Country boy

Koncem listopadu uplyne sedm let od chvíle, kdy zemřela jedna z legend české country Pavel Bobek. Muž, který na naše pódia přivedl největší hity americké country music, navíc se skvělými českými texty.

Pavlovou celoživotní láskou byla letadla


Pravidelně jsme se scházívali ve Vršovicích U Pštrosů. Kromě Tonyho Linharta, Standy Chmelíka, Mirka Černého nebo Pepy Brauna tam chodíval i Pavel Bobek. Často jsme tu spolu vzpomínali na staré časy, třeba na naše nezapomenutelné setkání s Johnny Cashem na americké ambasádě v roce 1978.


Pavel Bobek se narodil 16. září 1937 a vyrůstal v pražském Břevnově. Táta Václav byl stavební inženýr a jeho koníčkem byla hudba. Hrál dobře na piano a byl kapelníkem místního břevnovského tanečního orchestru, v němž byla zpěvačkou Pavlova máma Božena. Pavlovo muzicírování také začalo u klavíru. Moc ho to však nebavilo, ostatně učil se na něj jen proto, že si to přáli rodiče. V tom jsme si podobní, protože i pro mne byly hodiny strávené výukou hry na klavír spíše otravnou povinností. V našem pozdějším muzikantském počínání se nám to však nakonec hodilo.


Není nad originál


V roce 1952 šel na gymnázium, kde se skamarádil s Jiřím Laurentem, který hrál na kytaru. Na fakultních večírcích vystupoval Pavel Bobek s ním, přičemž školní orchestr vedl Jiří Brabec, pozdější kapelník Country Beatu. Pavel zpíval písně, které znal z mnichovského vysílání pro americkou armádu v západním Německu.


V roce 1957 probíhala soutěž Hledáme nové talenty a Bobek se s písní Singing the Blues dostal do finále. Karel Krautgartner, který vybíral jednotlivé interprety a pak je se svým orchestrem doprovázel, nechal udělat na tuto píseň český text. Pavel ale trval na tom, že ji bude zpívat v originále, a tím pro něj finále skončilo. Své první honoráře si vyzpíval při hře s Jirkou Laurentem – říkali si Paralax – v Redutě.

Pavel Bobek v roce 1957


Olympic a Semafor


Jako břevnovák chodil na pivo do restaurace Na Výšince, kam chodili i další místní usedlíci Zdeněk Skarlandt a Vašek Vebr, pozdější členové K.T.O. Tady také společně muzicírovali. Protože se hospoda vyskytovala na kopečku, říkali, že jdou na „Observatoř.“ A aby bylo jasné, jak je ten svět malý, tak hospodu vedl můj spolutramp z klukovských let Felix.


V roce 1963 se stal Pavel sólovým zpěvákem skupiny Olympic, s níž dva roky účinkoval v divadle Semafor v programu Ondráš podotýká. Po odchodu z Olympicu střídal kapely, nejčastěji však zpíval z Country Beatem. V roce 1967 se stal stálým členem divadla Semafor, kde na dlouhou řadu let zakotvil. Do té doby česky téměř nezpíval, vyloženě si liboval v anglických originálech amerických hitů, které mu skvěle seděly.


Semaforem se to však změnilo. Jiří Grossmann mu uměl udělat skvělé texty na tělo, a s těmi pak slavil úspěch. V roce 1970 se dostala na první místo v hitparádě Supraphonu píseň Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát. A rok na to ve stejném žebříčku získal druhé místo s písní Houston. Do Supraphonské Top desítky se ještě v roce 1973 dostala píseň Nedělní ráno. Svoje první samostatné album natočil v Pantonu v roce 1975 s názvem Veď mě dál, cesto má. Na tomto elpíčku najdeme písně jako Pojď stoupat jak dým, Nedělní ráno, nebo Má dívka N. V Semaforu účinkoval v Šimkově skupině a měl tu i vlastní představení s názvem Dva muži

někde.

Pár přátel mít


Od roku 1982 začal spolupracovat se skupinou Groš na programu Pár přátel mít. Vedl ji Miloš Nop, který spolu s manželkou Lídou vytvářel aranže písní pro studia i koncertní vystupování. S tímto programem účinkovali po celé republice. Z tohoto období pochází slavné Pavlovy songy Lásko, mě ubývá sil, nebo Pojď dál a zpívej.


Pavel Bobek se stal držitelem zlaté Porty za zásluhy o rozvoj country music. Jeho výrazným počinem jsou také duety s Marií Rottrovou, především píseň S tím bláznem si nic nezačínej. V pozdějších letech měl i zajímavý duet s Yvonnou Přenosilovou s názvem Cestou dlouhou. Měl obrovské štěstí na písničky, které dodnes zpívá řada jiných interpretů.


Po smrti Miloše Nopa vystupoval se skupinou Malinaband a s Robertem Křesťanem nazpíval skvělou Dylanovu píseň Ještě není tma. Po mozkové mrtvici se Pavlův zdravotní stav postupně zhoršoval, do posledních chvil však nechtěl jeviště opustit.


V roce 2012 ho Akademie populární hudby zvolila do Síně slávy. Do věčných lovišť se Pavel Bobek odebral 20. listopadu 2013, s námi tu však skrze svůj nezapomenutelný hlas a skvělé písně žije nadále.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon