války ve prospěch poraženého nacistického Německa je pro budoucnost České republiky doslova sebevražedný. Československo kvůli tomu, že jeho ozbrojené síly bojovaly na východní a západní frontě na straně Spojenců, patřilo k vítězům války. To náš stát – mimo jiné – opravňovalo k poválečnému vyvlastnění majetku příslušníků s Říší kolaborujících Němců. Budeme-li se nyní hlásit ke spolupráci s nacistickým Německem, včetně spoluviny za holokaust (jak to již část historiků, publicistů a politiků činí), projeví se to ve výsledcích restitučních soudních sporů, aktuálně třeba s Lichtenštejny.

Považoval jsem za nutné tyto širší souvislosti osvětlit, než přejdu k otázce naprosto bezprecedentní diplomatické roztržky s Ruskou federací z dubna letošního roku. Ve více než stoleté historii československé a české diplomacie jde o první případ rozpoutání podobné krize. České ministerstvo zahraničních věcí (a česká vláda) se z hlediska diplomatického protokolu chová (jemně řečeno) problematicky. Podezření, že za sedm let starým výbuchem muničního skladu ve Vrběticích stojí cizí tajné služby, nemá ve středoevropských poměrech od doby II. světové války analogii a je velmi znepokojivé.


Nicméně v civilizovaných zemích až doposud platilo, že podobná obvinění a zejména žádosti o náhradu škody adresovaná jinému státu bývají podložena pádnými důkazy získanými uzavřeným vyšetřením trestného činu. Ty žádná tvrzení o existenci jedné jediné vyšetřovací verze nenahradí. Až doposud se při vyšetřování tak závažných trestných činů s mezinárodním dosahem nepraktikoval princip, s nímž ve Spojených státech přišlo hnutí Me Too – u časově vzdálených (2 až 20 let), tudíž těžko prokazatelných trestných činů stačí k odsouzení pouhé obvinění.

Diplomatická roztržka mezi Českou republikou a Ruskou federací negativně ovlivní vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi na dlouhá léta. Rusko zařadilo Českou republiku na seznam nepřátelských zemí. Nachází se na něm jen dva státy – USA a my. Náměstek českého ministra zahraničních věcí Martin Smolek při předávání nóty se žádostí o náhradu škod způsobených výbuchem muničního skladu ve Vrběticích proti tomu protestoval, což ruská strana považuje jen za další českou provokaci.


V souvislosti s vrbětickou aférou se mi vybavilo, jak jsem byl jako velvyslanec našeho státu v Moskvě předvolán v roce 2003 na ruské ministerstvo zahraničních věcí, kde mi předali ostrý protest proti výroku, jehož se při předávání divadelních cen Thálie dopustila jedna laureátka, když na jevišti pronesla repliku pubertální hrdinky oceněného díla o tom, jak je šťastná, že „Rusáci a komunisti už jsou pryč.“ Ruský protest jsem chápal, byť divadelní hra sama o sobě byla vtipná a úspěšná.


Škoda, že na podobně pubertální úrovni řeší naše nové politické elity i vztahy se zemí, která nás dnes – na rozdíl od jiných mocenských center – politicky, ekonomicky ani ideologicky neokupuje.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.